Dominance dvou německy mluvících osobností, Freuda a Kafky, poukazuje jistě k tomu, že s němčinou se svět dobývá zkrátka snadněji než s češtinou. Není jistě též náhoda, že dva ze čtyř česky mluvících v první desítce byli hudebníky, tedy nebyli malým jazykem zatíženi. Pouze Havel a Kundera toto břímě unesli a zachovali si světový zájem. Byť: dokázal by to Kundera, kdyby češtinu nevyměnil za francouzštinu? A vnímal svět někdy opravdu Havlovy texty a myšlenky, nebo spíše zaznamenal jeho mýtus, potažmo funkci, tak jako u Václava Klause (11. místo) a Miloše Zemana (13.)?
Ostatně, to je jedno z největších poučení našeho žebříčku: svět zajímají funkce. Role prezidenta či krále (kupodivu méně premiéra) je nejen u nás obdařena jakousi magickou přitažlivostí, kterou disponuje snad už jen Nobelova cena (Seifert), funkce v administrativě Spojených států (Albrightová) a hollywoodská mytologie (Oskar Schindler). Zjevné je, že na všech wikipediích existuje též jakýsi „spin aktuálnosti“, neboli současná osobnost má větší šanci na zaznamenání než ta historická. Dosti trapná pokřivení tak vznikají zejména ve sportu, leč nebylo mým úkolem to posuzovat, jen jsem zaznamenal.
ŽEZLO NEBO MÍČ
Stovka nejznámějších Čechů, českých panovníků a českých rodáků je nečekaně symetricky rozštěpena: jednapadesát osobností mluvilo česky (třebas jen v dětství, jako Madeleine Albrightová) a dvaapadesát jiným jazykem. Je to překvapující? Nebo dokonce zraňující? Doufám, že ani jedno z toho, že po dvou stech letech, během nichž jsme si vybojovali samozřejmou existenci, vlastní stát, 23. nejvyšší kvalitu života na světě, Nobelovu cenu za literaturu i za vědu a nějaké ty medaile, jsou už všechny národní komplexy „odreagovány“. Mezi 52 nečeskými Čechy najdeme dvacet čtyři cizojazyčných panovníků na trůně. Mezi zbylými je pak dvojice Byzantinců, jeden Polák, dva Slováci, osm německy mluvících Židů a šestnáct „sudetských Němců“, byť mnozí by se jistě označili spíše za Rakušany – Karl Renner se dokonce stal rakouským prezidentem. Kautsky, Palisa a Loos byli občany rakouské republiky. Suttnerová či Mach se ani nedožili pádu rakouského císařství. Gödel, Schumpeter a Carl Cori zemřeli jako Američané. Nakonec jen dva z těchto Němců jsou klasičtí „Sudeťáci“, kteří se zjevně spustili s nacisty (Porsche, Seyss-Inquart).
Pro zajímavost jsem ovšem připravil i žebříček se stovkou „ryzích Čechů“, pro něž čeština byla prvním jazykem. Té dominuje Antonín Dvořák a konečně, jak vidno, dojde i na nějaké ty buditele a spoustu současných fotbalistů.
Pokud byste chtěli hledat v tomto článku doporučení, čemu se věnovat, aby si vás svět všiml, je to prosté: dejte se na politiku. Více než polovina osobností (51) v první stovce sem spadá. Být králem či prezidentem je absolutní jistota vstupu do dějin – občas se poštěstí i aktivistům (Suttnerová, Palach) a zapomenuto není ani na vojevůdce (Albrecht z Valdštejna, Žižka, Radecký). Světci proti tomu vyšli trochu z módy, v první stovce je jen svatý Václav, který byl ovšem rovněž politikem. Jestli vám ale řečniště a kanóny nevoní, doporučuji sport. Právě čeští sportovci jsou totiž jako kategorie ve světě druzí nejvnímanější: v první stovce jich je 17 – osm fotbalistů, šest tenistů, dva atleti a jeden šachista. Hokejisté chybí, což je tím, že v Česku zbožňovaný sport celý glóbus rozhodně nedobyl.
České myšlení, psaní, umění a bádání mají všechny v první stovce po 8–9 zástupcích. Nápadné přitom je, že zatímco myšlení a bádání dominují nečesky mluvící, v umění a literatuře to dotáhli dál „ryzí Češi“. Především česká hudební tradice je národní poklad, o tom nemůže být sporu – z osmi umělců v první stovce jich šest mluvilo česky. V oblasti humanitních vědců to ale už byli jen dva z devíti a nejhorší je bilance v empirické vědě. Jen jediný z osmi vědců v první stovce, Jaroslav Heyrovský, mluvil česky. U filozofů a sociálních vědců snad můžeme vše svést na prokletí malého jazyka, ale u exaktní vědy s touto výmluvou nevystačíme.
IVANČICE NA VÝSLUNÍ
Na to, aby člověk své šance na objevení se v žebříčku snížil, někdy může stačit narodit se jako žena. V první stovce najdeme žen devět – mezi nimi i pornohvězdu z Kyjova Sylvii Saint, ve světě stejně proslulou jako Mirek Topolánek. Snad nikoho neurazí, že jsem ji zařadil do kategorie umění – vždyť je to v zásadě nejznámější česká herečka! Do žebříčku umění pronikla i její mladší kolegyně Jana Cova, která je pro změnu z nedalekého Vyškova.
Vyhodnocením míst narození jsem se ostatně také zabýval. Zajímalo mne, které město v naší zemi vlastně plodí nejvíce talentů. Každého asi napadne, že je to Praha, a z určitého úhlu pohledu to je také pravda – z 230 osobností v celkem osmi žebříčcích se jich v hlavním městě narodilo 65. Jenže na vše se lze podívat také z jiné strany. Dovolil jsem si vymyslet zvláštní statistický koeficient: vydělil jsem počet osobností z toho kterého českého města dnešním počtem jeho obyvatel (pokud město do žebříčků dodalo aspoň dvě jména – jinak by nás statistika zradila a nutně by triumfovala nejmenší víska s jediným slavným rodákem), a tu se náhle ukázalo, že s Prahou to nemusí být tak horké.
Městem talentů jsou podle mého koeficientu především Ivančice. S pouhými 9500 obyvateli dodaly mezi 230 nejznámějších Čechů hned dva, nejslavnějšího českého malíře Alfonse Muchu a muzikologa Guido Adlera. Druhá je Roudnice nad Labem, která ač také maloměstem (13 000 obyvatel), může se rovněž pyšnit dvěma slavnými rodáky, želbohu dosti zapomenutými: Georg Wilhelm Pabst byl hollywoodský režisér z němé éry, Max Dvořák historik umění. Třetím nejtalentovanějším městem u nás je Vyškov, byť jeho tři talenty, komunistu Klementa Gottwalda, fotbalistu Michala Kadlece a pornohvězdu Janu Covu, nemusí každý nutně považovat za výkvět národa. Praha je v tomto žebříčku sedmá, v „koeficientu talentovanosti“ ji trumfuje i Cheb (Balthasar Neumann, Johannes Widmann), Valašské Meziříčí (Milan Baroš, Tomáš Berdych) a Prostějov (Edmund Husserl, Otto Wichterle, Jiří Wolker). Brno se zde umisťuje na devátém místě, když do žebříčků dodalo jedenáct reprezentantů. Předstihuje ho, krom výše uvedených, ještě Kladno díky Jaromíru Jágrovi a otci Krtečka Zdeňku Milerovi.
KLUCI ZE VSI
Mimochodem, je dosti nápadné, jak mnoho českých velikánů pocházelo z maloměst a vesnic. Pokud odečteme ty, kteří se narodili mimo území dnešní České republiky (39 jmen – docela zajímavé číslo), a ty, jejichž místo narození je neznámé (4), vyjde nám, že 34,5 procenta slavných rodáků je z Prahy, 18,6 procent z ostatních měst, jež mají dnes nad 40 000 obyvatel (tedy mimochodem z měst statutárních) a 46,8 procent ze sídel, kde dnes ani v minulosti více než 40 000 obyvatel nežilo, tedy – snad se nikdo neurazí – z „venkova“. Když uvážíme, že z velkých měst by mělo být k dobytí světové proslulosti blíže, je oněch 47 procent pozoruhodný výsledek. Vždyť už pohled na první příčky TOP 100 je výmluvný: Freud byl z Příboru, Dvořák z Nelahozevse, Mahler z Kaliště, Mendel z Hynčic, Smetana z Litomyšle, Čapek z Malých Svatoňovic… Zkrátka: jedna „díra“ za druhou. Čeho je to signál? Možná toho, že naše periferie je zdravě plodná a naše sociálně-ekonomická struktura dostatečně prostupná, takže nebrání těm z malých městeček a vesnic dobýt nejcennější vavříny, ať už v jakémkoli oboru. To je interpretace optimistická. Ta méně optimistická by musela uvažovat nad tím, zda naše středně velká města nejsou nějak přespříliš ospalá a zda v nich voda není až podezřele stojatá.
Ještěže v nich občas „kluci ze vsi“ rozčeří hladinu. Jejich vlnky už párkrát zahýbaly celým světem. Buďme na to pyšní.
