Na pódiu městské knihovny v Praze sedí dva starší muži. Jedním je veterán české sci-fi Ondřej Neff, druhým prošedivělý pán s výraznými brýlemi a zpytavým, chytrým, ale trochu zarputilým pohledem. Petr Robejšek není jen mediálním expertem na skoro všechno a zejména na bezpečnost. V poslední době vystupuje také jako hlavní tvář Institutu 2080, který dává už svým názvem najevo zájem o společenské problémy a dlouhodobý výhled do života dalších generací.
Za jednu z hlavních překážek označuje institut „politickou korektnost“ – a právě „Bez politické korektnosti“ se jmenuje cyklus debat, kde Robejšek vystupuje s lidmi jako geolog a populární mudrc Václav Cílek nebo Tomáš Pojar, bývalý ředitel Člověka v tísni a náměstek ministra zahraničí za ODS, dnes učitel na soukromé vysoké škole CEVRO. Anebo jako právě dnes, se spisovatelem Ondřejem Neffem.
Násilí bude
Oba muži si především dodávají vzájemným utvrzováním odvahy, protože démon politické korektnosti je zákeřný a číhá za každým rohem. Jejich dvojhlas začíná skromně. „Jak je možné, že se tak snadno vzdáváme svobody?“ ptá se Neff a zasněně vzpomíná střídavě na zlatá léta devadesátá a na renesanci v 16. století. Češi jsou prý ještě docela „imunní“ díky zkušenosti z minulého režimu, i když zlaté časy České sody už jsou také za námi. Ale západ už novému moru propadl a je třeba v něm dávat pozor na každé slovo. Spisovatel varuje před zákony, které zakazují šíření nenávisti; prý mohou znemožnit kritiku náboženství. Pro názornost vysvětluje, že nejlepší pro společnost je protestantismus, protože protestantské společnosti jsou nejbohatší, zatímco katolicismus je horší a vůbec nejhorší je islám. „Asi by mě v Dánsku už čekali támhle u vchodu s placatou čepicí a odvlekli mě někam do šatlavy. A bylo by to dobře? Já myslím, že ne,“ dodá Neff a jeden neví, jestli se nemá pro jistotu ohlédnout ke vchodu a zkontrolovat, zda už jsme se nepodánštili natolik, že by u vchodu čekala na statečného spisovatele policie.
„Politická korektnost je moc bez odpovědnosti,“ hřímá Robejšek a obviňuje mediální elity, že si uzurpují právo nejen mluvit za ostatní, ale také přikazovat obyčejným lidem, o čem smějí a nesmějí mluvit. A po čase dojde řeč i na to, co se vlastně nesmí říkat. „Abychom zachovali mír v této společnosti, potřebujeme být věrohodně obranyschopní. To nejsme a s naší armádou už vůbec ne,“ varuje Robejšek a vyzývá lidi, aby se schopností bránit svou zem něco udělali. Pod kotlem debaty přikládají dotazy účastníků. Převládají muži se zájmem o militaria.
„To nebude hezký pohled, to bude strašné. Každé násilí, i když je tzv. v dobrém, tak je na pohled velmi neestetické, a my to nebudeme snášet,“ uchovává si Ondřej Neff zbytky skrupulí a obav o pevné nervy západního diváka, když se jeden z účastníků zeptá na vojenské řešení migrační krize. V tu chvíli si už ale bere mikrofon Petr Robejšek, aby nenechal nikoho na pochybách: „Ale dojde k tomu, není jiná cesta než násilím zastavit migrační proud, to si uvědomuje každý. Jediná možnost je to násilí rozporcovat.“ Bojovník proti jedinému správnému názoru najednou vložil hned čtyři výrazy, aby nás ujistil, že není jiná cesta a každý si uvědomuje, že má mluvčí pravdu – a násilí bude muset přijít.
Je to slušný člověk
Je to paradox. Politická korektnost má představovat soubor mocných norem, jakási zaklínadla, která brání většině lidí vyjadřovat svůj názor. Jenže jejího zastánce abychom šli hledat s lucernou. Naopak proti politické korektnosti se nahlas vymezují současný prezident, bývalý prezident, univerzitní profesoři, experti z televizních obrazovek. A také zástupy blogerů a kilometry facebookových debatérů. Jejich typická promluva začne tím, že jim temná moc politické korektnosti něco zakazuje říkat – ale oni to stejně řeknou. Až se skoro zdá, jako by jediná „politická korektnost“ spočívala v halasném odmítání politické korektnosti. Nikdo ji sice neumí definovat úplně přesně, ale všichni tak nějak vědí, že do ní spadá odmítání rasismu, otevřenost k feministické kritice jazyka, odmítání násilí a podobné změkčilosti.
Poptávka po tom, aby se věci říkaly „otevřeně“, „na přímo“ a „bez falešné politické korektnosti“, je značná. Skoro se zdá, že se tvoří dlouhá fronta těch, kdo jí hodlají vyhovět. Doba je tvrdá, a tak je třeba mluvit tvrdě. A tak se bývalý ředitel humanitární organizace Tomáš Pojar veřejně raduje z vraždy údajného pašeráka migrantů, kterou považuje za mimosoudní popravu spáchanou některou z evropských tajných služeb, zatímco Robejšek mluví o násilí jako o jediné cestě.
V Německu se Robejšek před třinácti lety poněkud znemožnil plagiátorským skandálem a hloupými vytáčkami, kdy se snažil hodit vinu na studenta, který mu měl připravovat podklady (etická komise logicky reagovala otázkou, proč nebyl onen student uveden jako spoluautor). V Česku dnes ale může vystupovat jako moudrý muž do špatného počasí. Na facebooku už vzniklo několik stránek, které Robejška vyzývají, aby kandidoval na prezidenta, podporu mu vyslovuje i populární moderátor Marek Eben; Robejšek podle něj „má úžasný vhled do věcí… a dobře vypadá, což taky není k zahození.“ Slušní lidé možná budou mít kandidáta.
Robejšek politické ambice popírá. Jeho institut má prý politiky pouze inspirovat. Jeho slova ale nezní příliš přesvědčivě – a pochybností je víc. Není především zcela jasné, kde institut bere peníze, jako odpověď se ovšem nabízí fakt, že sídlí v budově patřící finanční skupině Penta, proslulé rozsáhlým korupčním skandálem na Slovensku. Taky jedna nepříjemná pravda.
Vrátit ponížení
Robejšek není sám. U nás i v zahraničí je politická korektnost pod palbou, v USA si mnoho pozorovatelů vysvětluje prozatímní úspěchy bizarního miliardáře Trumpa v prezidentské kampani právě jeho ostrým vymezením vůči politické korektnosti, ať už to znamená cokoli. Lze často poměrně snadno ukázat, že ona „potlačená pravda“, „o které se nemluví“ a o níž hovoří bojovníci proti politické korektnosti, se právě díky nim vyslovuje až moc a není ve skutečnosti nejen potlačená, ale mnohdy ani pravda. Lze souhlasit s americkým prezidentem Obamou, který v reakci na Trumpa prohlásil, že odpor k politické korektnosti je často jen „záminkou říkat urážlivé věci nebo nahlas lhát“. Lze snadno ukázat, že snaha přemýšlet o používání jazyka není úsilím o „moc bez zodpovědnosti“, ale naopak snahou přistupovat k moci, kterou dává jazyk, s trochou zodpovědnosti za důsledky, že jde o snahu neurážet druhé lidi a neštvat je proti sobě. Mluvit „přirozeně“ a říkat „zjevnou pravdu“ znamená často prostě bezmyšlenkovitě opakovat své předsudky. Lze také poměrně snadno usvědčit bojovníky proti politické korektnosti, že staví na mylných a vzájemně se vyvracejících představách o mezilidské komunikaci: ta je vždy založena na pravidlech, na tom, že se některé věci neříkají – a zároveň na tom, že jazyk pouze neodráží realitu.
Jenže vyvrátit některé předpoklady politické korektnosti nevysvětlí, proč je odpor proti ní tak populární. Skoro se zdá, jako by vyjadřoval frustraci z politických a mediálních elit a hlubokou nedůvěru vůči nim. Útoky na „politickou korektnost“ představují příležitost vrátit jim skutečná i pomyslná ponížení, často způsobená bezděčně, třeba sebepředváděním elit v médiích či využíváním vzdělanostních rozdílů v diskusích. Možná nejsme tak vzdělaní a nemáme přístup do médií jako vy, ale zas vidíme vaši Achillovu patu, vaše omezení a neschopnost či neochotu říkat „pravdu“ – stále více lidí čeká, až někdo vpálí něco podobného lidem, kteří vědomě či bezděčně pózují v roli elit a kteří se často prezentují jako spokojení a sebevědomí hlasatelé obyčejnému člověku stále obtížněji srozumitelného světa, v jehož pravidlech je těžké se vyznat. Intelektuálové jako Robejšek, političtí podnikatelé jako Okamura či Trump a internetové štvavé plátky jako Parlamentní listy hodlají této poptávce vyjít vstříc.
Na antielitářské náladě šplhá k moci část elit – ta, která nemá příliš mnoho skrupulí a zábran.
