Pane Holmane, někdy vystupujete pod přezdívkou Vlčák. Jak jste k ní přišel?
Mám ji už z doby, kdy jsem jezdil na tramp. Pak jsem sloužil na vojně a tam mi to přišili už definitivně, protože jsem sloužil na hranici jako psovod. Ke kynologii dost tíhnu.
Co vás ale přivedlo k trampingu?
Bylo mi nějakých patnáct let, vyrůstal jsem na Žižkově a kluci mi jednou řekli: Chceš jet s náma? A dokážeš si ušetřit pár korun? No tak jsem ušetřil a jel jsem. A když pak byla nějaká koruna navíc, chodil jsem si do Kotců u Staromáku do jednoho obchodu pro opotřebované vojenské věci.
Čím dál víc jsem tíhnul k přírodě a fascinovalo mě tuláctví. Protože příroda a tulácké boty, jak zpíval Michal Tučný, ta nemá konce. Cesty jsou pořád klikatý a pro tuláka je celej svět malej. Pracovní týden, to pro nás byla doba starostí, ale jakmile se přiblížil pátek, začínali jsme žít. Byla to pro nás doba, kdy jsme se jako kluci mohli uvolnit, vzít do ruky kytaru a vyřádit se. Pokaždé v neděli jsme pak byli smutní jak šafářův dvoreček, že se musíme vrátit zpátky do města. Když později přišla rodina a děti, už se to postupně ztenčovalo.
Jezdili jste, kam vás napadlo, anebo jste měli pevné místo, osadu?
To šlo ruku v ruce. Republiku jsme projezdili křížem krážem a všude jsme měli kamarády. Tehdy stačilo přijít na nádraží a od pohledu bylo jasné, s kým jste jedna ruka. Já tehdy nosil na hlavě klasický stetson, to víte, v kině už dávali Sedm statečných a všechny díly Vinnetoua za tři koruny (smích). Ale nešlo jen o věci. Především bylo důležité, kdo žije country a kdo je „mastňák“. Někomu se to může zdát příkré, ale tak jsme tehdy označovali lidi, kteří už třeba měli svoji chajdu a vedli městský, motorizovaný život. Takříkajíc s námi nešlapali hlínu a jehličí, nežili pro přírodu, pro osadu, pro kluky. Nebyli to naši nepřátelé, ale distancovali jsme se, měli jsme svůj život a byli jsme radši, když nás nechávali na pokoji.
Osadu jsme pak s klukama založili nedaleko od Prahy. Krásné místo utopené v lese, které nebylo snadné najít. Na pasece jsme udělali velké ohniště, a protože jsme tam jezdili i v zimě, postavili jsme srub o dvou místnostech. Zvali jsme tam spoustu kamarádů, sedělo se u ohně a zpívalo, bylo to nádherné. Tenhle život byl můj.
Trampská kultura se těšila v bývalém Československu velké oblibě, ale také se v souvislosti s minulým režimem často hovoří o její represi…
Hlídaní jsme byli dost, a jak nás viděli na nádraží, tak nás vyháněli. Dělali divadlo před lidma a bez milosti strhávali nášivky nebo zabavovali lovecké nože, cokoli delšího než pět centimetrů. Kluci i holky občas dost odnesli, když se zdráhali jít s policajty na služebnu. Ale čím víc nás úřady zarážely, tím větší mělo tendenci se to rozkřiknout. Když přišel pátek, sousedka na Žižkově vždycky říkala: „Á, tak to váš kluk zase pojede ven.“ (smích)
Jak se proměnil tramping po roce ´89?
Dneska je to už o něčem jiném. Teď už může jet, kdo chce a kdy chce, a když má peníze, v army shopech se může obléct jak do invaze a ještě si k tomu sehnat samopal.
Není to pak trochu mastňácký tramping?
Není, to je prostě takový styl. Když se například někdo zajímá o historii válek, tak k tomu má jiný vztah – koupí si oblečení a žije tím. Mě také zajímá historie první a druhé světové války, úloha Čechoslováků v ní. Když je výročí na Vítkově a sejdou se veteráni, kteří nasazovali životy v boji za svobodu proti fašismu, tak to je takový pocit, že kdyby v tu chvíli bylo minus dvacet stupňů, vydržel bych s nimi stát a poslouchat je. Protože to vás zahřeje. Já si jich ohromně vážím.
Šmoulí jazyky
Co vás přivedlo k Novému Prostoru?
Poprvé jsem se s ním potkal, když stál ještě 25 Kč, ale jestli jsem tomu tehdy nepřišel na chuť, anebo jsem to ještě tolik nepotřeboval, v každém případě jsem si našel něco jiného. Asi před dvěma lety ale byla situace už akutní. Teď nastup, řekl jsem si. A od té doby prodávám a snažím se řešit své problémy.
Celou dobu prodáváte na Újezdě?
Chvíli jsem zkoušel Smíchovské nádraží, ale tam to bylo zvláštní z hlediska přístupu lidí. Já chápu, že na mě nemusí být pro leckoho dvakrát příjemný pohled, ale zároveň možná dost lidí nedozrálo k tomu, aby pochopili, že se jim může stát něco podobného jako mně. Říkám tomu „šmoulí jazyky“, různé řeči, které jsem kolem sebe slýchával a se kterými jsem i tady začínal. Pro zachování dobré nálady je asi ani není potřeba publikovat.
Lze se s těmito slovními útoky vyrovnat?
Velmi mi pomohl seminář komunikace, který se konal v Novém Prostoru. Uvedl mě do základů asertivního jednání, takže dnes mi nedělá takový problém na podobné věci reagovat, přejít je s lehkým úsměvem. Nejlepší obrana je totiž sympatický útok, řekl bych, takže když proti mně někdo něco má, strávím to v sobě a ještě popřeju pěkný den. Myslím si, že i díky tomuhle přístupu se mi na Újezdě podařilo kolem sebe vytvořit určitou komunitu a nakonec i ti lidé, kteří jsou nerudní, trochu roztají, když vidí, že ostatní se mnou klidně dají řeč. Prodávání NP je někdy pěkně zapeklitá věc, pořád musíte kalkulovat. Vím, že nemůžu stát na místě jako solný sloup a mračit se, protože bych nic neprodal, jenže zkuste vykouzlit na tváři úsměv po čtyřech hodinách stání v mrazu, to je nemožné! Když už je mi opravdu zima nebo mě omrzí nějaké řeči, tak to zabalím a jdu se projít, jenže pak hned myslím na to, co když jde zrovna kolem někdo, kdo by si časopis koupil. Je potřeba skloubit spoustu věcí dohromady. Teď to dělám tak, že když mám takovou mrtvou hodinu kolem poledne, kdy chodí málo lidí, jdu si pěšky do Nového Prostoru koupit nové časopisy. Tím se nejen zahřeju, ale i přijdu na jiné myšlenky. Mozek se vyčistí a zpátky se zase vracím s úsměvem.
Újezd je významná turistická zóna, koupí si od vás časopis cizinci?
Kromě anglické stránky si v něm moc nepočtou, takže většinou ne. Pozdravíme se, ale snad jen jednou jsem dostal od jednoho dvě eura. Hned jsem je běžel vyměnit do směnárny (smích).
Zmínil jste, že k NP vás přivedla akutní situace, podařilo se ji zmírnit?
Nejenom zmírnit, ale zlepšit. I když Újezd není zrovna nejproduktivnější místo, hodně mi to tady pomohlo. A díky NP se z těch problémů, ve kterých jsem byl, dostávám ven. Beru přitom vážně to, že Nový Prostor je takový schůdek na cestě k samostatnosti a nechtěl bych se tady zahrabat. Časem bych si rád něco našel. Jenže zatím nic není a tak jsem šťastný, že mám aspoň tohle.
Spánek bez snů
Jezdíte ještě občas do přírody?
Kdyby byla možnost, jel bych hned, ale teď žádnou nemám a jsme hodně vázaný Novým Prostorem. Na tramping mám vzpomínky, a když jedu přes trojku a vidím kluky, tak poklábosíme a zavzpomínáme. Pár jich ještě je, i když dost se toho taky rozpadlo. Někdo se oženil, někdo odjel nebo zemřel.
Těšíval jste se na pátek, až se budete moci o víkendu vyřádit. Na co se těšíte teď?
Dost často chodím prodávat i v sobotu, takže jediným volným dnem bývá neděle. Teď už si tělo zvyklo, ale věřte mi, že po celém týdnu mívám nohy jak z olova. Musím si vyprat, abych mohl trochu slušně vypadat, a pak si na ubytovně uvařím kafe, zapálím cigaretu a chvíli si čtu, nebo prostě jen zavřu oči, lehnu si a hotovo. Na dvě tři hodinky spím, ale bez snů, docela vypnu mozek. Večer už zase přemýšlím nad pracovním týdnem: Zítra je pondělí, zase práce.
