Oba jako kuřáci začínáme rozhovor tím, že pokládáme na stůl cigarety. Můžu vám nabídnout?
Ne, děkuji, poslužte si vy. Mám tady „marky“, jsou dobré a trochu silnější. Lidi je teď prý hodně kupujou, alespoň se zdá podle trafiky u nás na Dvorcích, kde je ani nestačí objednávat.
Jak dlouho už kouříte?
Od učňáku, to mi bylo nějakých osmnáct let. Chodil jsem na Smíchov a učil jsem se v Tatrovce lakýrníkem. Tramvaje nám vždycky přivezli připravené na lakování a my jsme je pak brousili a stříkali. To nebylo špatné.
Když jste lakoval tramvaje, které pak jezdily v ulicích, jak se díváte na dnešní graffiti, posprejované vozy?
(Smích) To jsme hlídali, když jsem dělal u bezpečnostní agentury. Zrovna se zavádělo pendolino a my jsme měli na nádraží hlídat, aby ho nepočmárali, to by byl prý průšvih (smích)! Běhali jsme kolem něj tři, ale ještě víc nás bylo u Orient Expressu, ten nás hlídalo pět a nikdo se ho nesměl ani dotknout. Ale byla to paráda, to vám byl vláček. Záclonky, sedadla, koupelna, prostě nádhera. Stáli na nádraží víkend a pak jeli dál. Co jsem se ptal kuchaře, tak lístek na takový vlak stál šedesát pět tisíc korun…
Když zůstanu ještě u kouření, přestal jste s tím někdy?
Ale jo, pauzy jsem měl, většinou v nemocnici, kde se nesmělo moc kouřit. Na kožním oddělení ve Vinohradské nemocnici jsem byl asi čtyřikrát, pokaždé tak na tři měsíce. Trpěl jsem lupénkou, což bylo dost hrozné, hodně to svědí a já ji měl i na chodidlech. V nemocnici nás vždy namazali mastičkami a pak, když to bylo v létě, jsme si šli lehnout do trávy a opalovali se. Ještě dnes se mi lupénka občas objeví, ale musím zaklepat, že polevuje – zůstávají mi však po ní stopy na loktech (vyhrnuje rukávy). To taky dělalo to, že jsem neměl ubytování. Když jsem přišel o bydlení, chodil jsem po nádražích i venku v zimě. Od doby, co mám ubytovnu, je to paráda.
TADY BYDLÍM JÁ
Vyučil jste se lakýrníkem, co jste pak v životě dělal?
Nejdřív jsem pracoval v oboru, ale prošel jsem toho hodně. Dělal jsem v čokoládovně Orion, u bezpečnostních agentur, v různých balírnách, mlékárnách a skladech, všude možně. Teď jsem právě sháněl práci na vysokozdvižný vozík, ale pro to je už potřeba umět na počítači – všechno se zadává a eviduje. Mám za sebou nějaký počítačový kurz, ale ještě to není dokonalé. Asi bych potřeboval ještě další.
Zmínil jste, že jste přišel o bydlení, jak k tomu došlo?
Stalo se to před čtyřmi lety. Bydlel jsem tehdy u dědy v Řepích, staral jsem se o něj, zatímco majitel ho tam nechával dožít. Když děda zemřel, musel jsem se do týdne vystěhovat. Spolu s tím jsem měl ještě pronajatou garsonku ve Vršovicích, a to byl právě průšvih. Jelikož jsem byl u dědy, nějak jsem totiž nepomyslel na to, abych platil nájem i ve Vršovicích. Když jsem se tam pak po čtyřech měsících vrátil, byly vyměněné zámky a přišla mi otevřít cizí paní. „Tady už bydlím já,“ řekla mi (smích). A bylo hotovo.
V bytě jste musel mít nějaké věci, co se s nimi stalo?
Majitelka všechno vyházela, a nebylo toho málo. Měl jsem malou televizi a spoustu dalších věcí, a přitom mi ani nezavolali, abych si je vystěhoval. Všechno to bylo hrozně rychlý. Podal jsem na ně trestní oznámení, ale pak mi majitelka volala, ať to zruším, pokud jí nechci zaplatit i ty čtyři dlužné měsíce. Tak jsem to zase stáhl.
Jediné, co mi z bytu zůstalo, byl kocour. Toho do popelnice nevyhodili. Později jsem ho ale musel nechat utratit, protože se mu udělala taková boule za krkem. Zašel jsem s ním za známou veterinářkou paní Načeradskou, která mu dala injekci. Stála sedm set, jenže jsem nezaplatil na místě, chvíli to trvalo a bylo z toho sedmnáct tisíc.
Sedmnáct tisíc za uspání kocoura?
To bylo taky drahý, no (smích). Jedna blbá injekce a jak to naskočilo. Takže kocoura dodnes splácím, pětistovku měsíčně. Ještě mi zbývají čtyři tisíce.
Když vás vystěhovali, co jste dělal?
Nejdřív jsem šel k sestře, která pracuje v jedné recepci a zároveň tam má kamrlík, ve kterém se dá přespat. Jenže to nešlo dělat věčně, takže jsem začal běhat po Nadějích a tři měsíce jsem spal i na lodi Hermes. Ta mi připadá ze všeho nejhorší. Nejen, že se tam pořád něco ztrácelo, ale hlavně ty malé kajuty… První den jsem měl ze stísněného prostoru fobii. Když se zhaslo, musel jsem jít ven, nedalo se to vydržet. Jak jsem se zvedal z palandy, ještě jsem se bouchnul do hlavy o postel nad sebou (smích)…
Ztráta bydlení a k tomu další věci, muselo to být hodně těžké období…
Nakupilo se toho víc. Zemřel děda, zemřela i máma a kromě toho jsem přišel o blízkou přítelkyni, kterou jsem znal z Vršovic. Byla to úžasná holka. Pocházela z Moravy, pracovala na statku a už jsme si dělali velké plány, jak se tam spolu přestěhujeme. Já bych jezdil s traktorem, musel bych vstávat ve čtyři ráno, ale na to si člověk zvykne. Jenže pak, ve věku 43 let, zemřela i ona. Takové šoky. A všechny plány se rázem přeruší. Dlouho jsem se z toho vzpamatovával.
Děláte si dnes nějaké plány?
Dalo by se, proč ne, ale připadám si na to už trochu starý.
PARÁDNÍ OKOLÍ
Jak jste se dostal k Novému Prostoru?
I když jsem ztratil bydlení, snažil jsem se pořád něco dělat. Například jsem zametal ulice, ale těch třicet korun na noclehárnu jsem vždycky měl. Na noclehárně na Žižkově jsem se pak seznámil s Petrem, který prodává Nový Prostor v metru na I. P. Pavlova. To musím zaklepat, Petr mi hodně pomohl, a kdyby jeho nebylo, nevím, co bych dělal a kde bych bydlel. Tenkrát bylo před Vánoci a řekl mi, ať jdu také do Nového Prostoru. Že někdy musí člověk stát v zimě venku i dvanáct hodin, ale dá se to vydržet. Tak jsem to zkusil a jsou to už tři roky. Akorát mě zarazilo, že mě kvůli tomu vyřadili z evidence na úřadu práce. Prý když mám příjem, tak už podporu od nich nepotřebuju.
Vaše prodejní místo je od začátku Křižíkova?
Ano, jen jsem teď přemýšlel, že bych ho zkusil vyměnit za Želivského. Mám tady výhodu, že mě lidé znají. „Však zůstaňte, my jsme na vás zvyklí a chodíme k vám,“ říká mi například jedna paní. Jenže za poslední dobu se mi zhruba dvanáct stálých zákazníků někam odstěhovalo, prostě přestali chodit, a to je v mém případě celkem velký počet. Nevím, asi zatím zůstanu. Občas jsou tu sice také problémy s falešnými prodejci, ale s tím se budu muset nějak vypořádat.
Říkal jste, že dnes bydlíte na ubytovně?
Je to na Dvorcích, také mi ji doporučil Petr. Ubytovna je to slušná, za samostatný pokoj zaplatím z invalidního důchodu pět tisíc a ještě mi patnáct set zbyde. Parádní je na ní ale hlavně její okolí. Je to jen kousek na nádraží do Braníka, což se může hodit, když mě sestra v létě tahá do lesa na houby (smích). Na víkendy si od ní také občas beru psa a chodíme se projít na vltavský břeh. A blízko je hospoda U Báby, ta už musí mít taky spoustu let, protože si pamatuju, jak jsem ji navštívil, ještě když jsem byl na učňáku. Rád tam chodívám. Mají velký kulečníkový stůl a na programu jsou často živé country kapely. Jenomže jsem slyšel, že by ji snad měli zrušit. Je to podobné jako s ubytovnou.
Vaše ubytovna hrozí zavřením?
Chtějí ji přiblížit spíš hotelovému typu, možná přistavět patro a zařídit lepší pokoje. Pokud by k tomu došlo, mohl bych se po rekonstrukci vrátit, ale pak už by to bylo třeba za sedm a půl tisíce, a to je strašně moc. Na úřadech probíhají nějaká jednání, tak doufám, že se ubytovnu podaří zachránit a že ji nezruší. Já jsem tam opravdu spokojený.
Miloš (55 let) pochází z Prahy a Nový Prostor na stanici metra Křižíkova prodává tři roky. Zatímco kolem se již rozlévají sluneční paprsky ohlašující příchod jara, on stojí ve větrném průchodu, kde je o pár stupňů míň. „Tudy projde nejvíc lidí, a to hlavně dopoledne. Takže tu bývám už ráno od sedmi,“ říká.
***
Dobrý den, je mi šedesát, musím dost šetřit, pracuji jako strážná – za polovinu toho, co jsem brala dříve. Ve vlaku jsem dala deset korun mladému chlapíkovi, prý na ubytovnu. Pak jsem ho viděla kupovat pizzu, přála jsem mu ji. :) A sobě jsem nekoupila. Abych pomohla, koupila jsem Prostor. Teď v práci jsem přečetla příběh pana Josefa Vaňka (viz NP 454 – pozn. red.). Soucítila jsem s ním, až dokud jsem se nedočetla, že čeká dítě. Tak pán dokáže ušetřit na hotel a nemá na prezervativ? Natolik mě to otrávilo, že jsem vám musela napsat. I poděkovat. Na tohohle „hrdinu“ si doufám vzpomenu vždycky, když na mně zase někdo bude chtít drobné. Rozumím tomu, že dostat se na ulici jde rychle. Ale je dost těžké odhadnout, jak se k tomu kdo staví. I když Prostor se mi jako časopis líbil, je to asi naposled, co jsem ho koupila. S pozdravem, Stejskalová
***
Dobrý den, dočetla jsem se v NP 454, že pan Vaněk, co prodává na Chapliňáku, shání kočárek. Nevíte, jestli už nějaký získal? Jestli ne, tak já se budu v brzké době zbavovat svého, tak bych mu ho mohla věnovat (je to dvojkombinace, ale ne zrovna nejnovější model, má sice terénní, ale ne samostatně se točící kolečka). Anna Tučková
***
Koncept „zavěšené kávy“ se zrodil ve válečné a poválečné Itálii, kde bohatší zaplacením dvou káv místo jedné projevovali solidaritu s chudšími. Nyní je možné se podobně zapojit i v Česku, kde se rozbíhá projekt Coffeeshare. „Vhozením drobných do kasy můžete pomoci potřebným uhasit žízeň a načerpat síly, umožnit jim, aby strávili chvíle pohody u kávy v prostředí, do kterého se vzhledem ke své finanční tísni běžně nedostanou. Coffeeshare je pozitivní formou vyjádření nesouhlasu s vzrůstající chudobou, ohrožující stále větší počet lidí a s vyloučením sociálně slabých lidí z míst setkávání ostatních,“ píše se na stránkách coffeeshare.cz, kde kromě dalších informací najdete i síť zapojených kaváren.
