Dlouho jste psal pro Nový Prostor fejetony a spolupracoval se zakladateli časopisu. Jaká tam byla vaše role?
Kromě fejetonů v podstatě žádná. S odstupem si myslím, že jsem byl něco jako maskot, že si říkali, že když jsem odborník na média a nezdrhnu od toho, tak to je dobré znamení (smích). Tak jsem se tedy zoufale snažil nezdrhnout.
Když se na Nový Prostor podíváte dnes, je tam něco z Jana Jiráka?
Řekl bych, že moc ne.
Tak třeba váš žák Jan Stern na vašem místě fejetonisty…
To je pravda, jen teď přemýšlím, jestli s Honzou máme nějaké společné rysy. Snad v tom, že si v textech budujeme podobně sebeironizující alter ego.
Nový Prostor se dost změnil, vyprofiloval se. Má obsah, který stojí za přečtení, i když části lépe situované střední třídy, která inklinuje k charitě, bude asi připadat trochu cizí. Inu, za všechno se platí. Čtu ho dost pozorně a jediná věc, která mě občas naštve, je, když vidím, že téma, které je náročné, chcete podat nenáročně a nedáte mu dostatečný prostor. To pak člověk instinktivně otočí stránku, kde to bude pokračovat – a tam už nic není.
Já ty svoje sloupky šmudlal především pro lidi, o kterých jsem si představoval, že jsou usedlejší a ocení takový laskavý sousedský humor. Postupně se mi zdálo, že sloupek přestává souviset s ostatním obsahem, i proto jsem toho nechal. Hlavní důvod ale byl, že už jsem jich napsal tolik, že už jsem ztratil přehled, jestli se opakuju nebo ne... (smích) Měl jsem pak při psaní pocit, že věty, které píšu, jsem už někde četl, a celá moje autorská integrita se zhroutila…
Řekněte nám jako analytik médií: děláme dobře, že vás dáváme na obálku?
Já myslím, že jsem mrtvola, že už jsem pasé. Ale zase je pravda, že v mediální produkci hraje čím dál výraznější roli nostalgie. To už nejsou jenom filmy pro pamětníky, to se projevuje prakticky ve všem. Média umějí sama zkonstruovat to, že je něco prověřeno časem. Když se špatný seriál dostatečně dlouho opakuje, stane se z něj úspěšný seriál a z úspěšného seriálu se stane kultovní seriál… Takže možná ze mě vyrobíte nostalgickou figuru, ale to fakt nevím.
Západ jsme rychle předběhli
Už pár let je novým fenoménem nostalgie po devadesátých letech.
Je docela normální, že si člověk převypráví svou minulost do pohádky, ve které bylo příjemně. Problém měla spíš moje generace. Jednu chvíli to vypadalo, že si nechá ukrást mládí, které proběhlo za normalizace, protože se nějak nepodařilo oddělit naše docela radostné a intenzivně prožívané individuální životy od té politické šedi. Možná právě strach z možnosti upřeného mládí se teď projevuje zvýšenou intenzitou snahy ho teď bránit, říct si, že major Zeman je sice hrozný, ale je to kus naší identity…
Na samotné snaze ubránit vzpomínku nemusí být nic špatného…
To jsem také rozhodně neříkal. Snaha ubránit upírané mládí ve vzpomínce je podle mě sympatická a pozitivní, ale současně to není výpověď o minulosti. Ty musejí přicházet z odbornější roviny a nakonec i tam dochází ke konfliktům. Vezměte si, jakou bouři vyvolal Pullmann svou knihou o perestrojce, knihou, která byla ve skutečnosti krotce popisná.
V nostalgii po začátku devadesátých let je také moment nových ohromných možností. Když se na to podíváte zpětně, byl tu skutečně prostor pro znovuvytvoření nějaké mediální kultury a do jaké míry se využil? Co se dalo udělat jinak?
Proč říkáte znovuvytvoření? Které „znovu“ myslíte?
Tak hodně se mluvilo o Peroutkovi, o Čapkovi...
Buďme realisté. V roce 1989 Peroutku znalo pár lidí, ale pro obecnou veřejnost to byl prázdný pojem, což umožnilo poměrně rychlý vznik mýtu Peroutky jako neohroženého zastánce správných idejí a zanikly třeba peripetie jeho postojů za druhé republiky. Upřímně řečeno, nevím, jestli začátek 90. let skutečně znamenal prostor pro vytvoření nějakých společensky významných a úctyhodných médií…
Vidíte tam kontinuitu s normalizací?
Nepatřím k lidem, kteří všechno svádí na minulý režim, myslím, že takhle to nefunguje. Ale přece jenom většinové postoje společnosti normalizace formovala. Na co se zapomíná, byly neuvěřitelně zkreslené představy o Západu. Když se podíváte na knihy z Odeonu vydávané v osmdesátých letech nebo co dávala Ústřední půjčovna filmů do kin, tak zjistíte, že jsme sice některé věci vidět nemohli, ale vesměs jsme viděli špičky, to nejlepší, co na Západě vznikalo. Vznikala představa, že Západ je intelektuálně vytříbený, ochotou k hluboké kritické sebereflexi prostoupený systém. Béčkový film jsme neviděli, pokud ho někdo nepřivezl z Vídně nebo přes Jugoslávii.
Tahle neinformovanost přispěla k představě, že co je ze Západu, bude vždycky dobré, a otevřela prostor pro nesmírně rychlou komercionalizaci. Na začátku devadesátých let sem jezdili profesoři mediálních studií v domnění, že budou vykládat o tom, jak skvělý je první dodatek americké Ústavy. Odjížděli s pocitem, že tady viděli to, co se u nich teprve chystá. Ještě roku 1994 na téhle vlně jede Železný s Novou. Nabízí sice běžný komerční póvl, ale tváří se to jako novátorská televize… Říct tehdy, že bulvár nestojí za nic, vyvolávalo odpověď, že se chcete vrátit před rok 1989.
Naráželo se tehdy ještě na něco?
Média v českém prostředí, když to zjednoduším, mají ten základní problém, že začínají pořád znova. Rok 1918 znamenal určitou i personální obměnu, rok 1938 a rok 1945 totéž... A pak tu máme roky 1948, 1968, 1970… no a rok 1989... Myslím, že to je jeden z důvodů, proč tu obtížně vznikají intelektuálně náročnější projekty, proč tu třeba v devadesátých letech nevznikl seriózní deník.
Potřebujeme mediální kritiku
Neprožívají ale současníci takové momenty zlomu také jako neuvěřitelnou šanci, možnost zásadní změny a něčeho nového? A nemají kus pravdy?
Nepochybně na tom něco je. Ale když se podíváte na vývoj deníků v letech 1989–1999, tak je tam jeden nepřehlédnutelný trend. Deníky, které vznikly po roce 1989, mají tendenci zanikat a ty, které tu byly už předtím, přežívají. Vůle po kontinuitě byla u čtenářů poměrně silná, takže zas takový prostor pro novinky nebyl. V podstatě se objevily pouze dvě nové věci: obnovené Lidové noviny, protože se pamatovalo, že dědeček to četl – no a bulvár. Něco jiného byla vysílací média a časopisy, ale u deníků zafungoval konzervatismus.
U časopisů ale přišla revoluce…
Rychle přišli silní investoři, kteří začali přebudovávat trh k obrazu svému. Ze začátku to bylo docela komické, třeba v prvních číslech Bravo a Bravo Girl jsou překládané fotoromány z němčiny i s německými reáliemi. Příběhy o tom, jak má dívka problém, jestli doma přijmou, že chodí s tureckým přistěhovalcem….
Začátek devadesátých let je vůbec v mediální sféře spojený s otázkou, zda a jak moc sem mohou vstoupit zahraniční investoři. To bylo klíčové, protože nebyly peníze a zastarávání technologie už bylo obrovské. Zároveň to dostávalo i ideový náboj. V dobovém tisku najdete argumenty, že demokracie je křehká a zahraniční investor zaručuje, že kdyby se to tu otočilo, tak média zůstanou nezávislá… Bylo to samozřejmě přitažené za vlasy, ale zabíralo to.
Jak se díváte na aktuální situaci ve vlastnictví velkých novin? Hodně se diskutuje, že je vlastní velkopodnikatelé, jeden z nich má dokonce politické ambice…
Řekněme radši, že jeden z nich je deklaruje. Politické ambice mají patrně všichni.
Obecně vám ale neumím odpovědět. Na přítomnost velkých financiérů v mediích se nedívám jako na problém sám o sobě. Jako smutné vnímám především to, že je nemůže vlastnit nikdo jiný. Model, jako byl svého času Le Monde, který fungoval jako podnik zaměstnaneckých akcionářů, si u nás nejde představit. A protiargument liberálů, že každý může přece psát na web, moc neberu. To je jako volat do světlíku, že „přednostenská zahrádka je v prdeli“ (abychom si připomněli Ostře sledované vlaky)...
Jaká je role veřejnoprávních medií?
Představují jednu z mála anomálií, která se dokážou tomu trendu vzepřít, ale nevím, do jaké míry to dělají. Jejich systémové propojení s politickou scénou je alespoň u nás nepříjemně velké.
Dá se nějak odstínit?
Obtížně. Parlament si možnost vlivu na média těžko nechá vzít, obě instituce mají stejné „geny“, obě vznikly v národním státě a obě ho reprezentují. Třeba celá slavná vánoční televizní krize 2000 skončila tím, že nový zákon spojil média s politikou víc než ten starý... .
Někteří lidé jako třeba Jakub Patočka navrhují vznik veřejnoprávního deníku. Myslíte, že to je reálné a že by to třeba mohlo i zkvalitnit ostatní deníky?
Zkvalitnění ostatních deníků nepřichází v úvahu. A obecně nevím, jestli na zakládání deníku není trochu pozdě, zda nesoustředit prostředky do toho, aby už existující veřejnoprávní média byla silná a aby dostávala jasnější a pronikavější zpětnou vazbu od veřejnosti.
Máte představu, jak by taková zpětná vazba měla vypadat?
Je třeba systematicky podporovat mediální kritiku, která tu prakticky neexistuje s výjimkou pár lidí, kteří to zkoušejí. Možnou cestou je instituce, která je běžná ve Skandinávii, tzv. mediální ombudsman.
V pasti masové společnosti
Odbočili jsme od komerčních médií. Často se setkáváme s tím, že se stávají nositeli nebo zrcadlem politických zájmů svých vlastníků…
To je ale přece normální. Když si někdo něco koupí, chce, aby mu to sloužilo. Myslím, že v tomto směru nemáme být překvapení. Někdo to dělá přímočaře, prvoplánově, neomaleně, někdo ví, že se přímočarost nevyplácí, tak vytváří dojem nezávislosti, ale stejně záleží na tom, kdo platí. Je pak dobré si uvědomit, když použiju tenhle finanční argument, že média veřejné služby si platíme my, a přitom vazba mezi veřejností a jimi je poměrně malá. Věci, které by podle mého soudu mohly vzbudit přinejmenším překvapený údiv, vyšumí s minimem kritiky. Tak například Česká televize zorganizuje mši za veřejnoprávní média a v téhle většinově bezvěrecké společnosti se zvednou dva novináři a mírně se nad tím podiví… Podle mě to přitom byl fatální ústup od principu veřejné služby.
Řekl byste několik příkladů, kdy byla česká polistopadová žurnalistika úspěšná, a kdy naopak ne?
Myslím, že významný úspěch českých medií je způsob, jakým zvládala přírodní katastrofy. Vím, že to může znít banálně, ale zvládnutí těch několika vln povodní, zpravodajsky, eticky, esteticky, slouží médiím jednoznačně ke cti.
Jinak se ale obávám, že budu spíš říkat velmi nepozitivní příklady. Jsou tu ostudné věci, jako příběh Zemanova syna, který měl asi i vliv na Zemanův vztah k novinářům. Obecně mám pocit, že velkým hříchem českých médií je určitý typ prorežimní stádnosti, např. zřetelná ochota identifikovat se bez jakýchkoli výhrad s perspektivou americké zahraniční politiky při nejrůznějších válečných konfliktech. V dobách, kdy se vyhrotily, bylo daleko rozumnější číst Guardian.
Působíte velmi klidně, je něco, co vás v médiích naštve?
Ale to víte, že ano. Včera jsem se naštval hrozně, když se v předvolební debatě probírali Mašíni. Moderátorka odbyla vystupující, kteří se klonili k pozitivnímu hodnocení Mašínů, pouhým pokývnutím, zatímco mluvčí, kteří se byť opatrně a se zajíkáním vyjadřovali kriticky, přezkušovala otázkami, jako když vám tohle vadí, to vám nevadil Klement Gottwald, masový vrah? To jsem si říkal, že takováhle míra stranění a předpojatosti není hodna televize veřejné služby. Jinak se ale moc nenaštvávám, je to spíš rezignace.
Největší problém, se kterým se musíme nějak vyrovnat, je ten, že jsme se údajně měli osvobodit od jha masovosti, jenže se chováme daleko masověji než dříve! A když se podíváme na kritéria, která Adorno a další spojovali s masovou společností – atomizace, stádní chování – tak je to daleko intenzivnější než dříve a navíc překryté pocitem, že to tak není, že se přece aktivně sám přihlašuju na Facebook. Jenže úplně totéž dělá v tu chvíli několik milionů lidí. Navzájem si vytváříme přikyvovací komunity a neznáme lidi s odlišnými názory. Tohle mě znepokojuje víc než jednotlivé projevy médií...
Je dnes představitelné masmédium, které by bylo kritické, a zároveň by nezůstalo okrajové?
Tohle by byla spíš otázka na vás. Nechci otáčet naše role (smích), ale máte pocit, že žijete ve společnosti, která si uvědomuje potřebu kritiky?
Docela často ano.
Možná, že se pohybujete v komunitě, která se utvrzuje v tom, že by to bylo dobré. Na tom se můžeme i shodnout. Ale opravdu myslíte, že ve společnosti založené na instantním prožitku, pro niž minulost ani budoucnost skoro neexistuje, prostě následuje instinkt, existuje společenská poptávka po kritice?
Cokoli může systém ohrozit, okamžitě pojme do sebe. Když mladí lidé zkoušeli aspoň na chvíli vypadnout na technoparty, už stál u cesty automat na coca colu… Jakákoli alternativa, disent se stane brzo součástí systému.
Dobrý start kariéry
Mají dnes lidé chuť tvořit vlastní média?
Myslím, že ano… vůle k sebevyjádření je hodně. Bohužel méně se ale setkávám s lidmi, kteří by propadli představě, že chtějí být novináři. Ubývá lidí, kteří považují novinařinu za poslání.
Co by to mělo znamenat?
Že to chci dělat celý život, že v tom spatřuji nějaký přínos lidstvu, když to řeknu trochu pateticky. V letech 2002, 2003 jsme dělali s jedním kolegou výzkum novinářů a k našemu překvapení nám z toho vyšla poměrně zajímavá skupina tehdy mladých novinářů, kteří se hlásili k tomu, že nechtějí dělat novinařinu celý život. Jeden na otázku, co by považoval za životní prohru, odpověděl – jít do důchodu jako novinář. Trochu jsme se po tom pídili a vypadá to, že tam byla představa, že novinařina je dobrý začátek kariéry v politice nebo PR.
Je to zvláštní, neumím si představit, že by si třeba Jesenská nebo Poláček a nakonec i ten Peroutka řekli, že to je to dobrý začátek, seznámím se s Masarykem a pak půjdu dělat něco jiného…
Čím myslíte, že to je? Chybí tu novinářské vzory?
Ukázalo se, že vzor je kamarád, maximálně učitel, ale ta profese nemá velké osobnosti. A nemá také velké činy, žádný opravdový watergate. Navíc je dost vyčerpaná rychlými obměnami a zesilující se profesní nejistotou.
Jeden ze zajímavých rysů vývoje v devadesátých letech byl, že novináři se nechtěli organizovat. Všude po Evropě jsem mluvil s lidmi z různých syndikátů, novinářských svazů, organizací, ale tady to významným novinářům přišlo divně socialistické. Nechuť byla velmi silná a snad i pochopitelná, významní hráči byli dobře placení, užívali si své nezávislosti – tak proč by se organizovali. Dnes si myslím, že při vyjednávání s velkými vlastníky silná organizace chybí.
Jan Jirák (nar. 1958 v Praze) je vedoucím katedry mediálních studií na Metropolitní univerzitě Praha a profesorem na katedře mediálních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Věnuje se roli médií v současné společnosti a transformačním procesům v 90. letech 20. století. Specializuje se na rozvoj koncepce mediální gramotnosti a podílel se na přípravě kurikulární reformy českého základního a středního školství tématem mediální výchova. V letech 1997–2000 byl předsedou Rady České televize. Spolu s Barbarou Köpplovou publikoval knihu Masová média (Portál, 2009), podílel se také na Dějinách českých médií: od počátku do současnosti (Grada, 2011). Od 80. let minulého století do současnosti překládá filmy a beletrii z angličtiny (Vonnegut, Auster, Updike, Grisham). Do roku 2008 psal fejetony pro Nový Prostor, které spolu se sloupky pro web Inzine vyšly knižně pod názvem Ještě jsme se nezbláznili (Triton, 2004) a Za všechno někdo může (Triton 2007).
***
