Kolika jazyky hovoříte? Překládáte z některého z nich raději?
Hovořím nerada a cizími jazyky už vůbec ne. Čtu a rozumím a mluvím anglicky, francouzsky, italsky, čtu a jakž takž rozumím německy, španělsky a holandsky. Snad i latinsky. Bohužel neovládám starou řečtinu, jen základy. Nemám preference, na každém jazyce je něco osobitého.
Překvapuje mě, že ve vašem výčtu chybí ruština. Váš otec z někdejšího Ruska pocházel...
Jistě, rusky pasivně rozumím, ale je to tak samozřejmé, že mě to nenapadlo uvádět. Tatínek, který v sobě měl i tatarskou krev a narodil se v Kyjevě, se mnou někdy mluvil rusky, rusky mi i psal, ale zároveň mě varoval, abych se příliš nevázala na žádné ruské kruhy. On odešel jako mladý carský důstojník v roce 1917 a jako dobrý operní tenor pak žil po celém světě a já od něj pochytila spíš světoobčanství než rusofilství.
Máte v Kyjevě nějaké příbuzné?
Můj otec musel z Ruska utéct, jeho rodina v Kyjevě byla zavražděna, příbuzné tam nemám. Otec žil pak po celém světě, v Čechách se usadil až po druhé válce a stále s sebou stěhoval portrét ženy, která mu připomínala jeho matku. Tak alespoň trochu vím, jak mohla vypadat moje babička. Narodila jsem se otci jako starému muži. I kdybych někde měla nějaké sourozence (což on popíral), už by byli velmi staří. Tatínek jako carský důstojník odcházel z Petěrburku. Už jsem někde líčila, že si postupně změnil jméno na Karenin, protože měl rád Karenina z Tolstého románu Anna Kareninová. Živil se i těžkou prací, nakonec se naučil zpívat, spřátelil se s Šaljapinem (významným ruským operním pěvcem – pozn. aut.), a ten ho vedl, tatínek pak zpíval v různých operních domech po světě. V Čechách začal hostovat během druhé světové války a po válce tu nakonec zůstal, v Praze se mu líbilo.
Jak v Československu vnímal váš otec rok 1948? Neměl tu potíže, když musel utéct ze SSSR?
To opravdu nevím. Nebyla jsem zdaleka ještě na světě. Ale myslím, že po padesáti letech jeho původní jméno tady nikdo nemohl dohledat. Měl už pár let zdejší doklady. Že odsud neodešel, to jsem se vždycky divila. Možná za tím byla nějaká žena, kterou tady miloval, ještě dávno to nebyla moje maminka.
Sledujete současné turbulentní politické dění na Ukrajině?
Situaci na Ukrajině sleduji jako všichni, můj domov to není, i když tam, kde moje babička umřela hlady, a to doslova, bych se chtěla vydat.
Co se vaší babičce přihodilo?
Zůstala u toho Kyjeva hlídat rodové sídlo, až se revoluce přežene, a revoluce se nepřehnala a ona tam umřela. Tatínkovi zůstal ten portrét ženy, o kterém říkal, že je podobný jeho mamince. To je jediné. Moje česká babička byla z pražské rodiny, v Karlíně měli mlýn a pradědeček byl starosta Karlína.
NEPŘESNÉ ZAHODIT
Zmínila jste, že nemluvíte příliš ráda. Koneckonců i náš rozhovor probíhá na vaše přání korespondenčně. Co vás tedy na jazyku baví, když ne samotný hovor?
Mluvení mě trápí, mám pocit, že si větu nemůžu rozmyslet, že ji předem nemůžu slyšet. Jazyk vnímám silně, jeho různé fasety mě, jak říkáte, „baví“, ale hlavně se snažím postihnout ho v těch nejrůznějších mluvených rovinách v zapsané podobě.
Kromě literárních a filmových překladů vyučujte také na pražské FAMU a filozofické fakultě. Říkám si, že tam se asi napovídáte docela hodně. Učíte ráda?
Učím jen sporadicky, na FAMU jsem několikrát měla takzvaný „modul“ o filmovém překládání: dabingu a podtitulcích. Na filosofické fakultě jsem se naopak dvakrát po dvou semestrech snažila filmový překlad vyučovat, aby filmy překládali profesně vyškolení překladatelé. Učení mě těší a nesmírně vyčerpává, protože se do něj snažím dát co nejvíc zápalu. Studenti se mohou na tom zápalu podílet a někteří se podílejí. Hlavním cílem ale je zabránit neumětelství.
Máte nějakou nemoc z povolání? Rozčilujete se třeba v kině, když je něco přeloženo nesprávně či neobratně?
Když vidím špatný neprofesionální překlad, rozčiluje mě to. Všichni nakreslíme dům, ale málokdo je malíř. Všichni umíme mluvit jazykem, ale ne všichni s ním umějí profesionálně zacházet. Na ucpaný odtok si pozvu profesionálního instalatéra. Ale překládat necháme mnohdy neumětely. Jejich množství je vždy závislé na neumětelství těch, kteří si je najímají. Přichází to ve vlnách, ale pak se to zas proseje.
Jste perfekcionistka? Pilujete věty k naprosté dokonalosti, nebo se k těm „docela ucházejícím“ nevracíte?
Věty nemají být dokonalé, mají být přesné. Nejsou-li přesné, musejí se zahodit. Buď to je ono, anebo není nic.
Existuje tedy něco jako ideální překlad, kterému se lze více či méně přiblížit?
Vypěstovala jsem si za roky schopnost co největšího uprázdnění: abych mohla žít tím, co se snažím pochopit a převést. Působím pak zapomnětlivě a roztržitě, ale ona je to nutnost, aby ze mě do autora vstupovaly jen schopnosti, a nikoli vlastní rukopis a osobnost. U některých překladů především poesie přicházím na chyby, někdy i zcela opačné vyznění, které jsou dány silnou osobností překladatele. Dojímá mě to, ale zároveň je to pro mě násilí na bezbranném autorovi. O to víc si cením například Josefa Hiršala, který právě ustoupit do pozadí uměl, a jeho překlady jsou úžasné. Stejně tak Jiří Pelán. Nebo Hana Žantovská.
A TEN RYTMUS PALBY!
Krom toho, že je Vaše jméno často vidět při závěrečných filmových titulcích, jste hlavně dvorní překladatelkou Louise- -Ferdinanda Célina a Ezry Pounda. Jak jste se k nim dostala?
V obou případech mě udivilo, že tak velcí spisovatelé nejsou v češtině dostatečně zpřístupněni.
Zároveň mají oba z podobných důvodů kontroverzní pověst. Jsou vám sympatičtí lidé na okraji, vyděděnci?
Jsou mi blízcí ti, kteří se vymykají. Ale ani Céline ani Pound vyděděnci nejsou, oni vzbuzují hněv a taky závist.
Debaty okolo Célinova i Poundova antisemitismu jsou v jejich domovině stále živé. Je tomu tak i v Česku?
Tématem je to zejména pro ty, kteří je nečtou. Pro ty, kteří je čtou, je jejich antisemitismus, který zvlášť u Pounda ani antisemitismem nebyl (a Céline uznal, že se mýlil), námětem k zamyšlení podobně jako pro mě.
Nebyl? Narážíte na Poundovu duševní nemoc?
Ne. Ona ani ta duševní nemoc není prokázaná, naopak. Je to věc označení. Pound říkal „žid“ lichvářům. O skutečné židovské kultuře psal jímavě. Na sklonku života přiznal, že to označení byla chyba.
Patří do hodnocení literatury otázka viny?
Do hodnocení literatury se míchá otázka viny jen u časově blízkých autorů. U Homéra nebo Danta nás to ani nenapadne. Přesto si myslím, že velkou literaturu nemohou psát lidé podlí, a takto přemýšlím i o Poundovi a Célinovi. My jsme zvyklí hledět na postoje lidí černobíle, většinou optikou vítězů. Já se snažím, když už musím, rozlišovat.
Vaše překlady Célina i Pounda mají relativně rozsáhlý poznámkový aparát. Jak složité bývá zachytit dobový kontext a nejrůznější aluze?
Dnes naštěstí už existují kritická vydání s rozsáhlým komentářem a zde aluze a dobový kontext najdu. U Célina je nejobtížnější dobrat se všech náznaků a vztahů jazykových, správně pochopit novotvary a neobvyklou větnou stavbu, naznačené rýmy a podobně. Neupadnout do snadné hovorovosti a mít se na pozoru, protože ta hovorovost je velice komponovaná a umělá v tom nejlepším významu slova „umět“. U Pounda je to stejně obtížné: tam je nutné zachovat „přesné pojmenování“, jak říkal on sám.
Za Célinův Klaun´s band jste získala v roce 2003 ocenění Magnesia Litera. Jak dlouho vám překlad trval?
Na překlady Célina jsem se připravovala přes deset let. Zkoušela, studovala, vracela se, zahazovala atd. Pak jsem začala přípravou reedic překladů Jaroslava Zaorálka (Cesta do hlubin noci, Smrt na úvěr). První můj překlad byl Od zámku k zámku. Každá Célinova próza mi trvala zhruba rok dva. Ty těžší – Klaun´s band k nim patří – i déle. To neznamená, že překládám 365 dní. Ale 365 dní tou knihou žiju. Klaun´s band II byl v tomto ohledu obtížnější – jsou tam věty zabírající půl strany. Asi nejtěžší byla ta poslední próza: Féerie pro jindy II. Vychází právě v těchto dnech. Je to obraz jednoho náletu, jedné noci, bez děje a přitom plná děje. Drobné posuny, opakování, vracející se obrazy a přitom mírně pootočené... A ten rytmus palby!
Může hloubkový ponor do Célinova ponurého světa otřást psychickou rovnováhou? Jeho Smrt na úvěr mám moc rád, ale týdny bych s ní trávit nechtěl.
Ze svědectví manželky Jaroslava Zaorálka, překladatele Célinových prvních románů, je vidět, že Céline překladatelovu psychiku mění. Dozvěděla jsem se tak, že Zaorálek dělal totéž co pak já šedesát let po něm. Dávala jsem si polštáře přes hlavu, abych neslyšela jiné zvuky než jeho hudbu, nesnesla jsem vyrušení, při dokončování skoro nevycházela z domu. Vy ale asi máte na mysli obsah těch knih: člověk ví, že je to nadsázka, karikatura, která se snaží mít pochopení. Célinova žena ř íká, že se s ním nikdy nenudila. Ani já ne. Nevychyluje mě to, snažím se mu porozumět, asi jako bratrovi, se kterým můžu i nesouhlasit.
OD CÉLINA K MUZIKÁLU
Zaujalo mě, jak mluvíte o hudbě ve větách. Jak moc je pro překladatele hudba důležitá?
Naprosto. Potřebuju ji. Poslouchám ji a slyším ji, i když pracuji s jazykem. Jazyk je také hudební nástroj a pro mě (říkám to často) je tvůrčí překládání něco podobného, jako když třeba na housle hrajete skladbu původně určenou pro klavír. Musíte jiným nástrojem předat podstatu.
Byla vaše cesta k profesi překladatelky přímočará?
Ano. Schopnost psát a pracovat s jazykem jsem měla odmala. Kolem patnácti, osmnácti let jsem si řekla, že než zmnožovat počet českých spisovatelů, raději převedu do české literatury velká díla, která jsem vyznávala.
Překladatelství se zdá být tak trochu samotářská profese. Vyhovuje vám to, nebo je třeba něčím vyvažovat?
Vyhovuje mi to, jsem samotář od dětství. O to raději jdu občas mezi lidi, které mám ráda.
Jak vypadá váš obvyklý pracovní den?
Ráno mám pomalé. Budím se brzy, různě si čtu, vytahuji knížky z knihovny, srovnávám různé pasáže, zabývám se i tělem, cvičím a podobně a při tom přemýšlím. Připravím si jídlo na celý den, abych ho nemusela přerušovat. A pozvolna začnu, po dvou hodinách mám pocit, že mi to jde, nejlepší hodiny jsou po obědě tak do šesti večer. Když nemusím večer nikam jít, po večeři pokračuji, a nejlepší je to, když už všichni spí. Mám velké štěstí, že mohu takhle pracovat podle svého rytmu.
Co na váš rytmus říká rodina? Nebývá někdy těžké si na ni najít čas?
Zmíněný rytmus patří dnům, kdy jsem sama. Blízký člověk a rodina mají ale přednost: zároveň právě od blízkých čekám, že dají prostor i práci toho druhého. Pochopení: to je skutečné zázemí a ne vězení.
Hraje v tempu vašeho překládání svou roli i ekonomická stránka věci? Přeci jen český knižní trh není nijak velký...
Nehraje. Mám to štěstí, že si nemusím odpočítávat stránky denního pensa. Někdy přeložím i jen stránku za celý den, tím by se žádný překladatel neuživil. Naštěstí filmové překlady jsou honorované. Neumím si představit, že bych se živila překládáním běžných knih a paralelně překládala Célina. Znovu se vracím k hudbě: operní pěvec může do muzikálu s mikroportem zabrousit jen výjimečně.
Překládat dnes filmy zároveň bývá docela nevděčná práce. Zpřísňující se protipirátská opatření velí často překládat, aniž by překladatel film viděl. Musíte i vy pracovat za takových okolností?
Já naštěstí takto překládat nemusím. Asi dvakrát jsem musela přeložit film, který jsem neviděla – ale to bylo z důvodů časových a po mně to pak prošli ti, kteří titulky nasazovali na film. Někdy si jako cvičení přeložím film bez toho, že ho vidím, a pak si konfrontuji s obrazem, jak to dopadlo. Je to ale jen má soukromá etuda, konečný překlad samozřejmě dělám s obrazem.
Změnila se hodně vaše práce po roce 1989? Co bylo před Célinem a Poundem?
Célina jsem si začala překládat už za studií. Takže před Célinem byl Céline a před Poundem průpravy, kdy jsem se učila pracovat s jazykem. Těžké průpravy: dílo Nathalie Sarrautové (o tu jsem se také pokoušela už na universitě, a když jsem ji pak navštívila v Paříži, říkala „Ale holčičko, to je můj nejtěžší text!“ – jde o román Mezi životem a smrtí, vyšel v mém překladu v 80. letech). Po roce 1989 se změnilo všechno (kromě základní práce: vlastního překladu): mohla jsem cestovat a cestovala jsem místy, kde žil a psal jak Céline, tak Ezra Pound, nahrávala si místní zvuky a poslouchala rytmus toho kraje. U Pounda jsem dokonce chodila po jeho cestách, protože on některé věci skládal v duchu cestou a já chtěla poznat rytmus chůze po těch kopcích. Taky jsem mohla některé své překlady vydat vlastním nákladem, mohla jsem se rozhodnout, najít, přesvědčit – a nepředkládat nikomu „ke schválení“.
Nezošklivily se vám knihy, které jste přeložila? Vracíte se k nim?
Některé knihy se mi zošklivily, nebo spíš mě nudí, ale to se týká asi tří věcí a nejde o Célina ani o Pounda. Célina i Pounda čtu i v překladech do jiných jazyků, je to jako rozhovor s kolegy. Vracím se takto i k jiným spisovatelům, které jsem překládala, k Apollinairovi, Charovi, Sarrautové, Landolfimu.
Nakladatelství Atlantis chystá Célinovu Cestu do hlubin noci ve Vašem překladu. Kdy se na ni můžeme těšit?
Váhala jsem několik let. Zaorálkův překlad je už součástí české literatury jako původní kniha. A navíc teď pracuji na Pisánských Cantos Ezry Pounda. Koncem příštího roku se dostanu k Cestě na kraj noci. Už z názvu je patrné, že ten překlad to asi nebude mít snadné. Zaorálkův úžasný převod je prodchnutý slovanskou citovostí. „Hlubinami“. A já se chci vrátit k Célinově dikci na pařížském bulváru Clichy. Před čtyřmi lety vyšla vaše kniha o Célinovi. Nepřemýšlíte o něčem dalším, ryze autorském? Přemýšlím o jedné knize polodokumentární, nechci o ní zatím mluvit. Netýká se ani Célina, ani Pounda.
***
Anna Kareninová (*1954 v Praze).
Překladatelka, autorka rozhlasových literárních pořadů, autorka četných článků a doslovů, zabývá se dlouhodobě překlady filmovými. Kromě jiných ocenění je nositelkou ceny Magnesia Litera 2003 za překlad knihy Louise Ferdinada Célina Klaun’s band a ceny Francouzského velvyslanectví za přínos ke zpřístupnění francouzské literatury v Čechách. Její rozhlasový komponovaný pořad o Ezru Poundovi (Chtěl bych napsat ráj) získal uznání poroty v kategorii literárních pořadů na Prix Bohemia (2001). V letech 1984– 1994 byla redaktorkou, nakonec šéfredaktorkou nakladatelství Odeon, 1991–1996 šéfredaktorkou revue Světová literatura, 1995–1996 šéfredaktorkou nakladatelství Český spisovatel. Poté se rozhodla plně věnovat literárním překladům, v próze především románům Louise-Ferdinanda Célina, v poesii dílu Ezry Pounda. Její manžel byl básník Petr Kabeš.
