Jaký je tvůj recept na vnitřní úklid člověka?
Nejlíp si v sobě uklidíš tak, že budeš na druhý lidi laskavej. Doslova extrémisticky laskavej. I kdyby ten druhej začal křičet, tak ti na něm pořád záleží a pořád se na svět díváš jeho očima. A takhle to jedeš od rána do večera sedm dní v týdnu a po čase zjistíš, že všichni kolem tebe se k tobě chovaj úplně stejně. Absolutně bez výjimky všichni. Vyzkoušel jsem si v životě spoustu různých poloh. Být bohatý, být respektovaný, být chudý, být na dně, vysmívaný... Proto vím, že největší radost ti pak udělá, že tě někdo rád vidí. To, že tady teď spolu sedíme, to je pro mě ta zpráva dne. Já si nepouštím zprávy v televizi, můj život neovlivní, jestli je americkým prezidentem Obama nebo někdo jiný a směju se lidem, který jsou schopný se o to v hospodě do krve hádat a přitom marnit svůj čas, protože v tu chvíli jejich život určuje to, že se hádaj s jinejma lidma. Věci budou takový, nakolik připustíš, aby byly a aby tě ovlivňovaly.
Jak se ti žije bez alkoholu? Co sis našel místo něj?
Mám takový svoje chvilky. Nasadím sluchátka, a ne nějaký malý, ale ty největší přes celý uši, aby všichni viděli, že teď mám tu svoji chvilku. Často si do těch sluchátek ani nic nepustím, ono je jedno, jestli posloucháš hudbu nebo ticho. Tyhle svoje chvíle jsem dřív měl v baru, kde jsem seděl tak trochu stranou, do ničeho jsem se ani nezapojoval, jenom jsem tam byl a pil. Teď mám ty sluchátka, a když je mám nasazený, tak se doslova vnitřně raduju, že nemusím na nic myslet, nic řešit, jenom poslouchám tlumený zvuky, jak třeba okolo běhaj děti, jak dupou nohama, jak vrže podlaha a to starý dřevo pracuje, nebo vnímám, že do místnosti zasvítí slunce, nebo slunce naopak zajde a pokoj se ponoří do šera... Hodně lidí často říká „fuj, už aby ta zima skončila", že je to strašný období. Pro mě strašný období neexistujou. Když je zima, je to krásný, když zajde slunce, je to zase krásně melancholický... Lidi si tu negaci vytvářejí v podstatě sami, oni se na něco těší, a když to pak přijde, tak na to nadávají a těší se zase na něco jinýho. Co to udělat spíš obráceně a být spokojený s tím, co je právě teď? Když jsem pil, tak jsem si jenom házel mokrej hadr přes lebku, vydrželo to tak dvě tři hodiny, pocity vyletěly do plusu, ale pak zase šup zpátky do minusu. Dneska jsem spokojený setrvale, cítím hluboký vnitřní klid, jako by někdo stáhl volume okolnímu světu.
Když jsem pil, tak jsem si jenom házel mokrej hadr přes lebku. vydrželo to dvě hodiny a šup zase zpátky do minusu.
Jak se to dělá?
Už si nekladu žádný zbytečný vrcholy. Přestal jsem řešit majetek, slávu, přestal jsem vyhledávat zkratky, jak věci očurat, abych se rychleji dostal, kam potřebuju. Už nepotřebuju nový košile, nový auta, aby si o mně lidi mohli říkat, jak jsem hustej člověk. Lidi tě nebudou mít víc rádi, protože máš porsche. Je to jako bys vzal cibuli a slupku po slupce svlíkal všechno zbytečný. U věcí, který potřebuju, mi pak stačí, aby plnily svůj účel. Když budu potřebovat kanoi, nemusí být pozlacená. Úplně stejně mě poveze dřevěná. (smích) Chtěl bych psát knížky, ale netoužím se stát světovým spisovatelem. Jen bych chtěl, aby ty knížky lidi bavily, aby jim dělaly radost a někdy třeba někomu v něčem i pomohly. Třeba aby jim pomohly nahlédnout vlastní život. Ne vlastní sny, ale skutečnost. A přijmout ji.
Ve své poslední knize Dvě slova jako klíč používáš pro život termín „branný závod". Povinnosti, sliby, termíny, šance – jako bychom opravdu hráli nějakou hru, běželi nějaký závod...
Ano, takhle jsme si to sami nastavili, život ale nemusí být zkouškový období jako ve škole. Dřív, kdybych ti kývnul na rozhovor, tak bych se snažil připravit nějaký hlavní myšlenky z nový knihy, snažil bych si sumírovat, jak bych chtěl před tou veřejností vystupovat. Dneska už to nedělám. Jen se soustředím na tuhle chvíli, kdy tady spolu sedíme, vychutnávám si kachnu, kterou jsme si dali, poslouchám, co mi říkáš, na co se ptáš, a odpovídám podle toho, co cítím teď a nemyslím při tom na nějakou taktiku, jak vypadat chytřeji nebo zajímavěji. Když budeš do situací vcházet vždycky jenom jako ten, kým doopravdy jseš, aniž by ses ohlížel na minulost nebo něco čekal od budoucnosti, pak nikdy nemůžeš sám před sebou selhat a není potřeba se z ničeho stresovat. Když mě někdo poprosí, ať mu natřu plot, tak tam jdu, natírám plot, mám v tý chvíli radost, že pomáhám kamarádovi, užívám si, jak se ta barva vsakuje do dřeva, a i tahle na první pohled nepříjemná a zdlouhavá práce se pro mě stane malou slavností. Snažím se být jako pes, co si jen tak chodí a čmuchá, nebo jako kráva, co se pase na louce. Podařilo se mi z toho závodu plného falešných doměnek o tom, co je v životě důležitý, odstoupit.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
