Jak jste se teda vy dva seznámili?
Bára: Šli jsme s Pavlem kolem Zdeňkova prodejního místa a viděli jsme z něj jenom nohy, protože ležel na zemi. Teda já viděla jenom nohy, Pavel ho viděl celýho, já na to neměla nervy. Byla jsem ještě v šestinedělí a myslela jsem, že už je po všem. Asi po dvou hodinách jsme se vraceli zpátky a Zdeněk tam už zase normálně stál. To byla úleva. Byl jste vůbec v nemocnici?
Zdeněk: Jo jo, byl to hypoglykemický záchvat, takže mi záchranka napíchla glukózu a odvezli mě na Karlák. Tam se mě zeptali, jestli chci hospitalizaci, tak jsem řek, že ne, a jel zase zpátky na Jiřák prodávat.
A takhle jsme se seznámili, protože když jsme vás tam s Pavlem znova viděli živýho, tak jsme vás oslovili a dali se do řeči. Od tý doby se vlastně známe blíž.
Aspoň dneska můžem udělat rozhovor. Nebudu zastírat, že jsem si trochu nepomoh Googlem. Vy jste Kolíňanka, máte ráda Prahu?
Mám, moc. Žiju tu od devatenácti, takže nějakých patnáct let a mám ji strašně moc ráda. Vystřídala jsem různý části, ale Vinohrady shledávám jako nejlepší pro život. Mám ráda ten kopec, je tady dobrá energie, a hlavně dobrej vzduch.
Já se na to ptal proto, že vaše dcery mají porodnici mimo Prahu, obě...
To bylo záměrně a tím otevíráme docela velký téma porodnictví a porodů. Rodila jsem mimo Prahu, protože pražský porodnice jsou přes míru preventivní a dělaj některý zákroky, i když by je dělat nemusely. Já chtěla dát svým porodům jejich čas a holčičkám umožnit, aby se narodily, až ony budou chtít. Oba ty porody trvaly tři dny a porodnice, který jsem si vybrala, trpělivě čekaly se mnou. To si nejsem jistá, že by v Praze úplně vyšlo. Možná že i jo, ale byl by tam třeba nenápadnej psychickej tlak, že už bychom si měli pospíšit. No, prostě je dobrý najít takovou porodnici, kde personál smýšlí podobně jako vy.
Co jste si teda konkrétně přála?
Tak třeba, aby to miminko hned po narození leželo na mně. Říká se tomu bonding. Obě holčičky ležely snad hodinu a půl nebo dvě. Žádný vážení a měření a vyšetřování. Taková ta sranda, že tatínek přestřihává pupeční šňůru mi taky nepřijde vtipná. Je to něco, co vás s tím miminkem spojuje devět měsíců a není to jen tak, že se to prostě ustřihne. Navíc, když se pupečník ustřihne předtím než dotepe, miminko tím přichází o docela zásadní zdroj kyslíku a železa. No a pak dál leží u maminky a všechny ty změny – že je na vzduchu, že začíná dýchat plícema, že je kolem něj strašně moc prostoru a lidí zažívá v těsném dotyku se svojí maminkou. Takže ve větším bezpečí. Je strašná škoda, že to některý mámy nevědí a nechají svoje miminko odnést na váhu a zabalit do zavinovačky.
Poprvé jsem vás zaregistroval a okouzlila jste mě v seriálu o vodníkách (Neviditelní, pozn. red.), tak by mě zajímalo, jak byste sama charakterizovala tu vaši postavu?
Móňa, jak se jmenuje, to je úplně čistá, dobrá a hodná dívka, která chce jenom milovat svýho Ivího a být šťastná. Její svět je vlastně v tý úplně nejkrásnější jednoduchosti.
prodejce Zdeněk
NP prodává na náměstí Jiřího z Poděbrad. Na ulici se dostal po rozvodu a také z důvodu zdravotních komplikací, kvůli kterým ztratil i práci. O své situaci začal psát blog a psaní se stalo jeho životním koníčkem. Právě dokončuje knihu Manuál nejen pro bezdomovce.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
