V tamním nechvalně proslulém uprchlickém táboře, který je všeobecně znám spíše pod názvem „Džungle v Calais“ (viz NP 462) se sešlo na dva tisíce lidí, vedle samotných migrantů také členové politických a lidskoprávních organizací či podporovatelé z různých koutů Francie. Chtěli upozornit na krajně nedůstojné podmínky, ve kterých je zhruba sedm tisíc obyvatel tohoto tábora nuceno žít.
Problém nastal, když se s končící demonstrací odtrhla asi stovka migrantů a rozeběhla se směrem k přístavu. Jako výraz solidarity se k nim přidala i skupinka tří italských studentek. Situace byla podle dívek velice nepřehledná, vpředu bylo vidět jen kouřovou clonu ze slzného plynu, za zády zase blížící se policejní antony. Dívky tak spolu s hrstkou dalších zvolily jako únikovou cestu díru v plotě, který odděluje přístav od džungle, a schovali se společně na toaletách, kde je následně policie zadržela. Všichni „pachatelé“ francouzské národnosti byli bez postihu propuštěni, italské dívky však putovaly na základě přímého rozhodnutí ministra vnitra na tři dny do detenčního zařízení s plánem je na základě reálné, aktuální a závažné hrozby pro francouzskou společnost vyhostit z francouzského území.
Vzhledem k tomu, že zařazení do této škatulky, jejíž původní smysl byl chránit francouzskou společnost před terorismem, a nikoli šikanovat demonstranty, je z právního hlediska možné jen v případě, že dotyčný spáchá přestupek po dobu prvních tří měsíců svého pobytu ve Francii, a dívky zde žijí, studují a pracují již druhým rokem, byla tato obskurní kvalifikace popsaného „činu“ nakonec změněna. Pomohl také tlak ze strany univerzit, italského velvyslanectví, různé petice a medializace celého případu. Aby bylo absurditě celého představení učiněno zadost, prefektura později jakákoli obvinění vůči dívkám stáhla, jakoby se nikdy nic nestalo. Inu, když národ zakouší těžké chvilky pod nájezdem krvelačných solidárních Italek, je třeba nic nepodcenit a hlavně jednat rychle.
