V lednu 1949 se dva čeští básníci opijí a ztropí skandál. Své znechucení z vývoje země i ze ztráty kontaktu se západní, především francouzskou kulturou, která tolik znamenala pro jejich mládí, vyjádří jeden z nich ve vinárně plné stalinistů jasně: pokud jde o básníky, je mu prý milejší „blijící Francouz než zpívající Rus“. Autor výroku Jaroslav Seifert záhy zaplatil za nevinnou poznámku tiskovou kampaní proti své knize a později i pár lety vynuceného mlčení. Druhému účastníkovi incidentu, Vladimíru Holanovi, přestaly vycházet verše na více než dekádu...
Příběh o jedné z mnoha absurdních podob stalinismu mimo jiné dobře ilustruje dobu, kdy vše, co přicházelo z míst na východ od Užhorodu, doprovázela pachuť nesvobody. V podmínkách počátku padesátých let lze takovému zevšeobecnění rozumět, čerstvé politické a kulturní trauma zabraňuje rozlišování. Jak ho ale chápat o téměř sedmdesát let později? Čím to, že více než dvacet let po odchodu posledního okupačního vojáka (a také dvacet let po oslavovaném přemalování tanku armády, která nás osvobodila od nacismu, narůžovo) představuje Rusko podle mnohých absolutní zlo, o kterém se ve slušné společnosti nemluví jinak než s pohrdlivým odsudkem? Jsou to přeci „Rusáci“, slyšíme pronášet i ty, kteří by se nejspíš s oprávněným rozhořčením postavili proti každému, kdo by podobně mluvil třeba o Židech či Romech. Jakoby se diskuse o Rusku v Čechách staly především příležitostí projevit vlastní komplex.
ODKUD PŘICHÁZÍ MRÁZ?
V souvislosti s Ruskem se připomínají různé obrazy. Dlouho byla v kurzu metafora velkého „dubiska“, k němuž by se měly malé slovanské národy přimknout, jak radil básník Jan Kollár. Dnes je mnohem oblíbenější vzpomínka na Karla Havlíčka Borovského a jeho údajně geniální prokouknutí Ruska už v letech 1843-1844, kdy pochopil, že odtud pro Čechy nic dobrého nepřijde (jakoby se už sto sedmdesát let jednalo o jedno a totéž Rusko).
Po okupaci psal o Rusech leckdo jako o stepních barbarech. I tak citliví spisovatelé jako Milan Kundera či surrealista Vratislav Effenberger dokážou zarazit. Kundera třeba svým nadšeným souhlasem se slovy Louise Aragona, že ruský lid je mnohem horší než sovětská vláda, podle Effenbergera zase „daleko na východě svět končí jurodivou Rusí,“ která „pozřela“ racionalitu marxismu. „V mém emocionálním zeměpisu je Rusko jedinou zemí, jejíž jméno stačí k tomu, aby mi přeběhl mráz po zádech. Pocit, který mnou zalomcuje, se blíží spíš odpornosti a hnusu než hrůze a děsu, ačkoliv obojí je v tomto pocitu obsaženo rovněž,“ píše Effenberger.
Kunderův esej Únos Západu se často cituje, ale příliš nečte - jeho autor jej po roce 1989 zakázal vydávat, a tak je česky dostupný jen v exilové revue 150 000 slov a v jedněch zapadlých skriptech. Kundera se v textu snaží západním čtenářům objasnit, že střední Evropa není Rusko. Střední Evropa je pro něj „zmenšeným modelem Evropy, vytvářeným podle jediného pravidla: co největší rozmanitost na co nejmenším prostoru,“ oproti čemuž bylo Rusko založené na „zásadě právě opačné: co nejmenší rozmanitost na co největším prostoru.“ Na adresu Rusů cituje Kundera polského básníka Brandyse: „Bylo by mi milejší nepoznat jejich svět, nevědět, že existuje.“
Před listopadem, v době okupace byl takový přístup pochopitelný (i když už tehdy možná bylo na místě víc empatie vůči těm, na které diktatura doléhala často ještě tíživěji). Zdá se však, že vítězí paradoxně především po listopadu. O Rusku nechceme vědět příliš, vlastně nám vyhovuje, pokud se co nejvíc podobá našim předsudkům. Nepoznat jejich svět a nevědět, že existuje? Čím méně Rusko známe, tím lépe tam můžeme projektovat vše nepřijatelné a zlé.
AROGANTNÍ PROVINCIALISMUS
Je až příliš snadné spojit si druhého s „jednotou“ a sebe samé s „co největší rozmanitostí“. Jenže jak říká staré židovské přísloví, krása je vždy především v oku toho, kdo se dívá. Jak rozmanité dokážeme Rusko vidět? Umíme v něm vnímat
i něco jiného než fašizující nálady, autoritářského prezidenta a mediálně proprané a zploštěné Pussy Riot? Není pak ale náš pohled na druhé k uzoufání jednorozměrný a uniformní? Právě tak je možné pěstovat si pocit malých trpaslíků stojících proti obrům, respektive medvědům. Jenže jsme součást Západu a jeho stále ještě nejmocnějších ekonomických a politických mašinerií na moc a vliv. Když bulharská filozofka Maria Todorova četla v devadesátých letech Kunderův esej (ve světle povyšování se „střední Evropy“ vůči „Balkánu“ i jiným částem postkomunistického světa), prohlásila ho za projev arogantního provincialismu, charakteristického pro periferie Západu. Chceme čerpat morální výhodu z pocitu, že jsme malí, a zároveň mít podíl na moci plynoucí z toho, že patříme k těm velkým.
DIVERZANTI ZNOVU NA SCÉNĚ
Aktuální vlně protiruských emocí logicky dala impulz současná krize na Ukrajině. A zdá se, že jsou to často právě mohutné nezpracované emoce, které tvarují řadu i vážně se tvářících vyjádření. Jak jinak rozumět třeba žalozpěvu Martina Šimečky z Respektu, který varuje před „invazí Putinova viru nedůvěry“, s nímž šmahem spojuje vše od korupce přes šíření nedůvěry v demokratické instituce? Jak si vyložit komentář Luboše Palaty, který ruské obyvatelstvo na východě Ukrajiny paušálně označuje za ruské „diverzanty“ (kdo by čekal, že se s tímto slovním hitem padesátých let setkáme na stránkách internetové deníku iDnes)?
Často se zdejší reakce na ruské útoky vůči Ukrajině nesly právě v duchu Kunderou citovaných slov Brandyse: nejlepší by bylo ruský svět nepoznat, anebo jej alespoň k nám nepustit. „Zastavil bych možnost získání dvojího občanství pro Rusy, neuděloval bych víza,“ hřímal na jedné „proukrajinské“ demonstraci Martin Bursík. K jeho požadavkům se přidali i Michael Kocáb, Jiří Menzel či Jan Kraus. Čemu by pomohlo, pokud by například ruští studenti (anebo také ruští opozičníci) nemohli poznávat západní země, už ovšem nevysvětlili. Od režiséra uchvacujících hrabalovských filmů jsme se místo toho mohli o Rusech dozvědět, že jsou „všude rozlezlí“.
Potěšující byla snad jen odpověď, která na prohlášení s těmito požadavky přišla z Multikulturního centra Praha: „Od zastavení vydávání víz, zmrazení účtů, zrušení dvojího občanství pro občany a občanky Ruska žijící v Česku není až tak daleko k jejich internaci anebo vyhnání... Nesouhlasíme s kolektivní vinou, kterou navrhujete.“
ČAS NA RUŠTINU
Generace našich rodičů měla často oprávněný pocit, že roky, kdy do nich ruštinářka tloukla jazyk Puškina a Stalina, byly především ztraceným časem a despoticky vnucenou náhražkou angličtiny, němčiny nebo vlastně jakéhokoli jiného západního, a tedy smysluplného jazyka. Jenže při cestování postsovětskými zeměmi (které jsou dnes často mnohem dobrodružnějším lákadlem než očekávatelně sterilní západ) jsme museli našim dříve narozeným vrstevníkům jejich školskou ruštinu závidět. To, že jsou přední stránky všech zpravodajských serverů plné Ukrajiny a Ruska, je možná celkem ráznou připomínkou, že se nemůžeme tvářit, že můžeme „nepoznat jejich svět, nevědět že existuje,“ že ho nemůžeme brát jen jako vzdálené a nepřátelské cosi. Možná jsou události posledních měsíců výzvou nedívat se jen na západ, ale víc se zajímat také o východ. Rozmanitost znamená především cit pro rozmanitost a schopnost vidět ji u druhých. Třeba je stávající situace výzvou učit se rusky - tím jazykem koneckonců nemluví jen Putin, ale také třeba Pelevin či Sorokin anebo Pussy Riot. A domluvíte se s ním nejen v Rusku, ale i na Ukrajině.
