Tak my jsme oba Zdeňkové, tím bych asi začal... jak se jmenuje váš tatínek?
Josef, ale já jsem Zdeněk kvůli dědovi z máminy strany, protože to je taky Zdeněk. A když se mnou máma byla na porodním sále, tak on zrovna dostal infarkt, tak se mě rozhodli pojmenovat po něm. Dědeček ale žije, přežil to. A proč vy jste Zdeněk?
Jsem z rodiny Zdeňků a těch rodičů, kteří moc nemají fantazii. Můj tatínek byl Zdeněk, můj nejstarší syn je taky Zdeněk... no a mám ještě mladšího syna, kterýmu bude devatenáct, tak i proto jsem si vás vybral na tenhle rozhovor.
Kolik máte dětí?
Dva syny. U toho staršího syna Zdeňka nám na ultrazvuku řekli, že to bude dcera, tak jsme se soustředili na holčičí jména, a když jsme pak přijeli do porodnice, řekli nám, že nás přijmou jen v případě, že tam napíšeme i jméno kluka... No a my jsme si řekli: „Tak co, stejně to bude holka, tak co si s tím budeme lámat hlavu." A napsali jsme tam Zdeněk. Chlapovi se vždycky uleví, když má jako první dítě syna.
Jo, to já neznám, to já ještě naštěstí neřeším.
Na to je vždycky času dost. Já jsem měl toho prvního kluka, když mi bylo devětadvacet.
Taky myslím, že by to bylo fajn tak kolem třicítky. Ale zase některý lidi říkají, že je naopak lepší mít to dítě kolem jednadvaceti a pak že mají dejme tomu kolem čtyřicítky větší volnost.
Když jsem přátelům říkal, že s vámi jdu dělat rozhovor, byli nadšení, hlavně tedy jejich dcery ve školkovém a školním věku, všichni chtěli podpis, fotku... máte širokou základnu fanynek.
Ono se to tak nashromáždilo, nejdřív to začalo pohádkou Tři bratři a pak hlavně StarDance, tak to už se přidaly i maminky a babičky.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
