Že je pouze heterosexualita zdravá a všechno ostatní je nemoc, se ve zdravotnických manuálech objevovalo do sedmdesátých let minulého století. Že je pouze cisgenderová identita zdravá a jediná správná, v nich ale figuruje dodnes.
Cisgender je odborné slovo pro lidi, kteří se narodili jako muži nebo ženy a cítí se být v souladu s pohlavím, ve kterém se narodili. Opakem pak mohou být trans lidé, kteří se cítí být buď opačným, či neutrálním pohlavím. Za takový pocit si až donedávna vysloužili diagnózu – a magické číslo F 64.0 – transsexualismus, který spadá do poruch osobnosti a chování dospělých, úžeji pak do poruch pohlavní identity. V českém prostředí to pak znamená, že transsexuálové jsou léčeni nejen léky a terapeuticky, ale také povinnou kastrací, sterilizací, hormonálně a také musejí podstupovat potupné nástupy před komisi lékařů, která schvaluje nebo odmítá jejich žádosti o operace, jež potřebují. Jinými slovy řečeno, musejí dokázat, že jsou dostatečně nemocní. Otázky, které provázejí takové komise, jsou k zasmání: S jakými hračkami jste si v dětství hrál/a?
Rozhodnutí WHO může takové praxi konečně učinit přítrž. Opírá se přitom o řadu výzkumů, podle nichž psychickou nepohodu trans lidí nezpůsobuje zmatení ohledně jejich genderové identity, ale společenský tlak a násilí, s nimiž se během svých životů setkali. Vzhledem k tomu, že revize seznamu nemocí se chystá až na rok 2018 a že po vyjmutí homosexuality z tohoto seznamu ji doktoři ještě dalších dvacet let vesele léčili, se nedá očekávat žádná změna přes noc. Nicméně, zatímco negativní postoje a chování některých lidí k trans lidem se jen tak nezmění, snížení stigmatizace, jíž trans komunity čelí, lze pozvolna očekávat. Přítomnost zmizelá z jedné příručky se tak pomalu stane budoucností a nadějí pro lepší život trans lidí.
