Na Sibiři se rozhodnu, že se zabydlím „tady“, a šance jsou, že doprava, doleva, nahoru a dolů není nic alespoň tisíc kilometrů. Nikoho svojí přítomností neotravuji, a ten pán, kde se vzal, tu se vzal, přicupital na koni, ten rozhodně není policista, který by mi chtěl říct, že tady se nesmí parkovat. Spíš se stane, že samým ohromením spadne z kobyly, přizvu ho do trucku, a ani po uvaření čtvrtého čaje ani jeden nehodláme akceptovat, že si vzájemně nerozumíme. Tak se na sebe zubíme, něco vykouříme a zubíme se o něco víc, a až se ráno probudím, otevřu dveře trucku a najednou jich tam stojí dvacet, kdesevzalů-tusevzalů.
Jediné nebezpečí, které mi hrozí, je, že počtvrté, popáté a podesáté, když otevřu dveře trucku a zase tam bude stát někdo s dortem, pirohama, anebo se sušeným omulem, už prostě nebudu moct. Jinak tady můžu klidně bydlet dva měsíce. A podobné je to i ve městech. Vím, že každé město má náměstí Lenina, a proto není nutné se zdržovat, vždy se míří rovnou k němu. Náměstí nemají parkovací zóny, ba co víc, na lampách jsou zásuvky, aby si pouliční muzikanti mohli zapojit kombo a hrát co hrdlo ráčí. My tam občas zapojujeme videoprojektor a pouštíme Rusům film, vypadá to jako národní shromáždění, policajti chodí kolem a mávají a taky se zubí, a když se nad ránem trochu víc rozvrkočím a do diskošky mi ulítne Majkl, jeden z nich odloží kalašnikov, abychom si dali moonwalk společně. Na mramorových piedestalech Leninů to hezky klouže. Můžu to říct s jistotou. Z pohledu cestovatele je Rusko nejsvobodnějším územím.
Mezi plotem a benzinkou
S globálním posunem se ale mění pravidla hry. S příjezdem do Spojených států nejenže přivandrovalec zažije šok, protože snídaně už nikdo nenosí, ale hlavně nesmí přes noc stát na krajnicích, lesních cestách, na polích ani v horách bez povolení. To je pro lidi, kteří bydlí v autě, zatracený problém.
Města jsou ocedulkována nápisy „no overnight parking“,„one hour parking only“ a i když žádnou ceduli široko daleko nevidíte, šance je, že vás v noci vzbudí policie a budou se zase zvedat kotvy. V mém případě to většinou vypadalo tak, že jedu dvanáct hodin a nejen, že netuším, kde zastavit ve volné krajině (která je vždy oplocená) nebo ve městě, ale vlastně si ani většinou nevím rady, kde v téhle zemi udělat tak základní věc, jako je vyvenčit psa. A tak jediná místa delšího odpočinku pro unavené řidiče, kteří žijí na cestě a nemohou platit dvacet dolarů za noc v kempu, představují benzínky, motoresty a parkoviště supermarketů. Ale i z nich bývají po setmění lidé vykázáni s diplomatickým upozorněním, že tohle není noční parking. Oko cestovatele se tak často upírá k takzvané BML land, veřejnému území, kterého je v okolí národních parků rozházeno po Spojených státech 264 milionů akrů. Ale ani ty často neposkytnou spontánnímu cestovateli instantní útěchu a odpočinek. Kamping na BML půdě je tak populární, že se často objednává rok dopředu.
Tohle všechno se změnilo někdy kolem roku 2011, kdy obchodní řetězec Walmart oznámil parkování zdarma pro všechny RV campery. Tolik populární surfování Amerikou najednou nabralo úplně jiných rozměrů. Mohli jsme tenkrát vrazit prst kamkoli na mapě a věděli jsme, že s Walmartem dostaneme volnou vstupenku k přespání do jakéhokoli centra města. Kde se nám zachtělo. Portland, San Francisco, Las Vegas, Austin, Houston, Phoenix, Albuquerque, kdekoli bylo najednou možné přespat bez zběsilého hledání. Walmart se našel vždycky. Walmart, ta ďábelská korporace, za kterou ji Američané považují, nabídla najednou takovou toleranci a otevřenost ke všem. Jak říkal Joe, byl to mind fuck.
Nadšená svědectví
Tenkrát šlo o paradox cestování, který mi nedával spát. Krajina jedné z největších zemí na světě. Brutálně uzavřená nedostupná příroda, versus všude dostupná parkoviště. Pamatuji si knihy při noční četbě osvícené modrou korporátní barvou obrovského walmartího loga. Na zvuk ptáků a cikád se dalo zapomenout. Štrůdl nočních kamperů, pop-upových vozidel, autobusů a dětí, která na parkovišti hrají badminton nebo fotbal. Ze strany Walmartu šlo samozřejmě o dobře promyšlenou kampaň. Nějak záhadně se na internetu objevil blog rodiny, která se rozhodla zdolat Ameriku napříč „free“ cestou po parkovištích Walmartů. Nadšené reporty rodiny, která projela Státy cik cak, doplňovaly rozhovory se zaměstnanci řetězce, kteří na výletníky čekali s otevřenou náručí a čerstvě rozmraženými donuty. Nadšená svědectví zaměstnanců Walmartu publikovaná na blogu byla v ostrém rozporu s tehdejší snahou odborů vymoci zaměstnancům korporace, která čelila mnoha skandálům kvůli porušování i těch minimálních práv svých pracovníků, alespoň nějakou důstojnost. Národní kamperská mapa „Free Walmart travel map“ se objevila zakrátko a o rok později Walmar t zveřejnil dvojitý nárůst zisku např íč Spojenými státy.
Kámoši pod kytičkou
Co před lety bylo otázkou travelerské zajímavosti, s letošním návratem do USA nabralo zcela jinou dimenzi. Tentokráte letecky a posléze pěšmo, zejména za dobrodružstvími a příběhy lidí bez domova, zjišťuji, že parkoviště Walmartu za posledních několik let nabralo ještě jednu, zcela zásadní funkci. Přestože v ní příroda ani tentokrát nehraje žádnou roli, tahle nová funkce korporace v životech lidí je melancholická, trochu romantická, a nakonec vlastně hrozně smutná.
Parkoviště Walmartu se stalo místem hledání a nacházení, hledání a nenacházení, a někdy úplné ztráty. Žijí na cestách, od parkoviště k parkovišti, po ránu společně vaří kafe na plynových vařičích, staří romantici, traveleři, utečenci i mladí lidé bez domova. A tak, když už po několikáté slyším příběh podobný tomu „nevím, kde je můj táta/dcera/syn, naposledy jsme o nich slyšeli před rokem, když žili v autě u Walmartu v Texasu“, zjišťuju, že život bez domova má ještě jednu stránku, na kterou jsem tenkrát nemyslel. Je jich spousta, lidí, kteří žijí na parkovištích. V zimě táhnou na jih, v létě na sever. Mají staré rezavé kraksny, v nich vařiče, spacáky a stany. Jsou to jiní cestovatelé. Za přírodními krásami do národních parků nesmějí, nesmějí také přespávat kolem dálnic a freeways. Spí na zadních sedadlech svých aut, jsou jedněmi z posledních, kteří berou stopaře ve víře, že se podělí o jídlo nebo o „gas“. Potkávají se na cestách, často za prací, je jich mnoho, a tam, kde nenacházejí domov, nalezli Walmart. Různé země mají různé přístupy k sociálnímu bydlení. Nakonec, proč tolik českého povyku s ubytovnami? Byznys s chudobou lze provozovat i levněji. Na vyasfaltované ploše před obchoďákem je místa fůra.
Z pohledu člověka bez domova na cestách v USA je zcela zásadní vědět, že tam, kde jsou dveře do přírody zavřeny, zůstává vyhrazené místo na betonu, které zvýšilo zisk jedné korporaci s kytičkou v logu. Pod ním jsou kámoši, co jsou na tom stejně blbě. Na koni nikdo nepřiklusá a uvítací donuty už jsou taky písní minulosti, ale alespoň je nikdo nevyhání.
Z pohledu světového pozemního cestovatele je pak zcela zásadní vědět, že Sibiř má Lenina a USA Walmart.
Autor je spolupracovník redakce.
