Žádné děti se neřítí v ústrety, žádní dospělí se nevyklánějí z oken. Ani stopa po životem pulsujícím Přednádraží. Oněměle si prohlížíme známé domy. Jsou vykuchané a opuštěné. Na prázdných prostranstvích poletuje jen listí a odpadky. Slunce sice prostupuje smogový závoj Ostravy, ale objekty okolo nás, ani my sami, nevrháme stíny. Jako by celé místo už ani neexistovalo. Snad jen paměť cihlových stěn poslouchá ozvěnu zvolání pana Jendy: „To byste nás museli zastřelit, abyste nás odtud dostali!“
Za pouhý měsíc se Přednádraží změnilo k nepoznání. Nahlížíme do oken bytů, kde se ještě v létě bydlelo. Z původních zhruba dvou set obyvatel jich zbyla necelá čtvrtina. Nacházíme je až v domě čp. 8, který jako jediný zůstal zachován a kde většina z nich bydlí.
U devíti dětí
Dostává se nám srdečného přivítání. V bytě paní Ivety sedí i další známí – paní Miluška a pan Jenda a samozřejmě kupa neúnavných dětí všech velikostí.
Radost z našeho nečekaného příjezdu vrací našim přátelům jiskru do očí. Za ní ale prosvítá rezignace. Manipulace a výhružky zahnaly vzdor do kouta.
„Dykh, čhaje, nic už tady nezbylo,“ ukazuje z okna smutně paní Iveta. Drobnou matku devíti dětí, o které se jako vdova stará sama, jsme v létě poznali jako neúnavnou organizátorku. Jako ženu, která nejen stíhá pět úkonů najednou, ale přitom si ještě zachovává zdravý rozum, vyjednává s nepřáteli, udržuje přehled o účetnictví všech nájemníků a stále věří, že se spravedlnost nakonec postaví na správnou stranu.
Že tu potkáváme i paní Milušku, nás překvapuje. Chtěla odejít už v létě. Jako Romka a navíc Romka z Přednádraží ale shání důstojné bydlení těžko. Vítá se s námi i pan Jenda, majitelem jmenovaný správce. Pamatujeme si ho jako trochu cholerického a zbrklého. Dnes už spíš jen rezignovaně mávne rukou.
Mrzí nás, že nevidíme několik skalních rodin. Pan Emil, který se nás v srpnu zastal v konfliktu s jednou rodinou, musel odejít. I pan Robert, který podle místních legend „vyfackoval auto plný fízlů holejma rukama“, ustoupil nátlaku. Je si hodně co vyprávět. Povídání paní Ivety nás tvrdě zasazuje do reality.
Doba odhodlání, doba rozebírání
Do ostravského Přednádraží jsme poprvé přijeli zkraje srpna. Byla noc a nazítří mělo dojít k ohlášenému exekučnímu vyklízení. Šlo o hodně. Místní Romové seděli s aktivistou Kumarem Vishnawathanem u ohně a rozmluvami přebíjeli obavy z dalšího dne...
Spektakulární vyklízení se nekonalo, místo něj přišla vleklá opotřebovávací válka. Lidé vydrželi déle než měsíc bez tekoucí vody. Bylo to o vzájemné pomoci, respektu a nakonec i o zvládání nervů. Stali jsme se svědky odhodlání, jaké se v Česku jen tak nevidí. Nic na tom nemění, že šlo o odhodlání lidí zahnaných do kouta.
Když jsme pak začátkem září odjížděli, bylo Přednádraží místem únavy, ale i naděje. Soud vrátil stavebnímu úřadu žádost o exekuční vystěhování a zdálo se, že Přednádraží půjde zachránit.
Pak ale přišli sociální pracovníci s tím, že rodinám, kterým byl v srpnu odebrán příspěvek na bydlení, mohou být odebrány i děti. Ujišťování, že postup úřadů není legální, paniku nezkrotilo. Lidé se začali hromadně stěhovat.
Majitelé ubytoven na sebe nenechali dlouho čekat: „Byli tu každý den,“ říká paní Iveta. „Jestli prý nechci přijít o děcka, ať jdu k nim,“ radili jí. Ne všichni odešli. Musela přijít další rána. Domy, stále mající šanci na záchranu, začaly být devastovány.
„Jednoho rána prostě přišli a začali rozebírat,“ pokračuje Iveta. „Balili jsme a oni už škubali střechu. Do druhého dne nezůstalo skoro nic!“ Vedle sedící Jenda ji doplňuje: „Kdybychom jim bránili, ještě by nás zbili.“
Kdo mohl, narychlo se stěhoval do poloprázdné osmičky, jediného domu, který sběrači kovů nepoškodili. Policie prý jen nečinně přihlížela, jak na korbě dodávky odjíždí lup zvláštní partičky, kterou vedl „nějaký cizí gádžo“.
Svědectví potvrzuje i bělovlasý důchodce a historik z ostravského ProAltu Petr Rohel, který na Přednádraží chodí pomáhat. „Tuhle skupinu vedl bílý,“ vypráví. O pár dní později se dostal s jinou partou rozebíračů do křížku: „Když jsem na ně zakřičel, shodili mi čepici a vyhrožovali násilím.“
Domy se nepodařilo ubránit. Místní se ocitli na holičkách a po měsíci a půl války s úřady i vlastními nervy se před nimi objevila zvláštní volba: buď budou rozebírání domů pouze přihlížet, nebo se ho sami zúčastní a aspoň trochu si přilepší.
„Jindro, co to děláš?“ voláme na našeho kamaráda, když poprvé vidíme někoho z místních vytloukat ze zdiva železnou traverzu. „Co by,“ podrážděně odsekne. „Nikdo nám nepomohl, všichni nás v tom nechali. Máme se jenom dívat a čekat? Na to kašlem.“
Smajlíkové napětí
Jendu to rozčilovalo. „Chápu ty, co mají děcka a nemají, co pro ně… Ale cigán cigána zradit nesmí,“ narážel na staré romské pravidlo rom romeha.
O měsíc později už byl k rozebírání rezignovanější: „Těžko jim to mít za zlé. Nemají možnosti, nemají práci a vidí ty nahoře, jak rozkrádají a devastují mnohanásobně víc.“ Přes okno slyšíme tupé údery kladiv, známku dalšího rozebírání. „Před chvílí tudy projeli policajti. Neudělali nic,“ dodává Jenda.
„Místním se nedivím,“ říká i Petr Rohel. „Přes měsíc čelili ohromnému tlaku, aby pak zjistili, že majitel má ohromné dluhy u banky a nemůže jim zaručit skoro nic. Začalo se šířit podezření, že od toho chce dát ruce pryč, napsal jim v tom smyslu i nějakou mnohoznačnou zprávu. Ještě ji zakončil smajlíkem. To byla poslední kapka.“ Drby tu hrají velkou roli. Viděli jsme to už v létě – nejistota a strach plodily hlad po informacích. Když ho nejde nasytit jinak, ukojí ho informační junk food. Dohady, spekulace, zaručené zprávy, přifouknuté každým dalším vyprávěním – ve výsledku mají ohromnou moc, zvlášť když je někdo šikovně podá. Snadno nahlodají důvěru a vytvoří napětí. V kombinaci s tlakem úřadů mohou změnit odhodlání v pocit zmaru. Všechno je přece „koupené“ a nic nemá cenu...
Když v létě netekla voda a další dva dny nepřijela ani cisterna, obrátila se zášť i vůči aktivistovi Kumarovi. Když jsme přijeli s cirkusovým šapitó a hudební aparaturou a hráli si s dětmi, pro spoustu místních to byla vítaná vzpruha i odlehčení. Ne každý se ale tvářil vřele. „Divní“ Pražáci se snadno stávali terčem klepů. Vlastně nebylo divu. I my jsme byli jedni z cizích gádžů, kteří vpadli do jejich soukromí, byť s dobrými úmysly.
Změnu přinesly až společné dny. Ty a jasně vyjádřený názor nás odlišily od těch, kteří přišli na skok a prohlíželi si místní jako opičky v ZOO. Stejně jsme ale představovali cizí prvek – a několikrát i náhradní objekt pro zlost.
Ostatně, podezíravost je nakažlivá. Také mezi námi se šířily fámy, zpočátku zejména fámy o fámách. „Všimli jste si, kdo šířil pomluvu o Kumarovi? To nedělá jen tak. Kdoví, kolik za to má – a od koho.“ V dusné atmosféře bývá podezření nástrojem orientace. Někdy se nemýlí. Často ovšem ano.
Romská abeceda
V jednom ze dvou pokojů Ivetina bytu usínáme s těžkou hlavou. Jak se tam s dětmi vůbec naskládá? Odpoví nám romské přísloví: Te lačhe manuša, the dešdžene šaj soven tel jekh lepeda; když je člověk dobrý, i deset se jich vyspí pod jednou dekou.
Se samozřejmou ochotou rozdělit se i o to málo, co mají, jsme se ostatně setkávali každý den. Dávné časy idylického romství jsou pryč (a existovaly vůbec?), mnohé zvyky ale trvají v životě lidí, které poznáváme. Často si tu v Přednádraží uvědomujeme, že se máme co učit.
Ma pal´iker, na sal ko gadže, neděkuj, nejsi u bílých, slýcháme často. Dříve totiž Romové neuznávali soukromé vlastnictví a platilo, že te man ela, ele the tut! – budu-li mít já, budeš mít i ty. Škoda jen, že platí i další romské přísloví, Kaj butžene odoj zor, čili kde je množství, tam je moc. Pak už totiž nezbývá příliš prostoru pro paťiv des, paťiv chudes, když úcty dáš, úcty se ti dostane.
Probouzí nás jasné ráno. Před úderem deváté přichází pán ze stavebního úřadu se dvěma zaměstnanci technických služeb. Přišli domy zajistit a označit cedulkami Zákaz vstupu – nebezpečí úrazu. Do vchodů a oken přitloukají výstražné pásky.
Černé sako , bílá košile
Domy jsou neobyvatelné a nebezpečné, ale pásky rozebírače nezastaví. Jde spíš o show pro média, která si nenechala ujít příležitost ukázat společnosti, jak moc nepřizpůsobiví tihle nepřizpůsobiví mohou být.
Kamery napjatě čekají, až někdo rozhořčeně strhne směšnou cedulku a podupe úřední rozhodnutí. Očekávání naplní paní Eva, jedna z nejstarších obyvatelek Přednádraží. Novináři mohou být spokojeni. Přichází také Kumar a přináší zprávu o sponzorovi, který je ochoten poskytnout půjčku, díky níž by se dal aspoň jeden dům opravit. Stačí jen, aby majitel Roztočil, který se krátce předtím pokusil o sebevraždu, obnovil komunikaci.
Zpráva budí vlnu nadšení. Osmička zůstane zachována a aspoň ti nejvytrvalejší mohou zůstat ve svých domovech! Domácí rada místních obyvatel má opět chuť debatovat o společné budoucnosti. Chtějí také ukázat na viníky dané situace.
Nejvíc rozhořčení se snáší na radnici. Těžko říct, jak její přístup chápat. Lhostejnost? Nebo spíš záměr „vyčištit“ Přednádraží i s celým Přívozem? Stačí jít do nejbližšího obchodu na Palackého ulici, kolmo navazující na Přednádražní. Ještě v srpnu tam bývalo živo. Dnes je polovina domů vybydlená a obchod zeje prázdnotou.
Vypráví se o až divadelní scénce v hlavní roli s Lukášem Semerákem, hvězdou populistické formace Ostravák a pochybným developerem proslulým někdejšími styky s mafiánem Mrázkem. Jednou prý prohlásil: „Palackého ulice byla doteď taková“ (ukázal na své černé sako) „A já chci, aby byla taková“ (ukázal na svou bílou košili). Přednádraží a přilehlé ulice patří k městské části Moravská Ostrava a Přívoz. Pod jednu radnici tak spadá centrum nejcentrovatější spolu se čtvrtí, které mnozí bílí neřeknou jinak než „cikánov“. Pro politiky a developery z centra je zdrojem příležitostí. Přivaděč na dálnici, postavený nedávno hned u Přednádraží zvýšil cenu pozemků a místní už jenom spekulují, co do lokality „vyčištěné“ od Romů vlastně přivede. Koleje pro novou soukromou vysokou školu? Nějakou další Stodolní plnou diskoték?
Tak jim to tam zapáskujem
Web městské části se počátkem října chlubil, že se „podařilo“ přesunout sedmnáct rodin do ubytoven (mezitím se počet zvýšil). V údajném „zájmu dětí“ se rodiny přestěhovaly do úplavicí sužovaných králíkáren s internátním režimem. V Přednádraží, vykreslovaném médii v apokalyptických barvách (kvůli stavu kanalizace částečně právem), se nevyskytl jediný případ úplavice. Na ubytovnách byla kvůli ní několikrát vyhlášena karanténa.
Na setkání obyvatel Přednádraží se kupí otázky, které by nejlépe zodpověděli ostravští radní. Již dvakrát ale setkání odmítli. „Zkusme si s nimi ještě jednou dohodnout schůzku,“ navrhuje střízlivě Petr Rohel. Když druhý den přicházíme na úřad, dozvídáme se, že radní nejsou přítomni. „Nejpozději zítra vám pošleme termín,“ slibuje sekretářka. Nic ale nepošle.
„Tak to zapáskujeme my jim!“ navrhne jeden z místních. O týden později vznikne z nápadu protestní akce. Dvě z nás na chvíli zadrží policie při symbolickém uzavření nepoužívaného radničního vchodu páskou a transparenty. Iveta nám pak vyhubuje a řekne, že být to její děti, roztrhla by je jak hady.
Konce nadějí
Přísliby ani protestní akce ale nemohou zahnat strach a nejistotu.
„Neboj, nemůžou ti sebrat děti,“ uklidňuje Kumar Ivetu, která je už na pokraji sil.
„Ale kdo mi to zaručí, Kumare, kdo?!“ křičí se slzami na krajíčku.
„Zaručím já, ale dokázat musíme společně,“ odpovídá Kumar už trochu unaveně. Na něj samotného podali místní politici trestní oznámení hned v srpnu. Pak také vypověděli jeho sdružení Vzájemné soužití z prostor, které dosud užívalo. „Vždyť se tu už stejně nedá bydlet. Děcka se můžou poranit, když je chvíli nehlídám,“ odpovídá mu zlomená Iveta. Za chvíli oznámí, že se stěhuje na ubytovnu.
„Radši kriminál než tohle,“ pláče během balení. Dvě nejstarší plnoleté děti zůstávají. I tak bude Iveta platit na ubytovně 17 000 za jednu místnost (za sebe tři tisíce, za každé dítě dva). Jedenáct a půl z příspěvku na bydlení, dalších pět a půl ze svého. Postupná ztráta nadějí na Přednádraží se majitelům ubytoven dobře zúročila. Bída funguje i jako obchodní příležitost.
Prapodivné řešení
„Tam se jdete podivat? Si dávejte bacha,“ varují nás všichni před ostravskými ubytovnami. Ani nám nechtějí poradit, jak se k nim dostaneme.
Ubytovna s nejhorší pověstí leží naprosto odříznutá mezi lužnými křovinami řeky Odry, dálničním přivaděčem a železnicí. Je to periferie periferií, kráčíme k ní asi čtvrt hodiny po jediné příjezdové cestě, lemované rozbořenými garážemi plnými odpadků. Když konečně vidíme stavbu z unimobuněk se zamřížovanými okny, Romové postávající před ní se okamžitě stahují ke vchodu. Proti nám vyráží na kolech dětská jízda.
„Tady nic točit nemůžete! Nebudete nás kamerovat,“ křičí na nás, i když v ruce nemáme žádné foťáky. Už jen to, že jsme čtyři gádžové, nás řadí mezi ty, kteří sem chodí očumovat a vyrábět obrázky pro masovou spotřebu. Možná jim přitom ani nedochází, jak moc je to pro lidi na obrázcích ponižující.
„Co tu chcete?! Jděte pryč!“ křičí dál děti a házejí štěrk. Hájí své vyhnanecké království s pocitem, že co gádžo, to nepřítel. Nakonec zjišťujeme, že správce není přítomen a dospělí před námi zavírají dveře. Celí zaražení se vracíme do města.
Ubytovnu, kde už bydlí Iveta, nacházíme snáz. Je zapadlá, ale nedaleko od Přednádraží i od centra. „Až tam přijdete, dělejte, že se neznáme,“ prosí nás předtím, „nechci mít problémy s majitelem.“ Divný pocit, najednou se neznat, ale naprosto ji chápeme. Má odpovědnost za sedm krků a nechce se ocitnout na ulici. Na gesta opravdu není čas.
„Tady je to malý Přednádraží,“ říkají nám kluci, co si na cestě čutají fotbal a mají pravdu. Ubytovna je složená z více domů. „Kdybych mohla do lepšího, půjdu hned,“ dává se s námi do řeči neznámá paní. Dozvídáme se, že návštěvy se musí legitimovat na vrátnici a že vchod se zamyká o desáté večer. Později se nemáte šanci dostat domů. Správce vás může vyhodit třeba za neposlušnost, pod kterou se dá schovat leccos.
„Tady není žádná svoboda,“ dodává paní. Žádná svoboda za tři tisíce na osobu za měsíc. Za pokoj bez ničeho. Toalety, koupelny, kuchyně jsou vždy jen dvě pro celé patro.
„Abych uvařila, musim od šesti ráno stát frontu!“ říká paní rozzlobeně. Později se od Ivety dozvídáme, že na ubytovně během jejího pobytu netekla týden voda.
Jak o nějakém hmyzu
Z ubytoven na univerzitu. Posluchárna je v podvečer poloprázdná, studentů přišlo na debatu o Přednádraží jen pár. Za to vidíme známé tváře.
I jindy pověstně klidný Kumar ztrácí trpělivost, když romský koordinátor z magistrátu popisuje Romy jako lidi, kteří si za své problémy vlastně mohou sami. „Cítím tu určité pohrdání, pohled shora na Romy. Jako by se mluvilo o nějakém hmyzu, byli pod lupou a zkoumala se všelijaká jejich selhání,“ říká trochu rozezleně. „Jenže tenhle příběh není o selhání Romů, ale o tom, že obec nesplnila svou povinnost, nestarala se o kanalizaci, která je jejím majetkem. Ti lidé tolikrát udělali svůj vstřícný krok. To my ostatní jsme selhali. Chováme se jako zbabělci!“
O slovo se přihlásí i Helena Balabánová ze sdružení Jekhetane. Problém je podle ní širší a měl se řešit dávno – už v době, kdy Přednádraží přecházelo do soukromých rukou. Nyní jen sklízíme plody nezodpovědnosti, která má systémové kontury. „Ze zákona vypadla povinnost územně správního celku postarat se o své občany. Pokud se nezmění a nekonkretizuje v zákonech o obcích a o krajích tento paragraf, budeme dál sledovat podobné kauzy,“ varuje.
Nemusela bys je najít
Do Přednádraží jsme se vrátili ještě jednou, v listopadu. Na několik rodin, které vytrvaly, se přijel podívat i prezidentský kandidát za ODS Přemysl Sobotka. Chvíli poslouchal, pokýval hlavou, slíbil napsat dopis primátorovi, podal ruku všem v dosahu a odjel. Trosky domů čněly do nebe se stále stejnou beznadějí.
Pana Jendu uchazeč o Hrad moc nepřesvědčil. „Za komunistů by se tohle nestalo. Každý měl práci. Kdo nepracoval, šel do vězení a musel pracovat tam. Nikdo si nedovolil to, co teď,“ slyšíme od něj podobná slova jako od mnoha Romů na různých místech. Jenda má spíš nostalgickou náladu a ptá se nás, co vlastně budeme o Přednádraží psát. Když odpovíme, že chceme poslat dál, co jsme tu za poslední čtyři měsíce viděli, zavrtí hlavou. „To byste měli napsat mnohem delší, celý příběh. Někdy o tom chci napsat pohádku. Takové bylo – nebylo. Ale to by asi nešlo napsat jako článek,“ říká.
Drsným dovětkem k návštěvě Sobotky je setkání s paní X., matkou jedné z rodin vystěhovaných koncem září z ulice Palackého. „Majitel říkal, ať si ho klidně dáme k soudu. Že má tolik peněz, že si klidně koupí mého právníka i soudce.“
Paní X. to vzdala poté, co jí zavolalo skryté číslo. „Jestli se nevystěhuješ, ty kurvo černá, tak my víme, kudy chodí ze školy tvoje děti. Taky bys je jednou nemusela najít,“ vzpomíná na hrozivý telefonát a hlas se jí chvěje rozčilením.
Situace zůstává nejasná. Ve dvou domech na Přednádraží se stále drží několik rodin. Nezdolný Kumar a aktivisté z ProAltu a SOS Přednádraží se snaží sehnat prostředky aspoň na nejnutnější opravy. Majitel Roztočil manévruje mezi nátlakem úředníků, nadějemi nájemníků a dluhy bance, jíž Přednádraží patrně časem propadne.
Přednádraží, Palackého, Dobrovského… Ale mohli bychom pokračovat. Třeba do ústeckých Předlic, kde se již desítky vystěhovaných dospělých i dětí přesunuly z tělocvičny do ubytoven. Koho dalšího pešek bouchne?
___________
Jak šel čas v Přednádraží
1912 – výstavba drážních domků
1943–45 – překladové deportační místo, kde byli vězni z táborů v Letech a Hodoníně předáváni německým jednotkám.
po 1945 – ubytování pro drážní zaměstnance
po 1990 – výhodné a levné sociální bydlení s vlastní občanskou vybaveností (obchod, pivnice, dětské hřiště). Majitelem stále České dráhy a. s.
1997 – povodně, zatopení sklepů a poškození kanalizace
prosinec 2006 – České dráhy převádějí Přednádraží do vlastnictví Toba Trade a. s.
červen 2010 – majitelem se stávají Domy Přednádraží s. r. o. v čele s jednatelem Oldřichem Roztočilem.
květen 2011 – epidemie žloutenky (75 případů), hygienická stanice registruje problém s kanalizací.
26. 7. 2012 – odpojena pitná voda kvůli dluhům. Bydlí zde 45 rodin a zhruba stovka dětí.
1. 8. 2012 – jednání na radnici o další situaci.
2. 8. 2012 – pracovníci z ostravského stavebního úřadu nařizují do půlnoci následujícího dne vystěhování, domy jsou prohlášeny za neobyvatelné.
3. 8. 2012 – více než sto obyvatel odmítá odejít.
13. 8. 2012 – stavební úřad odesílá soudu žádost o exekuční vystěhování obyvatel. Kolektiv squaterů z Prahy staví na místě šapitó s hudbou.
polovina srpna 2012 – obnovení dodávek vody v domě č. 8
30. 8. 2012 – soud vrací žádost o vyklizení.
3. 9. 2012 – z Přednádraží odjíždí šapitó.
27. 9. 2012 – majitel Oldřich Roztočil se pokouší o sebevraždu. Přichází vlna rozebírání.
10. 10. 2012 – stavební úřad označuje domy v Přednádraží zákazem vstupu.
25. 10. 2012 – protestní akce před ostravskou radnicí
