Je víc než pětadvacet let po pádu sklerotického režimu, který se musel s kritikou vyrovnávat podobným způsobem – a abychom si snad Nosovu písničku zpívali zase. I přední liberální hlasy by najednou rády omezily veřejnou debatu, jinak totiž prý hrozí, že do ní proniknou jiné temné síly. A tak jindy svobodomyslný Martin C. Putna říká: „Lidé, kteří šíří kremelskou propagandu, jsou zrádci a patří před soud.“ Bývalý rockový hudebník a chartista Jan Macháček zase navrhuje, aby na televizní vysílání získaly vliv tajné služby – prý mají informovat televizní radu, kdo z expertů a komentátorů, zvaných na obrazovku, je skrytý ruský agent…
Jenže co když někdo kupříkladu „šíří ruskou propagandu“ proto, že s ní souhlasí, proto, že jej přesvědčila? Můžeme s ním jistě nesouhlasit, ale smíme ho hnát před soud? Za co přesně? Co vlastně takový člověk zradil? Naše nepřátelství k oficiálnímu nepříteli? Kdy bylo takové nepřátelství uzákoněno?
Pokud nás Rusové skutečně sledují tolik, jak si myslí české intelektuální a žurnalistické autority (a vyloučit to jistě nelze), musejí se královsky bavit – především nad tím, jak snadno přebírají někteří horliví antiputinovci putinovskou mentalitu. Živě si představuji pupkatého oficíra ruské tajné služby, který si z nedostatku lepší práce s širokým úsměvem čte ve svodce překlady výše citovaných výroků a říká si: To bylo řečí o svobodě slova a jen přijde první krize, už by přední liberálové za nesprávné názory posílali před soud a zatahovali do veřejnoprávních médií tajné služby. Proti tomu je Putinovo označování neziskových organizací placených ze Západu za „zahraniční agenty“ snad ještě celkem umírněný krok…
