Tassa mi vyprávěla, jak její tatínek míval doma v Jihoafrické republice v kleci lva a ve výběhu vlastního slona i s jednou žirafou. Rodinný kuchař se staral, aby dětem nedošlo jejich oblíbené kari, a soukromí učitelé a vychovatelé zase dohlíželi na vybrané chování mladého Edmunda a jeho bratrů a sester. Všechno bylo docela fajn. Tassa by asi dnes měla také svého lva, kdyby nedošlo k povstání. Pak to šlo sice ráz na ráz, ale že byli bohatí, podařilo se jim uniknout, i když trochu přes mrtvoly. Událost známou pod názvem Durbanské nepokoje se tak rodině přežít podařilo. Po útěku do zahraničí nicméně z idyly zůstal jenom sociální byt ve východním Londýně, v němž se najednou tísnilo osm lidí se statutem uprchlíka a mezigeneračním traumatem...
„No, a z táty se tenkrát stal bojovník za lidská práva! Protože po tom všem začal být sociálně citlivý, všichni tenkrát věděli, co thatcherismus s lidmi provádí. Chodili jsme na dělnický průvody, na teplý průvody a na demonstrace proti jadernýmu úložišti, a to tenkrát nemohl tatínek ještě tušit, že ze mě vyroste lesba,“ říkala hrdě Tassa, když srkala kečup z hranolek. „No a co bylo dál?“ ptám se. „Co by bylo. Ta blbá Thatcherová všechno zprivatizovala, táta byt koupil a nakonec za něj pořídil celý dům, představ si.“ Spolužačka dál něco drmolí a já si představuji, jaké to asi mohlo být pro malé dítě, když na otcových ramenou navštěvovalo jednu londýnskou proti-thatcherovskou demonstraci za druhou. Mažu toast džemem a myšlenky mi odletí až na jih Afriky. Vidím tisíce vyhnaných Indů, když mě najednou z uvažování vytrhnou Tassina další slova: „No, ale teď, teď je ta doba ale fakt blbá. Na hypotéku nemám, sociální byty už nejsou, a když, tak je dostávaj jen polské rodiny. A to ani nemají britský pas, představ si.“
Dochází mi to pozvolna. Ještě několikrát přežvýknu, už pomaleji, a toast ze mě nakonec vyletí i s marmeládou. Vyhrknu: „Cože?“ Koukám na Tassu s vykulenýma očima. „No jasně, tak jako pro koho by tahle země měla být, když než pro Brity?“
