Antoine de la Mothe Cadillac si během léta 1701, kdy zakládal se svojí francouzskou družinou osadu na úžině Erijského jezera, zapsal do svého deníku: „Na obou stranách této úžiny rozkládají se velké otevřené pláně, na kterých se pase zvěř v majestátních stádech… Ostrovy jsou pokryté stromy kaštanů a ořechů, oplývají jabloněmi a švestkami. Během léta je pak divoká réva obtěžkána hrozny, ze kterých místní polesní prý udělali víno, které v žádném případně nebylo zlé.“ O nějakých tři sta let později projíždím relativně živým a dobře udržovaným centrem Detroitu, kdysi výkladní skříní amerického zázraku. Výhled z auta se mi ale rychle mění a výškové budovy nahrazuje obraz městské prérie. Velkým otevřeným pláním už chybí jen ta stáda divoké zvěře.
Motor City
Ještě než nastal zlatý věk automobilismu, který Detroit zapsal do historie, prošly Spojené státy na konci 19. století první větší ekonomickou krizí. Jako jedno z opatření na zmírnění jejích dopadů na obyvatele Detroitu nechal jeho tehdejší starosta Hazen Pingree zpřístupnit volné pozemky města pro zahradničení, aby si mohli obyvatelé v těžkých časech přilepšit. Pingree také nechal vydláždit ulice, které byly do té doby spíše městskými stokami, začal s výstavbou kanalizace nebo veřejného osvětlení. Město se na konci 19. století rychle rozrůstalo a bohatlo také díky německým, irským nebo polským imigrantům, kteří zde zakládali bezpočet podniků a továren.
Když potom Tomáš Baťa navštívil v roce 1919 tehdejší Detroit a nechal se zaměstnat jako dělník v továrně Henryho Forda, aby odkoukal moderní postupy pásové výroby, byl Detroit již prosperujícím centrem obchodu a průmyslu uprostřed rušných vodních cest na Velkých jezerech. Tomáš Baťa zde byl svědkem toho, jak inovátoři a podnikatelé jako Ford budují moderní kapitalistické město.
Během prvních třiceti let 20. století vzrostl počet obyvatel Detroitu šestkrát a město se stále více rozrůstalo do okolí. Velká část jeho obyvatel si mohla dovolit velký rodinný dům v soukromém vlastnictví. Rozkvět města symbolizuje také detroitská galerie umění, která má i dnes, díky štědrosti tehdejších dárců, jedny z nejlepších sbírek umění v USA. Diego Rivera v několika – na tehdejší dobu velmi kontroverzních – nástěnných malbách ztvárnil život proletariátu a náročnou práci v automobilkách. Dnes se tyto fresky řadí mezi nejvýznamnější americká díla 20. století.
Velká hospodářská krize ve třicátých letech dopadla na Detroit velmi tvrdě společně s tím, jak se propadly prodeje automobilů a továrny začaly propouštět své zaměstnance. Další starosta, Frank Murphy, opět nechal zřídit městské zahrady pro lokální produkci potravin společně s vývařovnami pro chudé.
Během druhé světové války se stal Detroit centrem výroby těžkých zbraní, tanků a letadel, nicméně jeho obyvatelstvo i tak trpělo válečným nedostatkem, který se Američané snažili zmírňovat zakládáním tzv. Victory Gardens. Tento program nouzového městského zemědělství měl napomoci lepšímu zásobování měst čerstvými potravinami, zvyšovat morálku obyvatelstva a zároveň umožnit posílat více potravin na frontu. Jen v samotném Detroitu bylo během čtyřicátých let založeno na tisíc takových potravinových zahrad. Ty se mnohdy vytvářely i rozoráním parků a dalších veřejných prostranství.
AMERICKÝ SEN
Poválečný Detroit pokračoval ve výstavbě dalších dálnic a komunikací, které byly za války důležité pro válečný průmysl a po ní se začaly využívat jako dopravní tepny spojující továrny s prostornými rodinnými domy obklopenými velkými trávníky v rozsáhlých obytných částech města a jeho předměstích. Poslední tramvaj v Detroitu vyjela v roce 1956 jako výsledek městské politiky a lobby automobilek, která preferovala stavbu dálnic a podporu automobilové dopravy.
Obnova průmyslu vyžadovala novou pracovní sílu. Tu dodali Afroameričané přicházející především z jižních států unie. Během války byla v Detroitu zhruba 4 % dělníků afroamerického původu. V roce 1960 16 % a v roce 1970 již 45 %.I černošské dělnictvo se snažilo co nejdříve utéci z chudinských slumů a vlastnit velký dům a automobil. Samotný Detroit se v té době stal čtvrtým nejlidnatějším městem USA a kvůli nedostatku místa musely být nové továrny umisťovány i za hranicemi města. Poválečná konjunktura přinášela Detroitu jakožto monopolu v americké automobilové výrobě obrovský rozmach. Město rostlo a nedělalo si starosti o svoji budoucnost.
A v tom je právě toto místo tak fascinující. Stopy těch lepších časů tady nacházím na každém kroku, tak jako nikde jinde v USA. Ať už jde o široké bulváry pro tisíce aut nebo nekonečné uliční sítě obsluhující velkorysé parcely s domy bývalých, velmi dobře placených dělníků detroitských továren. Zároveň mohu být svědkem mizení těchto stop, kdy na poloprázdných dálnicích a rozpadajících se ulicích jezdí jen pár aut a čtvrti dřevěných amerických domů v neokoloniálním stylu se ztrácejí pod vrstvami „nové“ divočiny, která pomalu, ale jistě pohlcuje vše, co člověk opustil.
AMERICKÁ NOČNÍ MŮRA
V šedesátých letech se stal Detroit jedním z měst, ve kterých chtěla federální vláda uskutečnit svůj program Modelového města. Obrovské finanční prostředky měly být použity na přestavbu problematických čtvrtí. V Detroitu však došlo nad tím, jak budou finance z tohoto programu využity, ke konfliktům mezi vedením města a chudší, především černošskou částí obyvatelstva. Federální program byl po několika letech zrušen. Tento konflikt obyvatel a města, společně s čistě bělošskými policejními silami a stále vysokou mírou prostorové segregace a apartheidu, byl jednou z příčin velkých občanských nepokojů a černošského povstání v roce 1967. To bylo v ulicích Detroitu násilně potlačeno povolanou Národní gardou. Při povstání zemřelo 43 lidí a bylo zničeno na dva tisíce budov. Některé z postižených čtvrtí se již nikdy neobnovily.
Zde začíná druhá část historie tohoto „ocelového“ města. I když hodně budoucích problémů bylo skryto pod povrchem již mnoho let, občanské nepokoje a následný úprk bílé střední třídy do rozsáhlých a stále segregovaných předměstí Detroitu, kombinovaný s ropnou krizí sedmdesátých let a příchodem úspornějších asijských aut na americký trh, uvrhl město do sestupné spirály, na jejímž konci nebyl jen bankrot města, ale především jeho bezprecedentní vyprázdnění. Z 1,8 milionu obyvatel v roce 1960 na 600 tisíc v roce 2014. Odchod všech, kteří si to mohli dovolit, tak zapříčinil trojnásobný pokles počtu obyvatel Detroitu během posledních padesáti let. Z mnoha jeho částí se doslova stalo město duchů, kdy se celé čtvrti proměnily v opuštěnou, téměř postapokalyptickou krajinu. Sem tam stále vídám starousedlíky, vysedávající na verandách svých zašlých domů, roztroušených ve vybydlené krajině. Jakoby vyčkávali, co přinese budoucnost.
Postupný odchod velkých podniků a korporací, nárůst chudoby, korupce a kriminality, ale i slabá podpora federální vlády dovedly Detroit na hranu totálního kolapsu. Město, které bylo bez veřejné dopravy zcela závislé na automobilech, si už nemohlo dovolit investovat do obnovy dopravní infrastruktury a jejího provozu. Na některých místech bylo nuceno demontovat veřejné osvětlení nebo semafory nahradit plechovými značkami. V jedné části města jsem narazil i na podomácku vyrobené značení. Časy příjezdů policie, ambulance nebo hasičů se neustále prodlužovaly, pokud vůbec pomoc do některých čtvrtí dorazila. Federální vláda musela v roce 2013 zafinancovat platy sto padesáti detroitských hasičů, aby město vůbec nějak zvládalo časté požáry opuštěných domů. Po vyhlášení stavu finančního ohrožení guvernérem státu Michigan a zavedení nucené správy města v roce 2013 vyhlásil Detroit bankrot. Město dlužilo svým věřitelům částku kolem 19 miliard dolarů. Dnes v Detroitu funguje už jen jedna továrna na automobily, kde se vyrábí pouze jediný model auta.
ODRAZ ODE DNA
Detroit se od té doby začíná pomalu měnit. V „downtownu“ a jeho nejbližším okolí vyrůstají nové několikapatrové bytové domy. V samotném centru vzniká po šedesáti letech dokonce nová tramvajová dráha. Ve čtvrti Midtown se otevírají hipsterské bary, lokální pivovary a restaurace. Gentrifikace, tak jak ji známe třeba z Berlína, už v některých částech Detroitu začala. Přestavby, rekonstrukce a nová výstavba se však týká především centra a nejbližšího okolí, které zaujímá jen velmi malou část z celkové rozlohy města téměř 150 čtverečních mil.
Zbytek Detroitu takovou přeměnu nezažívá, ovšem narážím tady na jiný fenomén. V celém městě je dnes skoro dvě stě tisíc opuštěných nemovitostí a parcel. Z toho je asi devadesát tisíc domů ve stavu, kdy je detroitský pozemkový fond může nabízet k prodeji. Zájem kupodivu je a pomalu roste. Mladí lidé, studenti nebo umělci z předraženého New Yorku či Los Angeles přicházejí do Detroitu, kde si mohou za několik stovek nebo pár tisíc dolarů koupit v aukci velký, několikapatrový rodinný dům a ten po rekonstrukci například pronajímat nebo používat jako ateliér. I když se na tuto novou vlnu především bílých Američanů dívají místní s nedůvěrou, bude zcela jistě takové znovuosidlování Detroitu součástí jeho budoucí obnovy, i když už nikdy nedosáhne minulé velikosti. Počet obyvatel města ale i přesto stále klesá. Mladí lidé sem ovšem přinášejí také další, tentokrát pro Detroit klíčový fenomén. Projekty městského zemědělství.
ZEMĚDĚLSTVÍ VE MĚSTĚ
Co dělat se zbytkem města, které je prostoupeno obrovskými plochami opuštěných pozemků? Velkých developerských projektů se v Detroitu všichni bojí. Stále si pamatují projekty z 80. let, v rámci kterých bylo přesídleno mnoho obyvatel, aby se nakonec vůbec nerealizovaly. Opuštěnému území mezi posledními ostrůvky starousedlíků je ale možné dát novou funkci, aniž by se kdokoli musel stěhovat pryč. Tak jako už několikrát v minulosti Detroitu, je jedním z řešení zahradničení a farmaření uvnitř města. Stačí ve veřejné aukci odkoupit zplanýrované parcely za pár dolarů, obnovit úrodnost půdy a zasít či zasadit. Kontaminovaná půda na většině ploch není a míst pro zahrady, sady nebo pole je všude dostatek.
Takových zemědělských projektů a organizací, které budují městské farmy a rozvíjejí sousedské komunitní zahrady, vzniklo v Detroitu během posledních pár let několik desítek. V chudých nebo segregovaných čtvrtích zpravidla nejsou obchody s čerstvými potravinami. V těchto food deserts – „potravinových pouštích“ – je jedinou možností nákup nekvalitních potravin v obchůdcích s alkoholem, fast foodech nebo na benzínových pumpách. Proto se projekty městského zemědělství zaměřují především na produkci čerstvé zeleniny a ovoce ve čtvrtích, které jsou takto postiženy. Stejně důležité je také sociální podnikání a tvorba tréninkových míst pro nezaměstnané z okolí (v některých částech města je nezaměstnanost až 50 %) nebo vzdělávací programy pro mládež. Teenageři, kteří by se jinak poflakovali na nebezpečných ulicích Detroitu, tak mohou získat zkušenosti s manuální prací, a přitom kultivovat rostliny, půdu, sami sebe a svoji komunitu. Na zahradách a farmách se v průběhu roku koná řada společenských nebo kulturních akcí, a tím jednotlivá sousedství ožívají. Tento nový život navíc mezi polorozpadlými domy a opuštěnými parcelami snižuje kriminalitu, která je zde nejvyšší v celých Spojených státech.
Klíčem pro úspěšné pěstování ve městě a udržitelný rozvoj lokálních potravinových komunit jsou zastřešující a podpůrné organizace. V Detroitu jich existuje hned několik a pomáhají jednotlivým komunitním zahradám hájit jejich zájmy před městem, předávat zkušenosti, vytvářet dlouhodobé strategie a také získávat finanční a materiální zdroje na jejich provoz. Mezi největší takové organizace patří Greening of Detroit, v rámci níž se realizují všechny zmíněné aktivity, vysazují stromy a podporují další detroitské zahrady, například jarní distribucí sazenic. Další významnou organizací je Detroitská síť černošské komunity pro potravinovou bezpečnost, která provozuje sedmiakrovou D- Town Farm a zaměřuje se především na poskytování praxe pro mládež a čerstvých potravin pro chudé. Všechny tyto projekty mají ještě jeden společný rys, jsou budovány zdola samotnou komunitou a jsou financovány především z peněz soukromých dárců a prodeje vlastní produkce. Kromě těchto organizací je v Detroitu mnoho jednotlivců nebo skupin, kteří farmaří nezávisle a snaží se z městského zemědělství vytvořit finančně a sociálně udržitelný podnikatelský model.
Při projíždění nekonečnými ulicemi obytných čtvrtí mohu každou chvíli zahlédnout nově vysázené sady ovocných stromků, které střídají záhony s kapustou, saláty, brokolicí nebo jahodami. Daleko výrazněji působí mezi zbývajícími rodinnými domy „tunely“ bílých fóliovníků, které v chladném michiganském podnebí umožňují pěstování rajčat a paprik. Lokální produkci pak mohou městští farmáři prodávat na místním trhu Eastern Market, který je největším farmářským trhem v celém státě.
DETROITSKÉ VESNICE
Nový detroitský starosta Mike Duggan, který vyhrál volby s heslem „Každá čtvrť má svoji budoucnost“, najal v posledních letech několik významných urbanistů z celé země, aby Detroitu pomohli zformulovat jeho budoucnost a především vyřešit otázku rozsáhlých opuštěných ploch a brownfieldů. V roce 2013 vznikla městem podporovaná, ale soukromými dárci financovaná rozsáhlá studie s názvem Detroit Future City, jejíž autoři několik let spolu s obyvateli jednotlivých čtvrtí sbírali informace a identifikovali problémy, se kterými se bude nutné v dalších letech utkat, a také navrhli strategii tohoto zápasu. Základem je koncentrace rozvoje do stabilních čtvrtí města, „ruralizace“ – ne vysídlení – řídce osídlených částí, které už teď mají v podstatě venkovský charakter, a vložení nejen zemědělských a lesnických funkcí, ale i další zelené a modré infrastruktury mezi tyto „detroitské vesnice“.
Nedávno zveřejněná nová strategie města je postavena na této studii a přidává k ní ještě jeden klíčový prvek – úplné překreslení hranic jednotlivých městských obvodů tak, aby prázdné a zelené části města byly administrativně spojeny s těmi bohatšími a hustěji obydlenými v sousedství. Tato nová městská centra pak budou propojena mezi sebou linkami hromadné dopravy, chodníky pro pěší a silnicemi s cyklopruhy. Ty budou protínat zelené plochy zahrad a farem, rybníků nebo městských lesů. Detroitští plánovači v čele s architektem Mauricem Coxem, který do Detroitu přišel z New Orleans, si od tohoto nekonvenčního přístupu v urbanismu slibují město, které bude znovu konkurenceschopné a udržitelné pro život a soužití všech jeho obyvatel. Jak to nakonec dopadne, asi sami zcela jistě nevědí. Jedno je ale už teď jisté, historická role Detroitu v tom, jak vypadají naše města, ještě neskončila. Možná zde – ze rzi automobilů a modernity – povstane druhá Zelená revoluce, která bude tentokrát snad více udržitelná než ta předchozí.
Pokud se za nějakých deset let vydáte na návštěvu tohoto fascinujícího místa, možná navštívíte modelové postindustriální město 21. století. Pokud ještě chcete vidět rozpadající se ruiny amerického snu 20. století, zajeďte se k Velkým jezerům podívat co nejdříve. Detroit se už začíná zelenat.
Autor je absolvent Fulbrightova programu v USA.
