Vrchovinu, táhnoucí se srdcem české kotliny, můžeme klidně nazvat jediným a nejstarším vnitrozemským pohořím. Výskyt pískovcových slepenců, utvářejících v lesích nečekané skalky a výhledy, dokládá, že se kopce tvořily již v období prvohor. Vrcholy dosahují sice nadmořské výšky v průměru jen mezi 630–830 metry, charakterově jsou však blízké Šumavě.
Svůj název nosí již od pradávných slovanských časů. Jako „brda“ se obecně označovaly protáhlé zalesněné vrchy. Z dříve možná běžně užívaného slova zůstalo dodnes jméno pomístní. Listina, pocházející z roku 1325 ze Zbraslavského kláštera, vymezuje jako severní brdskou hranici již kopce za Zbraslaví a pomyslnou branou může být například Cukrák s televizním vysílačem. Odtud vede hranice do Mníšku pod Brdy přes Dobříš, Příbram, Rožmitál pod Třemšínem a odtud na západ do Spáleného Poříčí a na sever přes Rokycany, Hořovice, Hostomice a Dobřichovice zpět na Zbraslav.
Samotné osídlení této oblasti je však daleko starší. Důkazem jsou trosky, lépe řečeno rozvaliny prehistorického hradiště na Plešivci nebo sídel z předpřemyslovských dob. Kraj byl od nepaměti štědrým hostitelem lidských pokolení, která zde nacházela obživu nejen díky hustým lesům, ale také nerostnému bohatství. Zpracovávalo se zde jak dřevo, tak železná ruda. Těžila se však i rtuť, stříbro a v okolí Příbrami se za dob minulého režimu hojně těžil uran.
Panuje zde výrazně chladnější klima než v okolí. Nalézáme zde táhlé kopce, ploché a místy holé hřebeny. Za tato hodnotná bezlesí „vděčíme“ častým výbuchům a požárům na tzv. dopadových plochách, tedy specializovaných dělostřeleckých a leteckých střelnicích, které uměle dopomohly ke snížení hranice lesa, a daly tak vzniknout rozsáhlým vřesovištím s borůvčím a brusinkami po kolena. V důlcích po výbuších vznikly mnohé překvapivé tůně a dokonce i rašeliniště. Hluboké a rozlehlé lesy staly se také domovem vzácných zvířat, jmenovitě například rysů ostrovidů a tetřevů hlušců. V průzračných potocích narazíte i na raky a mloky skvrnité. Převažují zde umělé smrkové porosty, ale najdou se i místa s přirozeně smíšeným lesem. Není tajemstvím, že se jedná o zaslíbený kraj houbařů. Brdská střelnice je umístěna zejména v části jižně od Jinec k Rožmitálu, tu je možno označit za střední část brdského „masivu“. Projekt byl započat již v roce 1927. Vojenský újezd byl pak rozšiřován za protektorátu a konečné rozlohy dosáhl až v padesátých letech. Od 1. ledna letošního roku se brány brdských lesů sice otevírají v hávu Chráněné krajinné oblasti, nikoli však úplně. Jinecká dopadová plocha, plocha Jordán a vše, co leží na sever od hlavní cesty mezi Obecnicí a Zaječovem, tedy až po Jince, zůstává uzavřeno coby „Posádkové cvičiště“. Milovníci přírody se jistě nemohou dočkat návštěvy tohoto neprobádaného kraje. Bezesporu je na co se těšit, ale vidí i místní obyvatelé otevření CHKO tak růžově?
Něco po nás zůstalo
Vydáváme se právě sem, do střední části, která byla za minulého režimu téměř vyškrtnuta z map a kde se dodnes nacházejí místa, o kterých je prý lepší se nerozšiřovat. Nejedna záhada či tajemství zde čekají na své rozlousknutí. Míříme na Příbram, kolem níž se objevují haldy vytěženého materiálu z dnes již zavřených dolů. Zdejší dominantě, spanilému baroknímu klášteru Svatá Hora, věnujeme jen letmý pohled a stáčíme se rovnou směrem k zelené hradbě táhnoucí se po západním obzoru.
První zastávkou je obec Obecnice, ležící pod samotným úbočím nejvyššího brdského vrcholu Tok.
Vyprávění nám věnuje paní Nelibová, jejíž rodina zde žije po celé generace. Celých 36 let pracovala jako lesní dělnice, dnes je však již v důchodu. Z těžké práce má artrózou zničená kolena, přesto s radostí vzpomíná na časy, které tu prožila.
Za druhé světové války byla ještě batole. Její maminka ale pomáhala zdejším partyzánům. „Naši měli malé hospodářství, jako kdysi každý. Tatínek nám ze dřeva a proutí dělal pantofle, pletl i košíky a ošatky. Maminka se starala o nás pět. Měli jsme krávu, prase, slípky. Vyprávěla, že ulila, co mohla, a pak to na smluvené místo odnášela do lesa pro partyzány. Prý to dělalo hodně lidí,“ vypráví babička.
Mnoho partyzánů sídlilo v okolí Dobříše a ještě více okolo Rožmitálu. Pod vrcholem Třemošné, tyčícím se nad Obecnicí a Podlesím, se ale také dochovalo několik starých bunkrů. „Když jsem nastoupila do zaměstnání jako lesnice, musela jsem podepsat protokol o mlčenlivosti. Už tenkrát zde byl vojenský prostor a o tom, co se zde děje, se nesmělo mluvit, aby se tajemství nedostalo k západnímu nepříteli. S armádou jsem potíže nikdy neměla, sotva kdy jsme vojáky potkali. Díky práci jsem měla povolení ke vjezdu i do uzavřených částí,“ vypráví a je jasné, že tam zná každý coul.
„Ráda bych se dnes podívala, jak vyrostly stromky, které jsme kdysi sázeli. Je radost vidět, že po nás něco zůstalo. Pamatuji také, když tu začali chovat tetřevy. Přivezli je myslím z východního Německa a než ty slepičky vyrostly, byly ve voliéře, kam jsme se na ně chodili dívat a házet jim jeřabiny. Jinak je člověk nepotká.“
„Teď mám trochu strach, jak se lidé budou chovat. Armáda sice někdy při bombardování zapálila kus lesa, ale jinak se díky nim uchovala krásná příroda. Dneska se lidé chovají jako vandalové a zanechávají po sobě hromady odpadků.“ Pomalu se loučíme a pokračujeme o vesnici dál. U tamní restaurace potkáváme pana Hynka. Ani on není skoupý na slovo.
Až přijdou develobři
Pan Hynek se sem přistěhoval s rodiči před téměř čtyřiceti lety. Vystudoval v Příbrami Báňskou střední školu, našel si ženu a založil vlastní rodinu. „Pokaždé, když byly střelby, nemělo se chodit ani do lesa. Nad hlavami nám po obloze létaly stíhačky, z dáli bylo slyšet výbuchy a někdy se i klepaly vitríny a skleničky,“ vzpomíná na sousedku armádu. „Stalo se, že dvě letadla havarovala. Podruhé to bylo někdy v osmdesátých letech. Byl to, myslím, MiG-21.“
Má ale i příjemnější zážitky. „S několika kamarády pořádáme každoroční pochod přes Brdy,“ začíná Hynek vyprávět: „Vyrážíme vždy z Obecnice, dojdeme do Zaječova a zase zpátky. Chodíme pořád stejnou cestu a vždycky se zastavíme rozsvítit svíčku u Panny Lídy,“ říká s úsměvem. „Má pomníček na místě, kde se o ni tahali dva mniši tak, až ji roztrhli! A někdo zas říká, že se proměnila v pramen, který je opodál.“
Mniši zřejmě pocházeli z augustiniánského kláštera Svatá Dobrotivá, který se nacházel kousek od Zaječova. Naneštěstí jej ale vyplenili husité, a tak nám z něho nic nezůstalo. Jinak je to ale s nedalekou zříceninou Valdek. Tam hledal inspiraci třeba Karel Hynek Mácha a není se co divit. Ruina kdysi gotického hradu je volně přístupná. Je možné se procházet po hradbách, přespat ve věži nebo rozdělat oheň v ohništi na nádvoří. Hrad byl založen pravděpodobně ve druhé polovině 13. století Oldřichem Zajícem z rodu Buziců a následně patřil Vilémovi Zajícovi, velkému přívrženci Elišky Přemyslovny. Název pochází z německého Waldecke a znamená „lesní kout“. O tom se dá přesvědčit na vlastní oči. Široko daleko nevidíte nic než lesy.
Pan Hynek zná ještě další příběhy. „Také se vypráví o třech obrech, kteří žili na třech kopcích, na každém kdysi bývalo hradiště. Jeden žil na Plešivci, tam se dají s trochou trpělivosti a dobrým kladívkem nalézt trilobiti.“
A jak pan Hynek vidí budoucnost? „U nás v restauraci každý ví, že to tady dlouho developerům neodolá. Na plzeňské straně, která je tak trochu lukrativnější, jsou už dokonce hotové projekty na hotely a kdovíjaká honosná sídla. Uvidíme, co nás čeká.“
Zákaz nezákaz
Posledním a nejúsečnějším řečníkem je pan V. Není mu ani třicet let a je místním rodákem. Do Brd se často vypravuje s plnou polní.
„Mě se zákazy v lese nikdy netýkaly. Prostor není zakázaný, dokud nepřijde někdo, kdo mi ho zakáže. Na výpravách vyhledávám spíš místa, kam nikdo nechodí. Třeba bunkr z roku 1927, ale pořád tam jsou místa, kam se chodit nesmí. Jinak je tam krásná příroda. Turistů se nebojím, ať se každý pokochá, ale ať se chová slušně. Tady nad námi se stejně nachází dopadová plocha a až po Jince to zůstává uzavřené. Dokonce je zavřená i silnice mezi Obecnicí a Zaječovem. Dřív byla průjezdná alespoň na povolenku, teď ji uzavřeli. Z druhé strany jezdí spousta lidí do práce do Příbrami nebo zase odtud na druhou stranu za rodinou a musí to objíždět zhruba o třicet kilometrů,“ stěžuje si.
***
Zdá se, že Brdy mají spoustu co nabídnout. Je to kraj, kde se snoubí historie, tajemno a krásná příroda. Dosud zde ale není zcela bezpečno. Lze narazit na pozůstatky vybuchlé a možná i nevybuchlé munice, proto uzavřené prostory čeká ještě pyrotechnická sanace. Turistické značení by dle plánu mělo být dokončeno až v roce 2017.
Doufejme, že zdejší strážce Fabián, nejmocnější z lesních duchů, který v zaniklých pohádkách neurvalé návštěvníky káral a vychovával, udrží na svém panství stejný klid, jako za starých časů!
Autorka je spolupracovnicí redakce.
