Žižkov, místo, kam jsem se před pár lety přistěhoval, mi zcela učarovalo nejen svou všední škaredou krásou, ale i svým životem. Kdo zná, ten ví, že život je tu jiný než na Smíchově nebo v Holešovicích, kde ruch taky neutichá ani v noci, a zcela jiný než na Jižním městě či Černém Mostě, džunglích panelů a temných nonstop heren. Přistěhoval jsem se na vršek, hned pod žižkovskou věž, odkud je to kousek pěšky z kopce na Husitskou ulici a do kopce zas do vinohradské Korunní. Snad jen starousedlíci vědí, že život na Žižkově je jiný než kdysi, nemluvě o dobách pradávných, a že anglicky mluvící vousatí expati, pracující v nadnárodních korporacích, tady nebydleli vždycky a že rusky mluvící zlatá mládež, studující na Metropolitní univerzitě, přišla až po odchodu ruských vojsk. Život v předválečném Žižkově byl přesto v něčem podobný tomu dnešnímu, a tak tu můžeme potkávat playboye s jejich vyšlechtěnými protějšky a tak vůbec sledovat a zažívat sousedský a společenský cvrkot, tolik typický pro tuto čtvrť. Dříve i dnes si lecjaká zajímavá osobnost nese tohle místo v životopise, ať už spisovatelé Hašek či Rudiš, ať už politici Zápotocký či Stropnický.
Žižkov a příběhy místních se staly mnohokrát námětem autobiografických vzpomínek, románů i básní. Vždyť tu v Neumannově olšanské vile žili, debatovali a flámovali anarchističtí buřiči, z nichž mnozí přecházeli mezi anarchisty a sociálními demokraty a společně tu zažívali revoluční rok 1905 a poválečná léta. Příběh žižkovského dělníka zase dokázal zachytit legendární Franta Sauer: důvěrník dělnického spolku, anarchista, bohém, pašerák a vydavatel Haškova Švejka v jedné osobě, jenž ztvárnil svůj život v pamětech Pašeráci a Franta Habán ze Žižkova. A nejen to. Stal se také jedním z prvních pražských squaterů, když spolu se svou skupinou Černá ruka v roce 1920 zabíral prázdné byty pro potřebné druhy. Je tak vlastně i praotcem těch mladých i starších holek a kluků, co dnes squatují žižkovskou Kliniku v Jeseniově ulici. Lidská dramata žižkovských obyvatel, ale především jejich hmotné podmínky se staly předmětem nejen uměleckého zpracování, ale také vědeckého bádání. Etnografická studie Stará dělnická Praha, vydaná národopiscem Antonínem Robkem na počátku osmdesátých let 20. století, je sice poplatná době svou teoretickou vyprázdněností, empirickou popisností a nutnými ideologickými frázemi. Přesto je to kniha výjimečná tím, že není konvenčním vyprávěním příběhů politických vůdců, ale zachycuje každodenní život běžných pražských dělníků, jejich kulturu, bydlení, i to, jak jedli a jak se oblékali.
Čtvrť z vody a písku
Evropská moderní města 19. století se utvářela i se svými ostrými hranicemi, s rozdělením městského prostoru na historická, často středověká centra, obývaná převážně měšťanskými vrstvami, a dýmem zahalené dělnické periferie. Výjimku netvořila ani Praha, která však strhla středověká opevnění opožděně, a tak tyto rozdíly vynikaly nejvíce na jejím předměstí, v kontrastu Vinohrad a Žižkova. Ve staré Praze žila městská chudina od dob Karla IV., ale s rušením středověkých hradeb a výstavbou továren v okolí se začala stěhovat za město do okolních vesnic jako Karlín, Holešovice, Libeň či Smíchov.
Jedním z takových příměstských sídel byl také Žižkov, jehož prvopočátky jako města sahají k roku 1849, kdy byly pozemky na východ od pražské brány sloučeny v obec Vinohrady, kde také byly položeny základy prvních budov stavitelem a prvním zdejším starostou Karlem Hartigem. Komunální politické a podnikatelské elity prosadily pomocí korupce a sňatkové politiky další výstavbu, jejíž „americké tempo“ vrcholilo v šedesátých letech 19. století. Rostoucí cena pozemků u Prahy a překotná městská výstavba začaly představovat zlatý důl, jenž se rozhodl vytěžit mladý český stavební podnikatel Martin Nedobyl. Ten díky laciným pavlačím z „vody a písku“ rychle zbohatl a vyšplhal se mezi pražské elity, zatímco na jejich obyvatele se později zřítil strop a někteří za to zaplatili i životy. Tato divoká desetiletí, počínaje šedesátými lety, byla zakladatelským obdobím, kdy se vytvářely prvotní obrysy budoucího města. Tehdy však byla podoba města v zárodku a demografická skladba ještě nebyla vyjasněná.
Zlom přišel s velkou ekonomickou krizí sedmdesátých let. Mnoho dělnických domácností bylo vyhnáno nezaměstnaností a vzestupem nájemného do exilu za Prahu a jedním z útočišť se staly nové pavlače a cihlové domy pod Vítkovem. Obživa vyhnala do města také spoustu lidí z venkova, kteří tvořili další proud migrační vlny do vznikajících předměstí, a právě od sedmdesátých let se počíná odlišný vývoj a roztržení celku původních Vinohrad na Královské Vinohrady, ležící na kopci, a Žižkov. Mocenský vztah honosného středu a plebejského okraje se začal kopírovat i zde, kdy se Vinohrady stávaly, jak svým obyvatelstvem, tak svou novoklasicistní a secesní architekturou, typickou čtvrtí měšťanstva.
Bydlení za krejcar
Nám, co žijeme ve střední Evropě 21. století a máme střechu nad hlavou, je jedno, zda jsme z města či vesnice, z jaké čtvrti a jak máme velký příjem. Patříme totiž stále k vyvolené menšině, co ani nepřemýšlí nad zdánlivými samozřejmostmi. Každý den otáčíme kohoutkem, koupeme se ve vlastní vaně a máme dokonce splachovací záchod. To, co je dnes součástí všedního života většiny lidí, bylo ve druhé polovině 19. století společenskou výsadou zámožných vinohradských rodin, jež pokojně žily a vychovávaly své děti ve vzdušných a prostorných bytech překrásných domů. Peklo, jímž dnes strádají lidé, živořící na dně společnosti, chudí Afroameričané z ghett nebo velké množství obyvatel Třetího světa, žijící ve favelách či slumech, bylo denním chlebem rodin z žižkovských pavlačí a činžáků, které si mohly o koupelně či vodovodu nechat zdát. Na Krejcárku, jak se začalo říkat té části Žižkova směrem k Libni, si stavěli „za krejcar“ nouzové kolonie ti, co neměli ani to „štěstí“ bydlet na pavlači. Tihle outsideři byli rádi, že jim déšť nekapal na hlavu, zatímco nájemníci v pavlačích měli „alespoň“ jeden hydrant či studnu pro všechny, z které si odnášeli vodu v kýblech, koupali se v dřevěných neckách a vynášeli výkaly z kadibudky. V jednom vlhkém bytě, s prorůstající plísní a padající omítkou, se rodiny tísnily v mnoha případech až po šestnácti, včetně příbuzných a podnájemníků. Hygiena a přístup k pitné vodě byly totiž klíčovým měřítkem společenských rozdílů, pokud jde o bydlení.
Avšak nejen hygiena, ale také estetický rozměr bydlení se promítal do toho, jaký si ta která vrstva vytvářela vztah k domovu. Jinak se cítili ti, co bydleli v budovách navržených žádanými architekty, jinak krejčovští mistři, používající suterén domu jako dílnu, a jinak zase strojírenští dělníci, jimž sloužily stroze stavěné domy jen jako útočiště k přespání do dalšího dne plného dřiny a potu. Právě strojírenští a také stavební dělníci, žijící ve městě spolu s drobnými řemeslníky a živnostníky, jež tvořili většinu jeho obyvatel, kvůli šestidenní často až osmnáctihodinové pracovní době a častému stěhování neměli proč zkrášlovat si své obydlí. To se začalo měnit až s prvními desetiletími 20. století, kdy si již vzmáhající se tovární dělnictvo vybojovalo vyšší příjmy a více volného času, aby si mohli zejména muži dovolit utrácet výplaty v místních hospodách, jichž se před válkou rozrostlo asi do dvou stovek, a kde během pití piva a hry v karty utvářeli místní genius loci. Zatímco jejich ženy trávily péčí o děti a domácnost nejvíce času doma, stvrzovaly sousedská společenství skrze pověstná pavlačová drbání. Tehdy se Žižkov stával svérázným městem s vesměs nezávisle výdělečným obyvatelstvem, hrdým jak na svou nezávislost, tak na samostatnost města s vlastní radnicí, jemuž už v časech monarchie říkávali „Republika Žižkov“. Utváření společenského života v místních hospodách, na tancovačkách i na ulici by však nebylo možné bez zvýšení životní úrovně a rozšíření volného času, vybojovávaného dělnickými a socialistickými spolky. Ty začaly vznikat také na Žižkově, takže dělníci – byť těch aktivních nebylo mnoho, trávili čas krom karbanu také v ochotnických divadlech a schůzováním.
Pražský Montmartre
Mnohým uším může znít jako vyčpělé klišé a snad to klišé trochu je, že Žižkov byl v dobách svých ranních červánků pražským Montmartrem, kde se umělci všeho druhu, anarchističtí bohémové a sociální revolucionáři scházeli v kavárničkách a chodili do putyk mezi dělňase, s nimiž tu i žili, a kde proto kvetl jak mravně uvolněný život, tak nové umění stejně jako myšlenky a revoluční organizace. V celých Čechách a zejména v okolí Prahy pro to nebylo ideálnějšího a levnějšího místa, než právě zde, mezi z Prahy vykázanou spodinou a vyvrheli, nevázanými příliš tehdejšími pravidly ani zákony. A není náhoda, že ikony dnešních učebnic, Neumann, Šrámek či Hašek a mnozí další, se pohybovali v revolucionářském prostředí, jež vyrůstalo právě z podhoubí plebejského světa. Pokud jde o spolky Žižkováků, tak ti první čtenářský a ochotnický spolek, kde se vzájemně samorostle vzdělávali a hráli divadlo, ustavili už v sedmdesátých letech, aby v roce 1881 založili Jednotu dělnickou, jež se otevřeně hlásila k socialistickým idejím. Právě v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy v Německu i Rakousku platily tzv. zákony proti socialistům, úřady spatřovaly v takových spolcích smrtelné nebezpečí pro monarchii a spolková činnost byla provázena šikanou ze strany úřadů a jejich neustálým zavíráním a pronásledováním ze strany policie. Platilo tedy pro celé Čechy a nejen pro Žižkov, že dělníci, kteří byli v takových spolcích aktivní a zastávali „nedejbože“ funkci důvěrníků, měli zpravidla problém najít práci, takže často živořili v bídě. Navíc pokud se ocitli ve vězení, byl jim nastřižen výuční list jako varování pro zaměstnavatele. Není divu, že mnoho z nich bylo nuceno k emigraci, nejčastěji do české enklávy v Chicagu. První socialisté té doby, nucení žít v ilegalitě, se někdy cítili jako první křesťané, přežívající v podzemních katakombách římských měst.
Jakýsi Tichovský, s nímž se zmiňovaný Franta Sauer setkal za první světové války v kriminále a jehož cituje v Pašerácích, mu vyprávěl, jak dělníci, kterých se zastával, „byli v té době špatně organizovaní, nesmírně zbabělí a hloupí až k pláči“. „Za zdí“ s ním Tichovský vzpomínal na svůj život předtím, jak ho jako sice vzdělaného, ale chudého hocha bída, svrab a neštovice dohnaly až ke krajní levici, k anarchistům, a činnost anarchisty opět k bídě, pronásledování, zlodějině a nakonec do kriminálu. K ocitnutí se v hledáčku policie nebylo třeba vrhat bomby, stačily debatní večírky v besedě Žižkovan či hostinci u Radeckého, kde se anarchisté scházeli, posílání agitátorů k severočeským horníkům a vydávání brožurek, knih a časopisů. Jak však sílilo dělnické hnutí, poměry se rozhodně lepšily, a už se nezatýkalo jen proto, když u někoho našli malou tiskárničku.
S pupkem proti drahotě
S odchodem německého kancléře Bismarcka skončila v devadesátých letech 19. století jak v Německu, tak v Rakousku také platnost zákonů proti socialistům. Bismarckovská politika cukru a biče vůči dělníkům, tedy zákony o sociálním pojištění na jedné straně a policejní represe na straně druhé, jejímž účelem bylo odvrátit proletariát od socialismu, se ukázala jako neúčinná, protože dělnické a socialistické organizace pracovaly a bujely přes nesmírné potíže i v podzemí. Jakmile se však mladé hnutí zbavilo jednoho z okovů, bylo nuceno předstoupit před další řadu překážek. Legalizace znamenala pro dělnické aktivisty nutnost vyměnit konspirační metody práce za ty veřejné, tedy oficiální vydávání novin, otevřené schůze, manifestační průvody na prvního máje a také – volby a volební kampaně. Početní růst odborů a zejména sociálně demokratické strany a její zapojení do politického kolbiště si vynutily vytvoření funkcí placených tajemníků a poslanců, lákající prospěchářské charaktery, kteří začali vtiskovat hnutí novou, opatrnější tvář a směřovali jeho politiku k reformismu. Sociálně demokratické dělnické hnutí přestalo být hnutím mučedníků a psanců, jejichž osudem bývala často bída s kriminálem, a přijímalo podobu dobře živených politikářů, kynoucích v poslaneckých lavicích vídeňského Říšského sněmu. Právě těmto představitelům dělníků se vysmíval Jaroslav Hašek v povídkách Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona, jak jdou s cylindrem na hlavě, pupkem a ověšeni zlatem v čele průvodu proti drahotě. Takový měšťácký obraz strany odrazoval jak mladé bo- hémy, tak příležitostné dělníky, žijící ze dne na den, a vytvářel rozkol mezi nimi a zbytkem dělnictva, především z řad dobře placených kvalifikovaných dělníků, kteří politiku strany podporovali.
Také na Žižkově rostly nejrůznější nové spolky jak houby po dešti a s jejich rozkvětem se v debatních kroužcích tříbily i myšlenkové proudy. Strhnout nadšením se nechali také vinohradští, jejichž Klub mladých u Víškovců vytvářel atmosféru flámů i přednášek pestrobarevné palety jmen, včetně tehdy již známého Masaryka, básníka Dyka či sociologa Chalupného. Pozdější prezident, letitý sociálně demokratický a posléze komunistický funkcionář Antonín Zápotocký vzpomíná v románu Bouřlivý rok 1905, jak do tohoto anarchistického klubu přestal chodit. Píše se zvláštní směsí despektu a nostalgie, že v něm šlo především o flámování a kdekdo z pražské bohémy se tehdy prohlašoval za anarchistu. Právě v tomto neklidném roce, kdy sociální demokracie začala bojovat za všeobecné volební právo, došlo k ostrému rozchodu sociálních anarchistů a sociálních demokratů.
Zmizelí žižkovští apači
Avšak předválečný žižkovský Montmartre, to samozřejmě nebyli jen mladí sochaři, básníci či zapálení aktivisté, velmi často omámení alkoholem nebo hašišem, ale také zcela obyčejní pepíci, jak se říkalo místním frajerům, a jejich holky, všechno budoucí služky či fabričky, v oblékání charakteristické odvážností střihů a kombinací barev. Žižkovští pepíci, typičtí svými kšiltovkami a černobílými kostkovanými kalhotami, byli předměstskou proveniencí těch pražských. Tihle dělničtí floutci – jimž předcházeli tzv. šviháci, oháknutí do vyhozených měšťanských fraků, a ještě před nimi flamendři – se však s vojnou a založením rodiny usadili a zfotrovatěli, a tak po nich chodili žižkovskými ulicemi pokérovaní pardálové v lakýrkách, pruhovaných tričkách a s napomádovanými vlasy, a po nich ještě mladší, těsně předváleční apači.
Říkalo se, že prý byly dva druhy apačů, jeden salonní a jeden tzv. obecný neboli nefalšovaný. Salonní apač byl elegantní fešák se zauzlovaným šátkem kolem krku, těšící se úspěchu u žen, zatímco nefalšovaný byl obávaný ranař, často starší a ošuntělý, a živil se příležitostnými pracemi a drobnými zlodějnami. Tihle apači totiž patřili k vrstvě námezdních dělníků, střídajíce zaměstnavatele ze dne na den, pro něž budoucnost neznamenala nic. Díky svému životnímu stylu, kdy nevěděli dne ani hodiny, nebyli s to chodit na pravidelné schůze spolků a odvádět příspěvky do pokladny a elitními, organizovanými dělníky často opovrhovali pro jejich usedlost. Za to však dokázali vůči svým zaměstnavatelům vystupovat sebevědoměji, neboť nebyli vázáni k dlouhodobé práci. Proto byli nejčastěji apolitičtí, a pokud se politizovali, inklinovali spíše k anarchismu nebo fašismu. „Není již žižkovských apačů s nádhernými šátky a čepicemi na ucho, není už ani jejich rozpustilých milenek, které s jedinečnou gracií, zcela pepickou, dovedly se při tanci zlomiti v půli těla tak, že se svými rozchuchanými účesy dotýkaly poplivané podlahy,“ vzpomínal později s nostalgií Jaroslav Seifert, když již tyto sociální typy vymizely.
Zatímco apačové válku nepřežili, s přelomem století na Žižkov pomalu přicházel nový živočišný druh, který za první republiky již zcela udával tón, a spolu s ním i secesní činžáky a rodinné domky. Řeč je o státních úřednících, kteří ještě za císaře pána nosili licousy, aby je poté zastřihli podle Masaryka, jenž „diktoval“ módu i co se klobouků týče. S příchodem těchto konformních maloměšťáků Žižkov zcela změnil svou tvář a ztratil na svém divokém kouzlu, byť v jádru zůstal čtvrtí s lidovým, dělnicko-řemeslnickým obyvatelstvem, které za první republiky politicky dospívalo. Dnes spíš než kohokoli jiného potkáme v Bořivojově ulici pravnoučata těchto škrobených úředníků, jak vysedávají v baru Bukowki´s se svými anglicky mluvícími kamarády a kouří venku balená cigára z vietnamské večerky. Na ten starej dělnickej Žižkov, měnící se před očima i dnes s příchodem zbohatlíků, žijících v přepychových bytových komplexech na Parukářce, můžeme už leda vzpomínat na zažloutlých černobílých fotografiích.
