Karel IV., jehož jméno skloňujeme ve všech pádech a jehož tvář na nás v posledních týdnech hledí z každé tramvajové zastávky, měl hluboký vztah ke světcům. A ze všech světic měl nejraději svatou Kateřinu, které na Karlštejně zasvětil kapli. Věřil, že mu svatá Kateřina několikrát zachránila život, a choval k ní hlubokou úctu. Kateřina patří mezi mučednice, legendu o ní sepsal na žádost Karla IV. vzdělaný klerik na jeho dvoře. Je napsána česky a ve verších.
Vypravuje o dceři kyperského krále Kosta, která je velmi krásná, ctnostná a moudrá. A také sebevědomá, nutno dodat. Odmítne sňatek s pohanským císařem Maxenciem, na radu poustevníka přijímá křesťanství a je zasnoubena Kristu. Císař Maxencius se rozzuří, svolá 50 pohanských učenců a pokouší se Kateřině její víru vyvrátit. Ona je ale svými argumenty obrátí na křesťanství a císař je vzápětí nechá upálit.
Císař Maxencius chtěl pak Kateřinu ke sňatku přinutit mučením, nechal ji dvě hodiny bičovat, uvěznil ji a snažil se ji zlomit na kole s hřeby. Kolo se však rozpadlo a Kateřina zůstala nezraněna. Její stálost obrátila na víru dvě stě vojáků: císař je ihned nechal popravit. Nakonec byla sťata i sama Kateřina a andělé odnesli její tělo na horu Sinaj, kde je pohřbili. Dodnes v klášteře, který tu byl postaven, ukazují její hrob. Atributem svaté Kateřiny je zlomené kolo, patří mezi 14 svatých pomocníků coby patronka vzdělání a bývá zobrazována jako krásná zlatovlasá dívka.
Prozuřit se k rozvratu
Ve skutečnosti však nemáme žádný důkaz o existenci Kateřiny Alexandrijské, patří mezi legendární svaté. Příběh o její nezlomné víře, učenosti a zdatnosti v disputaci je důležitý i pro středověkou filozofii. V češtině si můžeme legendu o svaté Kateřině číst pěkně přebásněnou Kamilem Bednářem jako čtenářsky přístupnou a neobyčejně působivou literární památku na dobu a hodnotový svět časů Karla IV.
Podstata sdělení legendy o sv. Kateřině spočívá podobně jako u jiných podobných legend o svatých mučednicích v předvedení bytostného obratu od pohanství ke Kristu. Ukazuje modelová jednání: pohanský císař Maxencius je jako pravý Říman zprvu celkem blahosklonný. Kateřinina otce, krále Kosta, který se mu postaví na odpor, nezabije, jen vykáže do vyhnanství. Pak ale pohlédne císařovo oko na královu dceru, a tam už se císař vzdát nemíní, v tomto sporu přece nesmí ztratit tvář. Jako by se pomátl, mučí učenou dívku Kateřinu, kterou chtěl za manželku, a chová se tak, že každý rozumný člověk vidí, že tímto způsobem svého nedosáhne. Snad v nějakém pomatení už i zapomněl, čeho to vlastně chtěl docílit, jak by se zmučená a zbitá Kateřina mohla stát jeho ženou, a i kdyby, co by z toho měl? Maxencius si rozvrátí celou říši, do té doby spořádanou, a pouhé odmítnutí od učené panny svými zbytečně krutými činy přemění na vlastní totální porážku, doprovázenou nechápavým úžasem a opovržením všeho lidu.
Statečné
Svatá Kateřina je nejen patronkou vzdělanosti, ale také symbolickou předchůdkyní žen, jako byly Milada Horáková nebo profesorka dějin umění Růžena Vacková, mučených v kriminálech totalitními vládci, ale nezlomených. Rabiátskými způsoby prostě sílu ducha porazit nelze, byť načas všechen lid v hrůze strne a zmlkne. Teď vám to možná bude připadat přepjaté, ale já v těchto souvislostech myslím ještě na jednu učenou ženu ve vysoké a veřejně sledované pozici, na Angelu Merkelovou. Ta sice není mučena fyzicky, ale není novinového titulku, který by měl pro její postoj vůči uprchlíkům z válkou rozvrácených zemí pochopení. „Merkelovou už většina Němců nechce“, čtu titulek v Právu, a když byly v Německu troje zemské volby, všude u nás se psalo s neskrývaným zadostiučiněním, jak Merkelová prohrála. Dokonce i velekněz katolické církve Dominik Duka se vyslovil proti neuváženému a nebezpečnému postoji německé kancléřky, původem z církve evangelické. Musíme se přece mít na pozoru, aby se do naší říše (jejíž hodnoty zmateně neumíme pojmenovat) nedostaly nějaké podvratné ideje. I kdybychom se měli neprůstřelně ohradit, nebo naopak střílet.
Novoroční projev paní Merkelové přitom byl v aktuální chvíli symbolickým prohlášením, nikoli prováděcí vyhláškou. Zazníval v něm hlas svědomí ušlechtilé ženy, která se vyslovila pro pomoc těm, kteří ji potřebují, protože jí tak velí její vzdělání, výchova a koneckonců i víra nejen v boha, ale i v to, že ušlechtilost a účinná pomoc nemůže říši rozvrátit. Může způsobit starosti a věcné potíže, může proměnit vládní uspořádání, ale nevede ke krachu hodnot. Ty, pokud jsou pravé, časem zvítězí. Ke krachu všeho, hodnot i nakonec uspořádání, vedou tendence právě opačné.
Na rozhraní otřesu
Legenda o svaté Kateřině vyjadřuje výmluvně spor bystrého ducha, nadaného láskou k bližnímu, s mocenskými donucovacími prostředky. Svět, v němž žijeme, se možná zrovna teď mění tak, jako se měnil svět na rozhraní epochy antického Říma a křesťanského středověku či, abych připomněla dvě zmíněné české intelektuálky, na rozhraní demokracie a totality. Nemáme odstup, nevidíme, zda jsme před dějem, který otřese říší, nebo už v něm. Bojíme se, že naší evropskou říší otřese, když pomůžeme lidem, kteří utíkají před násilím, a přitom možná naší říší otřese, když nepomůžeme. Ale to, že na viditelném místě toho sporu stojí vzdělaná žena, která navzdory urážkám vyzývá k hrdosti na schopnost pomáhat, mi připadá výmluvné a symbolické.
Autorka je redaktorka Českého rozhlasu.
