Přátelili jsme se velice silně, pročež jsem chodil já ke Kurzweilům každý den, neb u nás dlel děd, který nadával na státní zřízení, což nebylo výchovné, byť to byl třetí odboj, přičemž to tehdy ovšem nebylo toliko patrno, a také děd řval na děti před domem „jedeš z toho trávníku, parchante zasranej“, což by přeplňovalo náš tezaurus, a proto chodil jsem já ke Kurzweilům, ledaže jsem byl s Kurzweilem ve při, kvůli tomu, že on mi pravil „ty vago, sem tě zase utřel, nos si sebou utěrku“, neboť on už byl takový. To jsem pak vždy silně přemýšlel, jak mu to oplatit, a tak jsem pravil, ať si dá bacha, že mám bratrance, co dělá karate, čemuž se on ale jen šklebil, tak jsem k němu pak nechodil. Ale neb on dolejzal, tak mě to zas přešlo.
My hoši, co jsme se scházeli u Kurzweila Čestmíra, lišili jsme se od ostatních tím, že jsme slovy Kurzweilovy sestry Evy byli magoři a dementi, neboť zatímco jiní hoši kradli nanuky v samoobsluze státního podniku Pramen, chodili na školňák hrát vožíračku, kterážto hra nebyla nikterak alhoholickou, nýbrž čistě fyzkulturní, a zatímco jiní také hojně chodili hulit velice za výměník cigarety Mars, kteréžto neměly ničeho společného s kosmonautikou, zatímco leckteří další z takovýchto hochů směňovali duhovky, céčka anóbrž obrázky zvířat ze žvýkaček Bajo za Čtyřlístky, a připravovali se tak nevědomky na svět volnotržní, který měl přijíti, případně také honili šedivý tenisák značky Optimit holí značky Artis, eventuálně hráli digihru sovětské výroby, kde vlk chytal vejce do ošatky, my, magoři a dementi, slovy Kurzweilové Evy, seděli jsme v pokojíku nad knihami z edice OKO, vypravenými nakladatelstvím Albatros, státním podnikem, a citovali jsme z nich řečí a obkreslovali jsme si z nich bujně různé věci, které nám měli býti málo užitečné, jak předpovídala za pomoci nepěkných slov Kurzweilová Eva, a uhodla to přesně, neboť takové už jsou ženy, krásnější pohlaví.
A citovali jsme řečí z Rozumu do kapsy, jaké je hlavní město Zairu a že měnou v Nizozemí je gulden a v Portugalsku escudo a ve výpravné brožuře Planety naší sluneční soustavy jsme si oblíbili zejména Pluto a nejbujněji jsme dleli nad knihou Vlajky a znaky celého světa, ze kteréžto jsme obkreslovali si vlajky a učili jsme se je poznávat a po vzoru Videostopu s Honzou Knírem Rosákem jsme v jejich poznávání dokonce soutěžili, což vedlo výše jmenovanou Evu k řečem o úchylech a užití walkmana z tuzexu, obchodu se zbožím zahraničního původu. Eva již měla šamstra, co nosil černé brýle jako generál Jaruzelský, a hulila Sparty, ale musila nás hlídati, což ji enervovalo. A poněvadž jsme studovali velice silně, naučili jsme se rozpoznávat vlajku Německé demokratické republiky a odlišovat ji od vlajky německé republiky dle všeho nedemokratické a věděli jsme, že ve státním znaku Jugoslávie jsou plameny, a taky jsem sesbíral hodně bodů za vlajku Západního Berlína, kde byl medvěd, což se dobře pamatovalo, ale zase blbě kreslilo, skoro stejně blbě jako vlajka Vanuatu, jež byla ořech.
Ne, nebyl jsem žádný skoták čili povstalec, byl jsem typ studijní a vážně měl jsem toho obkresleno hromadu, a proto si nejčko naříkám, proto mám děsného vzteka, neboť veksloši s duhovkama a Bobíkem jsou teď zavodaři, jak říká Kurzweilová Eva, co poslala Jaruzelskýho včas do jetele a nabrnkla si na dýze Rakušáka, zatímco já nejenže neumím směňovati, ale mé vzdělání šlo vniveč a obrátilo se v prach, neb ondyno se koukám na olympiádu a zřím nějaká Moldavska a Litvy a Uzbekistány a já ty jejich vlajky vůbec neznám, což mě trýzní velice, nemluvě o tom, že Rosák i knír už taky vyšli z módy, pročež mi nálada klesá ještě více. No ale zas pravila stará paní Kurzweilová nedávno silným hlasem, že jsme byli my dva, co jsme spolu nikam nechodili, sice fakt divní, ale aspoň jsme si nepíchali pervitin, což jsem si hned pomyslil, že hovoří pravdu. Setsakramentskou pravdu pravdoucí. Pročež jsem velmi rád, že jsem byl dobře vedený Okem, i když jen ku znalosti Zairu, co už není Zair.
