Když antropologovi Davidu Graeberovi zemřela matka, přála si být zpopelněna bez obřadu. Nejvýraznějším úkonem, který musel její syn vykonat, tak bylo vyplnění třináctistránkového dotazníku. Zatímco dva kopíráky zajišťovaly, aby lejstro existovalo ve třech vyhotoveních, přemýšlel antropolog nad tím, že právě až vyplněním dotazníku se jeho matka stala pro úřady a potažmo pro společnost doopravdy mrtvou. Formuláře, dotazníky, nejrůznější papírování (jakkoli k němu už dnes dochází spíš přes počítač) je jednou z klíčových činností, jíž se dnes lidé věnují. Jeden by čekal, že literatura o současných společnostech bude plná barvitých popisů papírování a byrokracie. Ale ve skutečnosti se toho dnes o byrokracii příliš mnoho nepíše – a jen částečným vysvětlením může být, že vyplňování dotazníků je ve srovnání s exotickými přechodovými rituály „primitivních“ kultur neobyčejně nudné. Zatímco v padesátých a šedesátých letech byla byrokracie tématem odborných studií a knihy jako Parkinsonovy zákony se stávaly bestsellerem, dnes po byrokracii takřka neštěkne pes. Znamená to, že žijeme v méně byrokratickém světě?
Leckdo by možná byl v pokušení odpovědět, že ano. Jenže, jak připomíná Graeber, objem ryze byrokratických činností, kterým se věnujeme, spíše vzrostl. Nejrůznějšímu papírování se věnujeme víc než předchozí generace v šedesátých letech. Byrokracie nezmizela. Spíše se stala vzduchem, který dýcháme, něčím tak samozřejmým, že ji neumíme ani správně rozpoznat. Právě proto se na byrokracii zaměřila nová kniha autora dnes již legendárního Dluhu – prvních pěti tisíc let. Utopie pravidel Davida Graebera nese podtitul „O technologii, hlouposti a tajných radostech byrokracie“.
Falešné přísliby trhu
Byrokracie je tak častým terčem nadávek, že se zdá být s podivem, že se proti ní lidstvo už dávno nevzbouřilo. Poslední opravdové hnutí proti byrokracii tu bylo podle Graebera na konci šedesátých let. Slova o „socialismu s lidskou tváří“ v Československu a „všechnu moc imaginaci“ se sice lišila, ale byl jim společný odpor vůči tomu, co si spojíme s byrokracií: odlidštěnost, absenci fantazie. Z ducha té doby mnoho nezbylo a dnešní stav je podle Graebera politickou katastrofou – pravici se daří díky neobyčejně zjednodušující a primitivní kritice byrokracie, kritice, která je spíš jakousi ventilací kolektivní nenávisti vůči státním úředníkům. Pro levici je naopak charakteristické bezradné přitakávání byrokratickým procedurám z nedostatku lepších nápadů.
Požadavky na svět, který nás zbaví těžkopádné byrokracie, se zdál splnit neoliberalismus. Politici jako Reagan a Thatcherová uspěli právě s příslibem, že nahradí neschopné a nabubřelé státní byrokraty moudrostí a vstřícností trhu, který reaguje přímo na poptávku a na rozdíl od kolektivní tuposti a instituční sklerózy, charakteristických pro svět státních úředníků, vytváří v důsledku kolektivní a pružný rozum. To, že s tímto obrázkem uspěli, dokazuje podle Graebera, jak málo toho ve skutečnosti o byrokracii i trhu víme a jak zúženou představu o nich sdílíme. Posílení trhu totiž nevede k oslabení byrokracie, ale naopak k jejímu posílení.
Ačkoli už samo slovo trh navozuje představy o jednotlivých obchodnících, na skutečném trhu dnešních dnů se pohybují především velké firmy, které jsou řízeny… jak jinak než byrokraticky. Tak jako se králové (a po nich prezidenti) stali postupně prvními úředníky svých států, tak je i ředitel firmy jejím vrchním byrokratem. Tržní společnost není volným polem svobodných výrobců, z nichž každý nabízí, co vytvořil, a snaží se vyjít vstříc poptávce ostatních. Je mnohem spíš arénou, v níž se utkávají velké firmy řízené shora, z manažerských kanceláří. Navíc, ačkoli je slovo trh často spojováno s přívlastkem „volný“, rozhodně si nelze představovat, že se aktivity těchto firem obejdou bez regulace. Právě naopak – činnost firem na „volném“ trhu potřebuje další a další regulace, a tedy další růst státní byrokracie. To, že v mnoha zemích (pro Graebera jsou samozřejmě nejilustrativnější Spojené státy americké) jsou tyto regulace dělané ve prospěch a v zájmu firem, odráží i fakt, že jednotliví „profesionálové“ cestují v rámci svého profesního životopisu mezi místy ve firmách a státní správě, až lze vlastně jen obtížně poznat, pro koho právě dělají.
Představa „trhu“, na němž jednotlivci směňují zboží, je dvojnásob absurdní v situaci, kdy se hlavním „zbožím“ stávají peníze. Měly být pouze organizační pomůckou pro směnu zboží, avšak tento někdejší prostředník vládne všemu ostatnímu, a ač se jedná o „čirou abstrakci“, je zároveň finanční sektor ten nejdůležitější a v dnešní ekonomice také nejsilnější. Mezi penězi a byrokracií je přitom víc než rodinná podobnost: v obou případech převládá forma nad obsahem, prostředek nad účelem a způsob organizace nad jejím smyslem. Svět, ve kterém se neustále rozšiřují byrokratické kolonky a dotazníky, je nikoli náhodou tím samým světem, ve kterém má finanční kapitál převahu nad „reálnou“ ekonomikou.
Empatie – práce těch slabších
Byrokracie je skoro vždycky vnímaná jako hloupá. Obrázky blbých byrokratů jsou tak časté a ta představa tak samozřejmá, že by nás možná snadno uvedla do rozpaků otázka, proč vlastně chápeme byrokratický přístup jako takřka z definice hloupý. Podle Graebera to není příliš jednoduchá otázka – a odpovědi na ni se nejvíc přiblížil Franz Kafka. V podivně úzkostném světě jeho románů jako Proces nebo Zámek mají velký vliv byrokraté, nejsou to ale představitelé racionálního světa úhledně zapadajícího do různých kolonek. Jsou to znepokojivé postavy, tak či onak spojené s násilím. Představitelé byrokratické, neosobní moci s panem K. nevyplňují dotazníky, ale podříznou ho „jako psa“ v lese nedaleko Prahy.
Graeber má bohaté zkušenosti s policejními obušky z demonstrací proti ekonomické globalizaci i z protestů jako Occupy Wall Street. Možná i proto má shovívavý úsměv pro tvrzení mnoha svých kolegů, že žijeme ve vcelku nenásilném světě. Záleží ve skutečnosti na tom, v jaké zóně, do kterých se společnost rozpadla, se pohybují. Policisté a příslušníci ochranek (podle Graebera jsou to také byrokrati svého druhu) by je přitom vyhnali a zmlátili – stačilo by jen, kdyby přišli do své oblíbené knihovny bez průkazky nebo si sedli v nákupním centru a vypadali jako bezdomovci. Díky těmto fiktivním situacím by si mohli třeba snáz představit situaci lidí, kterým naše doba a společnost nepřipadá nenásilná ani trochu – zkrátka proto, že se do nepříznivých zón už narodili nebo se do nich během svého života propadli.
Druhá chyba, kterou intelektuálové při kontaktu s násilím podle Graebera dělají, spočívá v tom, že je vnímají jako prostředek komunikace. Tím násilí jistě často je, ještě zajímavější na něm je ale to, že jako možná jediný způsob interakce mezi lidmi dokáže komunikaci účinně nahradit. „Když někoho můžeme praštit dostatečně silně do hlavy, nemusíte se už příliš zajímat o to, co si myslí.“ Stín násilí, k němuž může dojít, se vznáší nad všemi mocenskými vztahy ve společnosti.
Právě tato povaha moci přitom způsobuje jednu podstatnou nerovnost, kterou často přehlížíme. Když o ní Graeber mluví, používá poněkud záhadně znějící sousloví „interpretační práce“. Chce jím vyjádřit, že aby fungovala společnost, ale v podstatě i jakýkoli vztah mezi dvěma či více lidmi, musí jeden vynakládat značné úsilí na představování si, co si ten druhý myslí, co chce, co myslí tím, co dělá – zkrátka se musí snažit porozumět jeho jednání. Tato neviditelná práce je přitom podle Graebera rozdělena značně nerovně: většinou ji vykonávají ti slabší.
Výmluvný příklad nabízejí gender studies. Kolikrát už jste slyšeli hlášku „ženám se nedá rozumět“? Když v kurzech tvůrčího psaní zadá vyučující úvahu „jeden den v kůži opačného pohlaví“, výsledkem bývají většinou dlouhé a podrobné eseje od dívek, z nichž je jasně poznat, že se jejich autorky už o tématu něco napřemýšlely – a udivené pohledy nebo dokonce hlasité protesty mužů, nechápajících, proč by si měli představovat něco tak podivného, ponižujícího nebo až úchylného. Jde přitom o obecný jev: chudí se vciťují do bohatých a napjatě sledují telenovely z jejich prostředí, Afroameričané už od časů otroctví věděli víc o bílých Američanech než obráceně. Má to řadu důvodů, ale ten hlavní podle Graebera zní: ti slabší potřebují vědět, co a proč ti silnější udělají. Ti silnější naopak mohou zařídit, aby je ti slabší jednoduše poslechli.
Proč je tedy byrokracie hloupá? Protože organizuje vztahy, které jsou hloupé. Je pokusem o „technické řešení“ situace, která se vyznačuje tím, že ti slabší rozumějí těm silnějším lépe než naopak. Když mají rozumění situaci nahradit sebelépe vymyšlené kolonky ve formuláři, nemůže to dopadnout moc dobře.
Úřadovny ducha
Zvlášť spadeno má Graeber na akademický svět. Mohli bychom říct, že vzhledem k tomu, že už je skoro dvacet let vysokoškolským učitelem, není ani příliš divu. Jenže expanze akademického prostředí ve společnosti ve skutečnosti už dávno není pouze věcí akademiků. Jak Graeber upozorňuje, pro celou řadu povolání se vyžaduje diplom z vysokých škol i tam, kde dříve nebyl potřeba; např. mezi americkými novináři mělo vysokoškolské vzdělání v roce 1971 jen 58 %, dnes je to 92 % a v mnoha médiích se akademický titul vyžaduje automaticky, navzdory tomu, že většina velkých žurnalistů v dějinách neměla vysokou školu.
Z mnoha povolání se vytrácejí jejich vlastní dovednosti, přestávají být „řemeslem“, do nějž je nováček zaučen praktickou průpravou. Samy vysoké školy pak dávno přestaly být chrámy vzdělání pěstovaného kvůli němu samému a rozvoji kritického myšlení (pokud jimi kdy byly). Mnohem spíše se stávají, se svou soustavou standardizovaných zkoušek a striktní hierarchií, projevem byrokracie na úrovni myšlení. Graeberův pohled se tu dobře doplňuje s monologem zešílevšího nakladatele z divadelní hry českého spisovatele S.d.Ch. Svět jako Chorvatsko a nic: „Hlavy honí tituly. Probíhá bezprecedentní masový sběr titulů a kosmos se děsí, odtud to strašné počasí, sběr titulů ovlivňuje počasí. Záplavy, sucha a teplotní výkyvy jako výsledky masového vysokoškolského studia. Kosmos totiž neakceptuje nivelizaci. Jsem stejný jako všichni ostatní, křičí titul před jménem, nemusíte se mě obávat, jsem vyzkoušený a nastavený známým způsobem. Mé myšlení je zpracováno metodou, která je kodifikovaná, jsem duševně nivelizován podle zřejmých norem. Jsem to, co se domníváte, a proto si zasluhuji vaši důvěru a požitky z ní plynoucí.“
Vysoké školy ale nejsou byrokratickým peklem pouze pro své studenty, jsou jím i pro své učitele. Pro každého antropologa zkoumajícího domorodá společenství je důležité, o čem tlachají ženy u studny. Graeber si všímá, že obdobou studny je pro vysokoškolské učitele obvykle automat na kávu. Když se u něj akademici potkají, zpravidla nemluví o svých výzkumech nebo o knihách, které přečetli. Mnohem spíš spolu probírají různé byrokratické povinnosti – psaní grantových žádostí, vyplňování výkazů práce a různých databází o činnosti. Není divu – podle Graebera třeba na jeho univerzitě, prestižní London School of Economics, nejenže už dávno pracuje více byrokratů než akademiků, ale také se od akademiků očekává, že věnují byrokratické práci víc času než výuce a výzkumu dohromady. Nejde přitom jen o nějaké zdržující formality. Akademická byrokracie formátuje, co vědci reálně dělají, a co naopak nedělají, kým jsou, a kým být naopak nemohou. V Česku to ví patrně každý, kdo aspoň letmo zavadil o zděšený výraz tváře, který vědcům způsobuje tajuplná zkratka RIV, za níž se skrývá typicky byrokraticky nicneříkající název databáze Rejstřík informací o výsledcích. Podle údajů v této databázi je věda v Česku hodnocena a počet bodů přidělených tomu či onomu vědeckému „výstupu“ pak často rozhoduje o bytí a nebytí daného pracoviště. Leckdy tak o něm posléze rozhodne ochota či neochota vytvořit a vykázat pseudovýsledek kvůli „bodům“.
K čemu to vede? K nadprodukci popsaného papíru a vcelku sterilnímu myšlení. Společenskovědní teorie se podle Graebera dostala do podobné fáze jako středověká scholastika: utápí se v nekonečných disputacích o slovech, větách či odstavcích velikánů jako Gilles Deleuze, Michel Foucault nebo Pierre Bourdieu a není vesměs schopná přijít s původním nápadem. Samotní Deleuze, Foucault nebo Bourdieu by přitom ve stávajícím byrokratickém systému patrně ani nedostudovali, a rozhodně by se nestali profesory…
Trápení chudých
Většina sporů o byrokracii se ovšem netočí kolem vysokých škol, ale spíše kolem sociálního státu a pomoci chudým. Pravice kritizuje byrokratickou „péči“ o chudé jako příliš velkorysou, levice ji obhajuje. Všichni sice verbálně uznávají, že problémem sociálního státu je jeho zbyrokratizovanost, všichni se ale zároveň tváří, že jiná než byrokratická forma pomoci chudým jednoduše není možná.
Byrokrati přitom chudé především neustále hodnotí, přeřazují z kategorie do kategorie a „motivují“ – převážně negativně a tlakem. A výsledek? „Všechny bohaté země dnes zaměstnávají zástupy funkcionářů, jejichž hlavní rolí je přimět chudé lidi, aby se cítili špatně.“
Vytěsněné fantazie
Kdo četl Graeberův Dluh, ví, že jeho autor má jako antropolog rozsáhlé znalosti různých kultur, které jsou od sebe značně vzdálené v čase i prostoru, a nebojí se je používat – snad až s jistou rozmáchlostí, která může dráždit specialisty. Ve své nové knize umisťuje do jednotlivých lidských společností důležité dělítko mezi městskými společnostmi, které bylo třeba organizovat byrokraticky, a společnostmi „barbarů“, v nichž byla důležitá fantazie a v nichž bylo společenským ideálem žít tak, aby se o onom životě dala napsat báseň. V městských společnostech převládal počtářský rozum, v „barbarských“ poetická fantazie…
Tak jako starodávné městské společnosti záviděly barbarům jejich fantazii, je i naše společnost prolezlá byrokracií jako omáčka jíškou fascinovaná poetickou literaturou, která evokuje divoký a dobrodružný svět. Nikoli náhodou je dnes jedním z nejpopulárnějších spisovatelů současnosti J. R. R. Tolkien, v jehož světě není pro byrokracii prakticky žádné místo a který o sobě jednou prohlásil, že politicky vzato neví, zda je anarchistou, či „nekonstitučním“ monarchistou. Jenže i vytěsněné se nám často vrací ve zbyrokratizované podobě – všechny možné hry jako Dračí doupě se stereotypizovanými postavami a záplavou pravidel dělají nakonec z fantazijní říše něco předvídatelného a v posledku nudného. Je to přitom jen malý vzorek toho, jak fantazii zprůmyslnila populární kultura.
Podle Graebera potřebujeme spíše návrat fantazie do našich reálných životů. Sám jako dlouholetý aktivista sociálních hnutí a vědec vidí naději právě v tvořivosti těchto hnutí a v tom, že „byrokratickou fantazii“ zaměřenou na pouhé prostředky nahradí „poetická fantazie“ zaměřená na vymýšlení nových a vzrušujících cílů. Jistě, můžeme to považovat trochu za naivní a poučovatelsky připomínat, že ve sféře pouličních aktivit sociálních hnutí platí, že co pokládá jeden za vzrušující fantazii a tvorbu, se pro druhého snadno stane porušením jeho práv nebo i násilím a že se bez nějaké té byrokracie nejspíš žádná společnost neobejde. I kdyby skutečně platilo, že nějakou byrokracii potřebuje každá společnost, platí rovněž, že žádná společnost, dokonce ani ta naše, se nemusí nechat promořit byrokratickým způsobem myšlení tak dokonale, jako se to podařilo nám.
