A že bylo co řešit. Na jedné straně se projednávalo několik zákonů, které chtěly rodiče za nedodržení očkovací povinnosti pokutovat v řádech desítek tisíc. Ještě mnohem vyšší pokuty, až několik milionů, měly dostat školky a další dětská zařízení (při dostatečně volném výkladu i dětský koutek) – a podle jednoho z návrhů také lékaři, kteří by neočkující rodiče neoznámili. Jeden z návrhů počítal dokonce s tím, že by povinné očkování stát do dětí píchal bez souhlasu a snad i bez vědomí rodičů. Až pokřik aktivistů z Ligy lidských práv přitom učinil z pár řádků v nejasném právnickém jazyce téma veřejné debaty – a ministerstvo zdravotnictví následně podivnou pasáž z návrhu novely stáhlo v podstatě stejně tiše, jako ji přineslo.
DVA SVĚTY
Obě strany v doprovodných debatách už mnohokrát zopakovaly své argumenty.
Jedni mluví o nejistotách a rizicích, která jsou s očkováním spojena. Ptají se na hliník přidávaný do vakcín a probírají texty, podle nichž může způsobovat alergie, astma či autismus. Není jim jasné, proč se děti v Česku povinně očkují i proti takovým nemocem, jako je hepatitida B, která se přenáší krví nebo pohlavním stykem, což je aktivita, které se miminka vesměs nevěnují. Kladou otázky po negativních účincích očkování – mnohé z nich údajně lékaři odmítají brát vážně a evidovat je jako účinky očkování, a tak se z nich stanou „potíže z nezjištěných příčin“, které bez potvrzení lékařské autority získají status „jedna paní povídala“. Ptají se také, proč se ve třech měsících věku mimina očkují hexavakcínou, a mají tak v takto raném věku čelit zárodkům hned několika těžkých nemocí najednou. A kroutí hlavou nad tím, že je rodičům primárně nabízen pouze jeden typ vakcíny. Kladou rovněž otázku, kolik dospělých reálně přeočkovává svá dětská očkování a do jaké míry není v důsledku toho proočkovanost populace fantom, který platí pouze u malých dětí, zatímco u dospělých se nijak nevymáhá. Svět podle odpůrců očkování vypadá jako místo, v němž se hraje ruleta se zdravím malých dětí. V pozadí za bílými plášti lékařů se rýsuje vliv farmaceutické lobby, které jde víc o zisky než o zdraví.
Ti druzí hovoří o očkování jako o ohromném civilizačním výdobytku, který je ovšem v ohrožení. Injekce v těch správných rukou dokázaly do značné míry vymýtit celou řadu smrtelných nemocí minulosti, vítězství ale není jisté ani trvalé. Tam, kde se s očkováním polevilo, dokázaly se podle jeho obhájců vrátit i nemoci, o nichž se mělo za to, že jsou takřka vymýceny – modelově dětská obrna. Odpůrci očkování jsou v tomto podání černí pasažéři, kteří sedí na větvi kolektivní imunity populace, již svým chováním zároveň podřezávají. Místo aby očkování zůstalo doménou odborníků, vstupují do něj alternativní matky, které se ve svých názorech vzájemně utvrzují v diskusích na facebooku, aniž by měly v ruce vědecké důkazy. Svět podle obhájců očkování vypadá jako místo, z nějž síly vědy a rozumu alespoň částečně vymýtily některé nakažlivé choroby, ale dnes je tento výdobytek osvícenství ohrožen výbuchy tmářství, různými fámami a nepodloženými tvrzeními.
DOKTORSKÁ REPUBLIKA
Přibližně takto jsou tedy rozdány karty mezi „příznivci“ a „odpůrci“. Sedím u ohně s kamarádkou, která prošla snad všechna fóra o očkování, co jich je, a strávila mnoho hodin diskusemi s oběma stranami. „Nejlepší na tom ale je, že vám ty informace nakonec k ničemu nejsou,“ říká. „Nakonec je to stejně vždycky otázka víry.“ V jednotlivých informačních zdrojích se nemá jedinec šanci vyznat. Jsme naučeni věřit tomu, co řekne „pan doktor“ – jenže když někdy u lékařů vidíme přezíravost a za jejich zády se bojíme silného vlivu farmaceutického průmyslu? Sama moje kamarádka je nevěřící. Své dvouapůlroční dítě zatím očkovat nenechala, stále zvažuje očkování pouze na jednu nemoc – tetanus.
Komu věřit? V tradičně bezvěreckém Česku se hodně věří vědě, technice – a také bílým plášťům. Titul MUDr. je často pádnější než všechny argumenty. V některých případech vyhrává volby, v jiných je aspoň zdrojem vážnosti pro formulaci autoritativních rad a soudů. Lékaři zkrátka mají moc. K moci by měla patřit kontrola, jenže v praxi se obyčejným pacientům lékaři kontrolují obtížně. Výsledkem je buď víra, mnohdy přehnaná – anebo, zejména je- -li původní víra zklamána, hluboká nedůvěra. Návrhy, které chtějí lékařům pod pokutou uložit povinnost hrát roli udavačů, k budování důvěry nepřispějí. I ostatní represivní opatření spíše zvýší podezíravost právě tam, kde nyní kriticky chybí důvěra. Některé ženy krátce před rozhodováním o očkování svých dětí formuje zážitek porodu a pocit, že s nimi v této situaci lékařská věda zacházela jako s věcí. Pokud posléze uslyší z jedné strany argumenty, zatímco z druhé zvuk sankcí a posměchu, je to špatně.
Absence důvěry totiž prohlubuje podezření. Z jedné strany zní nechutné šovinistické hlasy o bláznivých matkách, za něž by měla rozhodovat mužská rozumnost. V praxi by to znamenalo sebrat rozhodnutí oběma rodičům (proti očkování jsou někdy „kupodivu“ také otcové), kteří jsou přitom za zdraví svých dětí odpovědní, a dát je do rukou státu. Z druhé strany mezi některými zaťatými odpůrci očkování bují bizarní spiklenecké teorie o tom, že očkování představuje tajný nástroj ke snížení světové populace. Na jedné z demonstrací proti povinnému očkování hřímal v podobném duchu Daniel Solis, představitel obskurní krajně pravicové strany Ne Bruselu – Národní demokracie. Celé hnutí za svobodnou volbu rodičů v otázce očkování dětí se díky podobným vystoupením stává nedůvěryhodným.
CESTA K PARTNERSTVÍ
„Ve většině západoevropských zemí, kde je lidskoprávní ochrana a respekt ke svobodě a autonomii jednotlivce na nejvyšší úrovni (např. Rakousko, Německo, Španělsko, Nizozemsko, Dánsko, Finsko, Island, Irsko, Lucembursko, Norsko, Portugalsko, Švédsko, Velká Británie, Kanada) není stanovena žádná zákonná očkovací povinnost. Dostatečnou proočkovanost populace zajišťují na jedné straně kvalitní lékaři, schopní rodiče v dostatečném počtu přesvědčit o potřebě děti očkovat, a na druhé straně odpovědní rodiče,“ napsala soudkyně Ústavního soudu Kateřina Šimáčková ve svém menšinovém nesouhlasném vyjádření k rozhodnutí soudu, které potvrdilo právo státu pokutovat rodiče za neočkování a nebrat jejich děti do školek (ve školách je ovšem odmítat nemohou, vzhledem k povinné školní docházce; nové návrhy chtějí neočkované děti odehnat „alespoň“ ze škol v přírodě a podobných akcí). Mohli bychom dodat, že i v dalších západních zemích, v nichž existuje povinné očkování, má mnohem skromnější rozsah.
U nás se na odpovědné rodiče nevěří. Někteří lékaři dávají očkování dětí do souvislosti s tím, jak Češi zanedbávají prevenci, přejídají se a pijí pivo. Trochu to nezapadá do příběhu, podle nějž je neočkování dílem poblázněných biomatek, ale proč se zdržovat detaily. Poselství je jasné: co se v Česku nevymáhá zákazem a nejlépe pořádně tučnými sankcemi, to prostě není a nebude.
Rodiče chtějí pro své děti zpravidla to nejlepší – aspoň to by jim stoupenci lékařské vědy mohli věřit; dá se to ostatně jistě i vědecky zjistit a změřit. Je-li proočkovanost populace skutečně takovou hodnotou, pak je třeba ji bránit i tím, že se na ní nebude nijak šetřit. To znamená změnit tón diskuse i politiku očkování: musí existovat větší výběr z vakcín, aby rodiče neměli dojem, že jsou tlačeni do produktů konkrétní firmy. Musí se rozšířit možnost očkovat dítě v době, kdy jsou o tom rodiče přesvědčeni. Je třeba prošetřovat všechna podezření na nežádoucí účinky. A především: Je třeba snažit se obnovit partnerství mezi lékaři a rodiči, partnerství, v němž se obě strany budou brát vážně. Tomu nepomáhá představa, že jedinou cestou je všechna očkování vrchnostensky nařídit a nařízení tvrdě vymáhat. Jsou skutečně Češi o tolik hloupější než Norové či Portugalci a Rakušané? A pokud ano, není na vině právě to, že se k nim dlouhodobě přistupuje jako k dětem, které potřebují zákazy a poručníka?
Zahánění rodičů, kteří z těch či oněch důvodů s očkováním svých dětí nesouhlasí, do nějakých novodobých katakomb ničemu nepomůže. Jen bude dál ničit důvěru, která je ve vztazích lékařů a pacientů nakonec tím nejdůležitějším.
Autor je spolupracovník redakce.
