Ostravské Přednádraží toho za poslední roky vidělo hodně. Majitele a město přehazující si nefunkční kanalizaci. Odpad, který se hromadil ve sklepě. Úředníky, kteří loni v létě vyzvali obyvatele k vystěhování – a původně několik set lidí, kteří odmítli odejít. Vidělo pohrůžky odebráním dětí i to, jak ze stovek nájemníků zbyly postupně desítky. Ti si ve zbylých dvou domech a posléze jednom prožili krušný podzim a zejména zimu a jaro (více o Přednádraží viz NP 402 a 407). Zatímco v létě se voda dovážela v cisternách, v zimě přišlo odpojení elektrického proudu. Většinu obyvatel Přednádraží postupně pohltily ubytovny, v nichž se v nevyhovujících podmínkách stávalo z Romů „černé zlato“ pro jejich majitele.
Chyběl jen krůček…
První májový týden se vše probouzí k životu. Na ostravském Přednádraží se ale zastavil čas. Ruiny domů se ani netváří, že by v nich ještě před půl rokem žily rodiny s dětmi. U domu číslo osm někdo štípe dřevo. Lidé jsou od ledna bez elektřiny. Než přišly první mrazy, byla Osmička, poslední obývaný vchod, v plném proudu. Občanské sdružení Vzájemné soužití sehnalo několik set tisíc na opravy. Ani tak se ale nepodařilo splnit všechny požadavky stavebního úřadu a dům je dál označen jako neobyvatelný. Na opravách se podílel, kdo mohl. Pan Miroslav, sám šikovný řemeslník, si oprašuje ruce a ukazuje nově zalepenou střechu, nové okapy a vyčištěný sklep. Nakonec představí i rozvodnou skříňku, přes kterou se elektřina nakonec nerozproudí. K vítězství scházel jen krůček. „Jenže ten Švarc tu chodil a jenom hledal, co je špatně,“ popisuje Miroslav rezignovaně návštěvu stavebního úřadu. „Oni to tu prostě nechtějí otevřít. Škoda těch peněz, co do toho Kumar vrazil.“ „Jako krysy jsme tu žili celou zimu! Za co jsme si to zasloužili?“ rozčiluje se paní Helena, zatímco paní Pechová, nejstarší obyvatelka Přednádraží, předvádí utažený opasek: „Podívej, jak já jsem tu zchudla!“ V záchranu Osmičky už nikdo z dvacítky posledních nevěří. Jakmile se jim naskytne solidní možnost, stěhují se. Jenže stále nemají kam.
Tachonýrský kousek pana Roztočila
Na konci dubna zčistajasna rozdal majitel domů Oldřich Roztočil obyvatelům Přednádraží nové nájemní smlouvy. Všichni radostně vítali, že konečně vykročí z ilegality. „Nám se to ale hned nezdálo,“ vypráví mladý Imra. Krajský soud zrušil Roztočilovi pokutu za nedodržení termínu, stanoveného na provedení předepsaných oprav. Nezrušil však nařízení k vystěhování. Jakmile tedy Roztočil rozdal smlouvy, stavební úřad znovu důrazně požadoval, aby majitel přikázal obyvatelům objekt opustit, jinak sám ponese právní odpovědnost. Roztočil pak obratem lidem vzkázal, ať hodí podepsané smlouvy do koše. V očích obyvatel nad sebou majitel zlomil hůl, když se na Přednádraží nechal dovézt taxíkem a jako doprovod pozval policii a ostravskou televizi. „Nechal si natáčet, jak nám tu říká, ať se okamžitě odstěhujeme, a pak na nás mrkal, že je to jen na oko,“ popisuje situaci Helena. „Policajti říkali, že nejsou žádná vyklízecí služba. Ale on si nad náma prostě umyl ruce.“ O pár dní později vyšlo najevo, že na Roztočilovu firmu Domy Přednádraží s. r. o. byla vyhlášena exekuce a domy půjdou do dražby.
Na radnici!
Přes to všechno se ale některé večery na Přednádraží nesou v rodinném duchu. Lidé vysedávají před Osmičkou a vykládají, jaké to bylo v létě a jaké by to mohlo být, kdyby se opravy dokončily. Pan Miroslav ukazuje fotky z roku 1993, kdy Přednádraží existovalo v plné kráse. Na fotografii pivnice je čitelný její název: Budoucnost... Na jiné fotce se tehdy mladá Helena vyklání z okna. Právě díky těmto vzpomínkám nedokážou místní tlumit rozhořčení. S ostravským ProAltem a Kumarovým sdružením Vzájemné soužití naplánovali další společnou návštěvu radnice, aby zjistili, jestli od ní mohou čekat jinou pomoc než nabídky bydlení na ubytovnách. Ty ale mají být v brzké době také uzavřeny. V poledne 6. května se před radnicí sešla téměř polovina obyvatel Přednádraží se svými podporovateli. Vyrostl i petiční stánek a hromadily se první podpisy. Po chvíli se všichni hrnuli do kanceláře místostarostů. Sekretářky vyděsilo množství příchozích, které doprovázel i houf novinářů. Jako první se ujal slova Kumar, který chtěl být na schůzce přítomen. „My nevíme, proč jste tady...,“ kuňkaly zmateně a po chvíli oznámily, že budou přijati jen dva lidé z Přednádraží, bez Kumara nebo kohokoli z ProAltu. Prý kvůli malé kanceláři, pro desítku novinářů se však místo našlo. Venku se zbytek davu dál opíral do sekretářek, které dokola tvrdily, jak každého občana přijmou, požádá-li o termín. „A že jsme se toho termínu nikdy nedočkali!“ volala na ně paní Kantorová. Podobnou zkušenost pamatujeme i my. Po deseti minutách se Imra s Helenou vrátili. „Podle nich se nic závažného neděje a situace je stejná jako v srpnu,“ začal referovat Imra. „Pořád omílali, že jsme nabídky nepřijali, jsme dlužníci a na městský byt nemáme nárok. Bydlení podle nich máme požadovat po Kumarovi, který nás tam prý přiměl zůstat, a proto se s ním ani nebudou bavit.“ Pořád stejná písnička. „Kdyby nám něco nabídli, jdeme hned!“ rozčiluje se Helena a dodává, že její rodina nic nedluží. Výsledek schůzky všechny ještě víc namíchl. Okamžitě se rozhodlo, že petiční stánek bude před radnicí každý den v době polední pauzy, aby Přednádraží náhodou nesešlo úředníkům z mysli. Proč radnice nechce vyslechnout své občany? Proč odmítá jednat s Kumarem, který je podle webu oficiálním partnerem města? Proč odmítá otevřít bytový fond s třemi stovkami prázdných bytů pro existenčně ohrožené občany nejen z Přednádraží, ale i zavíraných ubytoven? To jsou některé otázky, na které chtěla iniciativa ProAlt slyšet odpověď. Termín měla dostat do týdne. Žádný ale nepřišel. Otázky byly tedy zaslány s žádostí o projednání na veřejném zasedání zastupitelstva.
Nezvaní hosté
Den na to přiběhla nešťastná paní Jana do Kumarovy kanceláře. „Dneska přijela policie a rozdávali předvolání k výslechům!“ Na protokolu stál paragraf neoprávněného užívání domu. Obyvatelé dostali strach z trestního stíhání. Možnost, že by mohlo nastat něco podobného, si dosud nepřipustili. Žádné obvinění zatím nepadlo a obyvatelé spoléhají na první slovo policie. Snad půjde o pouhou formalitu… Tentýž týden se na Přednádraží zjevil i pán ze stavebního úřadu. „Nechtěl se s námi vůbec bavit, prý už tady domluvil. Jenom řekl, že do srpna tu nikoho nenechají,“ zoufal si pan Miroslav. Jednoho podvečera také přijelo luxusní BMW. Vystoupili dva škrobení pánové a policista s acidofilním mlékem v ruce. Šli jsme se zeptat, na co se přišli s takovým zájmem kouknout. „Čekáme na dražbu... a pak bysme si tu postavili sklad pneumatik,“ zaculili se výsměšně a nasedli zpátky do kočáru. Zároveň se upřesňují zprávy o ostravských ubytovnách. Čtyři z nich původně chtěla radnice uzavřít, nakonec „jen“ sebere jejich obyvatelům dávky na bydlení v těchto nevyhovujících objektech. Šeptandou se úředníci zároveň snaží štvát proti sdružení Vzájemné soužití: nad stavem ubytoven by prý klidně přimhouřili oči, jen kdyby do něj Kumar nešťoural (o zprávě Vzájemného soužití více v rámečku). Upozornění na otřesné podmínky života chudých se nestalo výzvou k řešení, ale záminkou pro vyhánění.
Když nastaly deště
Na poslední květnové pondělí čekal leckdo jako na rozuzlení. Toho dne zasedalo zastupitelstvo Moravské Ostravy a Přívozu, centrálního ostravského obvodu, do nějž patří i čtvrť plná Romů, které se zastupitelé rozhodli odsunout, protože stojí v cestě developerským záměrům. Na tento den byla také před radnici nahlášena demonstrace. Zastupitelé si odpověď na otázky ProAltu napsali dopředu. Ani se příliš nenamáhali s klasickým úřednickým alibismem, všechnu kritiku prostě smetli. Snad jako vysvětlivku svých postojů vystoupil radní Lukáš Semerák o pár dní později na mítinku populisty Tomia Okamury, který prosazuje rázná „řešení“ romského „problému“. Jak si tato řešení představuje, je vidět: na našem dvorku ne. Romům se bude znepříjemňovat život, odsunou se z domovů do ubytoven, z ubytoven do chudších čtvrtí a tak dál. Že to bude znamenat prohlubování chudoby, vykořenění, deprese a že to povede k problémům? Možná, ale už ne u nás... Prozatím se majitelé ubytoven nechali slyšet, že lidem odpustí předražené platby „za osobu“ a nechají je do vyřešení situace s dávkami bydlet jen za služby. Jenže není jasné, jak upřímně svá slova myslí a co budou ve skutečnosti chtít. Navíc i platby za služby (které se navíc dají naúčtovat různě) mohou do rozpočtu chudých udělat pořádnou sekeru. A jak řeší sekeru lidé, kterým banka rozhodně nepůjčí? „Půjčit si u lichváře znamená vrátit za tisícovku tisíc sedm set. Za měsíc,“ říká nám Romka Milena, která už jednou před lichváři musela utíkat. Hlouček asi čtyřiceti demonstrantů se za rytmu bubnů přesouvá k budově hotelu Imperial, v němž jedná řada mezinárodních hostů včetně zástupce Světové banky o velkolepém projektu EU zaměřeném na bydlení chudých. Projekt zatím umožnil bydlet jen čtyřem rodinám, zato je příležitostí k velkolepé hostině. Mezi účastníky konference vycházejícími z hotelu poznáváme i vlastníky ubytoven. Vlastně nás to ani nepřekvapuje. V den redakční uzávěrky navštívila Přednádraží policie a oznámila obyvatelům, že se mají do středy 5. června vystěhovat. V tomtéž týdnu začne stovkám obyvatel čtyř ubytoven první měsíc bez příspěvku na bydlení. Přišlo deštivé jaro a z Ostravy se vracíme s obavami o další osudy našich přátel.
V rámečku:
Ostravský byznys s ubytovnami
Zpráva organizace Vzájemné soužití shrnula v březnu situaci s ubytovnami na Ostravsku. Podle zjištění terénních pracovnic sdružení jsou tamní ubytovny, v nichž žijí tisíce lidí včetně rodin s dětmi, často:
nehygienické: mnohdy nabízejí jen jednu kuchyňku na několik pater a jeden záchod na patro (10 a více rodin), někdy jsou společné záchody pro ženy a muže, panuje nedostatek sprch, mezi časté stížnosti patří nedostatek teplé vody
předražené: zaznamenány jsou platby za pokoj ve výši 17 000, ale až 24 000 Kč, v některých případech bylo zjištěno více smluv vydaných na tentýž pokoj
autoritářské: obyvatelé podléhají direktivnímu režimu a moci majitele či správce, musejí sdělovat informace o sobě a své finanční situaci, nemohou rozhodovat o svých návštěvách, za porušení striktního řádu mohou být vyhozeni
