Právě vysílali starší díl kdysi tak oblíbené Čundrcountry show muzikanta a baviče Ivana Mládka. Pětačtyřicet minut nekompromisního návratu do devadesátých let představovalo materiál, na kterém lze názorně ukázat, co je to politická korektnost a jak vlastně funguje. Pásmo písniček a soutěží bylo totiž prokládáno řadou vtipů, které bychom dnes bez váhání označili za politicky nekorektní (ať už bychom to mysleli jako odsudek či jako pochvalu). Humor těchto vtipů bez výjimky vycházel ze stereotypů, stačí si jen připomenout jejich začátky: Přijde ženská do pizzerie... Fero a Dežo hledají práci... Černoch se zamiluje... Žena chodí s Číňanem... V paneláku bydlí voliči ČSSD a ODS... A tak dále.
Měl jsem u toho velmi zvláštní pocit, hned ze dvou důvodů. Před těmi dvaceti lety, kdy se pořad vysílal poprvé, jsem pravděpodobně seděl před obrazovkou, smál se vtipům a nic mi na nich nepřišlo divné. Právě tato bezproblémovost mi nyní přišla problémová. To jsem si tehdy nevšiml, že si Mládek dělá legraci pouze z menšin a slabších? A všiml si toho tehdy, v těch politicky nekorektních časech, vůbec někdo? Druhým důvodem byl velice nepříjemný pocit, který se mě zmocňoval. Dokonce jsem se ohlížel, zda mě nikdo při sledování rasistických, sexistických a sociálně nekorektních fórů nepřistihl a zda by to třeba na nedospělé potomstvo nemohlo mít škodlivý vliv. Kdepak, takové věci se dnes už moc netočí.
Kořeny politické korektnosti
Případ mých smíšených dojmů nad pozapomenutým televizním pořadem není ničím výjimečným. Svědčí o dvou věcech:
a) politická korektnost je (alespoň v Česku) jevem poměrně novým
b) její ústřední sídlo není na nějakém cenzurním úřadě, ale v nás samotných.
Pro potvrzení bodu b) nemusíme chodit daleko. Nedávno byla zveřejněna anketa, v níž se novináři ptali deseti předních anglických a amerických komiků, jak politická korektnost ovlivňuje humor. John Cleese, jeden z legendárních Monty Pythonů, si postěžoval, že úplně přestal vyprávět vtipy o různých národnostních skupinách. Důvodem byly především vtipy o Mexičanech.
Ne snad, že by zasáhl nějaký úřad chránící práva jednotlivce a skupin. Nestěžoval si dokonce ani žádný Mexičan. Námitky vzneslo pouze publikum složené převážně z vysokoškoláků. Vtipy mířící na Američany, Angličany, Francouze či Kanaďany přitom nikomu nevadily. Nesouhlas nastal teprve v případě Mexičanů. Jak si tuto nesrovnalost vysvětlit?
Odpověď leží v samých základech jevu, kterému již od konce osmdesátých let říkáme politická korektnost. Především v angloamerickém akademickém prostředí došlo ke spojení dvou názorů v jednu společenskou agendu:
a) jazyk odráží nerovnost mezi skupinami obyvatelstva a dále ji rozšiřuje
b) určitá skupina (především bohatí bílí muži) má odpovědnost za vykořisťování jiných ras, tříd a pohlaví.
Vzhledem k tomu, že politickou korektnost zprvu prosazovali právě ti, proti kterým byla namířena, tedy především bílí intelektuálové, získala záhy určitý sebemrskačský rozměr. To se projevuje například tím, že se za politicky korektní považuje být hrdý na svoji menšinovost (například gay pride či staré dobré Say It Loud I‘m Black And I‘m Proud z písničky Jamese Browna), zatímco hrdost na příslušnost k většině je chápána jako druh rasismu. Jen zkuste prohlašovat, že jste hrdí na to, že jste bílí. Na rozdíl od Jamese Browna vám nikdo ve stoje tleskat nebude.
Pro politickou korektnost je tedy důležitý pocit viny. Pro Amer ičany jde především o vztah bílých k černochům či indiánům. Připomeňme snahu odstranit indiány z názvů a erbů sportovních týmů (ostatně, jen stěží si představíme fotbalový tým, který by se jmenoval třeba Berlínští Židáčci). Velký ohlas měla i vydání klasických děl literatury pro děti, například Dobrodružství Huckleberryho Finna, očištěných od dnes již závadných slov jako negr.
Mnohé evropské země zase pociťují dluh vůči zámořským koloniím, kde se nechovaly zrovna gentlemansky (připomeňme historii vydávání, respektive nevydávání populárního komiksu Tintin v Kongu, který musel zmizet z výloh pro řadu rasistických narážek). Zvláštním případem je pak Německo, které pociťuje své viny jako nejčerstvější, což se ostatně odráží i v současném postoji německé vlády k uprchlické krizi.
Politická korektnost se tedy netýká každého stereotypu, ale pouze takového, který v sobě odráží historickou nerovnost. Nemusí př itom jít jen o útlak, vykoř isťování nebo genocidu. Vina vůči homosexuálům je daná z větší části výsměchem a přehlížením. Koneckonců, když se po Čundrcountry show na obrazovce objevila i nesmírně populární Dívčí válka z pera Františka Ringo Čecha, představovala postava Lumíra, ztvárněného podle všech stereotypů o homosexuálech, jeden z nejsilnějších zdrojů diváckého pobavení. S odstupem bezmála čtvrtstoletí ovšem diváka spíše mrazilo. Opravdu se lidé tak smáli jen kvůli tomu, že má někdo odlišné sexuální preference?
Do útoku
Ačkoliv politická korektnost přichází „seshora“, tedy ti vzdělaní a úspěšní chrání ty méně úspěšné a utišují tím pocit viny za své privilegované postavení, postupně i někteří „utlačovaní“ přijímají politickou korektnost za svou. Kromě homosexuálů, kteří demonstrují za svá práva a dožadují se například možnosti sňatku či adekvátního označení, patří mezi nejsebevědomější obhájce svých práv feministky. Právě způsob, jakým se o ženách mluví a jak se ženy zobrazují, spoluvytváří různé druhy negativních stereotypů či onen pověstný „skleněný strop“.
Na obranu před tímto znevýhodněním tak vznikají prostředky, které mají vést ke korektnímu vyjadřování o ženách. Velký ohlas v tomto ohledu vyvolala snaha regulovat zobrazování žen v učebnicích. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy od počátku nového tisíciletí nechalo vypracovat řadu materiálů, například Pomůcku pro posuzování genderově vyváženého vyjadřování či Kulturu genderově vyváženého vyjadřování. Tyto příručky, které rozhodně nepředstavovaly nějaké prázdné akademické úvahy, ale staly se závaznými pro tvorbu nových učebnic, vyvolaly velkou vlnu kritických reakcí. Co je však důležitější, začala nová pravidla okamžitě ovlivňovat podobu nových učebnic. Tam, kde byly dívky zobrazeny v méně důstojných rolích (například plakaly či neustále žádaly chlapce o pomoc), byla učebnice vrácena k přepracování.
Politická korektnost bývá někdy odsuzována jako prostředek lži či alespoň zatajování pravdy. To však není zcela přesné. Mohli bychom spíše mluvit o tom, že média vždy některá fakta zdůrazňují a jiná potlačují. Když jsou například kritizována za to, že zamlčují (v Česku se to ovšem stává jen málokdy) menšinovou národnost či víru pachatelů trestných činů, zapomínají kritikové na vlastní neviditelnost v těchto promluvách. Když bílý Čech spáchá zločin, málokdy je zmíněna jeho národnost. Naopak, v případě muslimů či Romů bývá jejich příslušnost ke skupině zvýrazněna a někdy se dokonce stává jediným důvodem, proč zprávu zveřejnit. Teprve projekty jako Čechy v ČR nechceme, které přinášejí zprávy typu „Čech brutálně napadl slušné lidi“ či „Češi roznáší novou nemoc!“, umožňují pocítit naplno sílu politicky nekorektního vyjadřování – když vás média zařadí do negativně označené skupiny. Ostatně, když se řekne politicky nekorektní, myslíme tím vždy výroky o jiných a nikoliv o sobě.
Co s ní?
Je tedy politická korektnost nástrojem srovnávání nerovností, nebo jde pouze o způsob, jak šikanovat ty, kteří nesouhlasí s určitým světonázorem? V již zmiňované anketě mezi komiky často zaznívalo, že myšlenka politické korektnosti je dobrá, ale její praxe zašla příliš daleko. My bychom naopak mohli tvrdit, že ona pozitivní náplň politické korektnosti je u nás stále ještě v plenkách. Zůstává nazírána jako jakýsi zvláštní, snad i lehce sebevražedný rozmar vyspělé Evropy, který je nám vnucován. Asi máme nedostatek oněch výčitek svědomí, které k politické korektnosti patří. Stále převládá názor, že v dějinách byli Češi vždy pouze oběti a že vyhnání Němců či genocida Romů představovaly dějinné nezbytnosti a i o nich rozhodli především ti „velcí“. Že chudoba je něco, co si člověk vybírá, že se homosexuálové rádi zasmějí vtipům o „buznách“ a že rovnost mezi pohlavími již dávno nastala.
Ačkoli časy, kdy Čundrcountry show vládla televizním obrazovkám, již dávno pominuly, připomínají nám Mládkovy vtipy, že se vnímání toho, co je korektní, stále proměňuje. Koneckonců – politická korektnost není jediným směrem, kterým se může jazyk vyvíjet. Tak jako se ona snaží ochránit znevýhodněné, pojmy jako optimalizace, externalizace, offshoring a outsourcing, prosazované ekonomy, mají naopak za úkol zakrýt „emocionálně zatížené“ pojmy jako snižování mezd, práce načerno či hromadné propouštění.
Autor je literární vědec, působí na Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR.
