Pak třicet těch sloupků vydám jako knížku, prodám milion výtisků a přistavím k malebné malibuvile heliport. Pak podle toho natočí HBO seriál a já si ve vrtulníku kroužícím nad Malibu koupím přes internet New York Times. Tedy tu firmu. A až budem točit podle toho seriálu hollywoodskou romantickou komedii (a pevně doufám, že ne s Reese Whiterspoonovou, to radši zaplatím Julii plastiku), přikoupím HBO. Volné pokračování filmu bude sice špatné a natočené nejspíš v Kataru, protože Arabové si koupí product placement, ale jestli se mi za to bude David Letterman v Late Night Show posmívat, koupím si ho taky. Spíš mi to však už bude jedno, protože to už nebudu singl, to už budu mít doma u bazénu začínající herečku z Kostariky v plavkách zařízlých na těch správných místech, co mě opravdu, ale opravdu miluje. Psychoterapie, na níž budu hledat smysl života, bude sice drahá, o rozvodu se zařízlými plavkami nemluvě, ale investice do start-upu s novou generací kolečkových bruslí mě udrží nad vodou.
No jo, takhle to chodí v Americe. Jenže já se narodil v nemocnici na Bulovce. A z toho plynou zásadní odchylky od výše uvedeného scénáře. Třeba že si za fejetony do bezdomoveckého časopisu nekoupím vilu, ale kávovar. Knížku mi vydají, jen když si ji celou sám zaplatím a nebudu po nich chtít ani korunu. Seriály se u nás točí, ale nejspíš koupí licenci a adaptují ten americký z HBO, mě si možná najmou na to, abych „Bloomingdale“ přepsal na „Arkády Pankrác“ (když zaplatí) a „fuck“ na „kurvadrát“. Ale hlavně: když budu psát o starostech singl třicátníků, zvlášť nás, těch krapet uzrálejších, nebudu trendy a cool, místo toho si paní Košvancová z druhého patra řekne: já věděla, že je nějakej divnej.
Ale co naplat. Starosti singles jsou strašně důležité. A fejetony se o nich psát musejí, i když vám to přinese jen to, že pořád sháníte nějaké filtry a v baráku jste za bukvici. Jistě, těch dramat v životě svobodných mužů a žen není zase tolik. Zbývá vám spoustu peněz, kalhoty můžete po příchodu domů hodit, kam chcete, a žádný pupínek vás nezneklidní, protože příznaky všech pohlavních chorob byste mohl přednášet na univerzitě. Avšak jedno drama přeci jen vaši nervovou soustavu pravidelně rozdrásá. Je jen jedno jediné, ale stojí za zaznamenání.
O co jde? Sedíte na baru, rutinně balíte čerstvou maturantku, hravě stoupáte na žebříčku (nežijete s matkou: 50 bodů, použijete slovní spojení „zahedžovaný fond“: 50 bodů, neplatíte alimenty: 50 bodů, chcete se usadit: 300 bodů), načež dojde na větu „nepůjdem ke mně?“ Copak o to, už od zahedžovanýho fondu bylo jasné, že půjdete. Ale nejhorší je, že od té chvíle vám v hlavě straší jediná otázka: Sakra, mám uklizeno?
V tu chvíli se romantická komedii mění v horor a ani Julie to nezachrání. Opravdu neleží ponožky na zemi vedle gauče? Nic si nelze nalhávat, občas je kvůlivá vyčerpání dál nedonesete. Do háje – kafe. Včera jsem ho rozsypal na kuchyňské lince. Opravdu jsem ji utřel? Nebo jsem se na to vykašlal jako vždycky na všechno?! Nejradši bych si nafackoval.
Ale počkat. Záchod! Ráno jsem byl na malý. Spláchl jsem, nebo nespláchl? Samozřejmě nejsem prase, vždycky spláchnu. Ale na druhou stranu, to víte, občas je singl borec trochu zamyšlen, už se mi párkrát stalo, že... To by byl úplný konec. Nespláchnutý záchod je horší než matka, co volá, kdy už přijdete domů. Zlatá fusekle u gauče, to je proti tomu prkotinka. Ale ne, přeci nejsem takový debil, určitě jsem spláchl, přesvědčujete sami sebe. Jenže to už jste opravdu sami. Neboť maturantka vás opustila kdesi u rozsypaného kafe, když zjistila, že jste nějak mimo.
Jedno jediné vás pak může těšit: k rozvodu, kde by vás zařízlé maturitní plavky obraly o půlku kávovaru, se takto dopracujete jen stěží.
