Sedm let a stejný počet desek trvalo, než si britský (a potažmo světový) tisk všiml skupiny Sleaford Mods – dvojice z Nottinghamu kombinující syrovost punkového minimalismu s osobitým pojetím rapu. Snad k definitivnímu přijetí jejich tvorby potřebovala Velká Británie nejprve zabřednout do vážné krize identity a konečně si začít všímat, jak neoliberalismus posledních dekád definitivně rozložil společnost na atomy. Právě svět chudých a naštvaných ukrytý pod blyštivým povrchem kapitalistického snu ožívá v syrových příbězích Jasona Williamsona. Místo heroického mluvčího nižších tříd ale na novém albu Key Markets zaujímají Sleaford Mods pozici sarkastických komentátorů reality.
Historie kapely sahá až do roku 2007, Jason Williamson to ale s hudbou zkoušel i dříve. Jeho předchozí skupina Unity Crescent se rozpadla a on se rozhodl dál pokračovat sólo. Natočil několik syrových desek s všeříkajícími názvy jako Wank (honitba) nebo Austerity Dogs (psi škrtů) vydaných vlastním nákladem. Když už to vypadalo, že se bude navždy živit jako poradce pro nezaměstnané, všiml si alba Divide & Exit britský Guardian a zařadil ho mezi deset nejlepších nahrávek roku. To bylo vloni a kult Sleaford Mods se začal úspěšně šířit po virtuálním i offlinovém světě. Letos si už Sleaford Mods pozvali do studia The Prodigy nebo Leftfield a osmé album Key Markets dostalo punc očekávané senzace.
SOLIDARITA SE NEPŘEDSTÍRÁ
Album nakonec doputovalo do britského Top 10, deska samotná ale rozhodně nijak nejde komerčnímu úspěchu naproti. Vlastně zní skoro stejně jako ta loňská a všechny předchozí. Texty se točí kolem dávek v nezaměstnanosti, nákupů na eBay, levného alkoholu a dalších věcí, z nichž sestává život nižší společenské třídy. Nepatrně ubylo osobních příběhů na úkor ataků umělého světa celebrit, zkorumpovaných politiků a bohatých, kteří těží z ekonomického úpadku. Williamson sype svoje nekompromisní texty do pumpující basové linky a jednoduchého beatu svého parťáka Andrewa Fearna a to s takovou vervou, že až skoro cítíte, jak kolem vás létají jeho sliny. Svým hlasem stojí někde mezi postpunkovým veteránem Mark E. Smithem z The Fall a bělošským rapperem Mikem Skinnerem z The Streets, jen je mnohem ostřejší, ironičtější a také sprostější než oba dva.
„Divíš se, že nemáš žádný kámoše? / Předstíráš, že jsi pyšnej na svoji kulturu / a zároveň je ti tvoje vlastní kultura u prdele / jaká kultura? / nasrat na kulturu! / a její plán jak nás ovládat“ deklamuje v Bronx in A Six proti hudebníkům, kteří se vyšplhali do žebříčků na zádech autenticity a pak se s chutí zaprodali. Singly Noone‘s Bothered a Face to Faces pro změnu nabízí mrazivý dickensovský obrázek Británie 21. století, kde už se sociální solidarita ani nepředstírá. V textech se kromě nadávek hemží také odkazy na britské reálie – tak třeba název alba Key Markets je dvojsmyslný vtípek odkazující na marketingový termín hojně používaný v zábavním průmyslu (klíčové trhy) a zároveň na britský řetězec obchodů spolupracující s lokálními výrobci pohlcený globalizací. Často máte pocit, že zuřivě chrlené texty vznikaly přímo ve studiu a proud myšlenek působí až surreálně, o to víc je ale cítit naštvanost. Od ní naštěstí Sleaford Mods utíkají k černému humoru. Ten je jak známo posledním úkrytem před zoufalstvím.
