Freuda, Kafku, Mahlera i Mendela zná dnes samozřejmě každý Čech, ač tito dobří rodáci nemluvili česky. Nejsem si však jist, že každý zná matematika Kurta Gödela a že každý, kdo ho přeci jen zná, ví, že se narodil v Brně. A přitom nemilosrdná statistika korunovala ho titulem „sedmého největšího Čecha“.
Ti, kdo tomu rozumějí, tvrdí, že Gödel je pilířem matematiky 20. století, svou „větou o neúplnosti“ symbolicky ukončil jednu éru a načal novou. Čechem se však nikdy necítil. Po vzniku Československé republiky, to mu bylo dvanáct let, se označoval za „Rakušana v exilu“ a v osmnácti odešel do Vídně, kam ho srdce táhlo. Vídeň ho také prudce inspirovala. Není divu, setkal se zde třeba s Rudolfem Carnapem. Přesto nakonec, jako mnoho talentovaných Středoevropanů té doby, skončil jako Američan. V Princetonu se stal ve čtyřicátých letech velmi blízkým přítelem a spolupracovníkem Alberta Einsteina. Přispěl i k jeho teorii relativity. Velmi rád spekuloval o cestování časem a paralelních vesmírech, takže ho oblibují sci-fisté. Ke stáru se hodně zabýval otázkou Boha, jehož existenci prý dokázal, a bohužel ho také stále více vtahovala psychická choroba paranoidního typu.
Edmunda Husserla snad představovat nemusím. Otec zřejmě nejvlivnějšího filozofického směru 20. století (takzvané fenomenologie, rozvinuté zejména Martinem Heideggerem) asi patří již ke klasikům. Mnohé však určitě zarazilo jméno na 32. místě. Kdo že je onen muž, kterého ve světě znají stejně jako Jaroslava Haška či císaře Josefa II. a který se jmenuje Wilhelm Steinitz? Je to jeden z nejslavnějších šachistů světových dějin, čtyřnásobný mistr světa, ba historicky vůbec první mistr světa v šachu. Narodil se roku 1836 v pražské židovské rodině, v Široké ulici, v místě, kde dnes stojí budova Filozofické fakulty. Roku 2004 mu zde byla odhalena pamětní deska. V Praze žil 22 let, pak se přestěhoval do Vídně, kde se teprve stal vášnivým šachistou v kavárně Romer. Později přesídlil do Londýna a ještě později do New Yorku. I on zřejmě trpěl, zejména ke stáru, psychickou chorobou. Geniální podivín zemřel v chudobě a zapomenutí.
Když jsem v mládí čítával o letech do kosmu, často jsem narazil na údaj o rychlosti uvedený ve veličině zvané mach. Tehdy jsem nevěděl, že se jmenuje po fyziku Ernstu Machovi, a teprve nedávno jsem se dozvěděl, že Ernst Mach byl naším krajanem. Narodil se v Chrlicích, které jsou dnes součástí Brna, na chrlickém zámku, kde je v současnosti ústav pro zrakově postižené. Žil v naší zemi celých 28 let. Vystudoval mj. kroměřížské piaristické gymnázium, poté působil ve Vídni a v Grazu, ale v letech 1867–1895 také v Praze, na Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde se stal dokonce rektorem a za jeho vlády nad univerzitou došlo k jejímu rozdělení na českou a německou, což nesl nelibě. Bydlel v té době na Staroměstském náměstí, tam, kde je dnes Staroměstská restaurace. Mimochodem byl schopen mluvit plynně česky. Jeho Machův princip, rušící newtonovskou představu o prostoru a nahrazující ji klíčovou rolí gravitace, je základním stavebním kamenem Eisteinovy teorie relativity, byť Mach sám to plamenně odmítal.
Ferdinand Porsche se narodil ve Vratislavicích nad Nisou. Proslul konstrukcí legendárního automobilu „brouk“, tedy hitu firmy Volkswagen (firmu Porsche vyrábějící slavné sportovní vozy založil až jeho syn Ferry). Technické vzdělání získal na liberecké průmyslovce, tak jako Gödel však zamířil v osmnácti do Vídně. Do vlasti už se nikdy nevrátil, byť formálně byl do roku 1935 občanem Československé republiky. Ve Vídni rychle prorazil. Ve firmě Lohner zkonstruoval revoluční elektromotor, který mohl vychýlit vývoj automobilového průmyslu zcela jiným směrem, než jakým se nakonec vydal. Konstruktéři spalovacích motorů však postupovali rychleji a i Porsche musel nakonec elektřinu pod jejich tlakem opustit. Roku 1937 se Porsche stal členem nacistické strany. Za války pro nacisty navrhl konstrukci tankového stíhače Ferdinand a tanku Maus. Na konci války byl zatčen Spojenci a obviněn z válečných zločinů, za pomoci veleúplatků však vyvázl. On a jeho syn se poté stali spolutvůrci německého hospodářského zázraku 50. a 60. let. Obyvatelé Vratislavic nad Nisou ovšem nacistickou minulost svému rodákovi nezapomněli, roku 2003 se vzbouřili proti pamětní ceduli, která ho připomínala. Ta musela být odstraněna, načež firma Porsche uraženě odvezla tři vozy, které do Vratislavic zapůjčila.
Ještě mnohem temnější minulost je však spjata s dalším (nechvalně) proslulým rodákem, Arthurem Seyssem-Inquartem. Muž, který se narodil ve Stonařově u Jihlavy, byl vyloženě kariérním nacistou. Tím, čím byl Heydrich v Praze, stal se Seyss-Inquart ve Vídni a později v Amsterdamu. Norimberský soud ho poslal na smrt. Na Vysočině žil do svých patnácti let.
Ale pojďme raději ke jménům, na něž můžeme být spíše hrdi. V Třešti se narodil jeden z nejslavnějších a nejoriginálnějších ekonomů 20. století Joseph Schumpeter. Jeho osud byl podobný mnoha jiným: po maturitě odchod do Vídně, po vzestupu nacismu v Rakousku odchod do USA, konkrétně na Harvard, kde vychoval celou generaci ekonomů (mj. Paul Samuelson, John Kenneth Albright). Teorie mu šla vždy o něco lépe než praxe. Neuspěl moc jako rakouský ministr financí, soukromou Biedermannovu banku dokonce přivedl ke krachu. Nejzajímavějším byl asi jako filozof kapitalismu. Ve své vzrušující knize z roku 1942 popsal kapitalismus jako systém tvořící se svým vlastním ničením a předpověděl, že kapitalismus zanikne „nadprodukcí vzdělání“, přesněji tím, že vyplodí obrovské množství antikapitalistických (neboť v kapitalismu nevyužitelných) intelektuálů, kteří mu natolik otráví vzduch, že sám sebe přetvoří v nějaký druh socialismu. Pohled natolik středoevropsky skeptický, že nemohl ve své době prorazit. Čas však činí Schumpetera stále přitažlivějším. Další jméno z žebříčku TOP 100, které bude znát asi jen málokdo, je Karl Kautsky. Tedy s výjimkou absolventů VUMLu, ti si jistě vybaví, že Lenin napsal spis Proletářská revoluce a renegát Kautsky. Ano, to je on. „Odpadlík“ v Praze dlouho nepobyl, odjel z ní s rodiči ve svých sedmi letech – samozřejmě do Vídně. K marxismu ho přivedl Eduard Bernstein, sblížil se hlavně s Engelsem a po jeho smrti byl považován za klíčového marxistického teoretika. I když odmítl Bernsteinovu revizi marxismu, sám se nakonec rozhodl při odštěpování komunistické levice zůstat sociálním demokratem. Brzy se stal velkým kritikem bolševiků. „Jaké zotročení, jaké zohnutí lidské důstojnosti je spojeno s realizací tohoto gigantického plánu! V hrozných podmínkách vytvořených pětiletkou se lidé prudce rozpadají,“ psal třeba ve 20. letech. Do vlasti se podíval ještě jednou, roku 1938. Za smutných okolností: Praha byla tehdy přestupní stanicí jeho útěku před Hitlerem. Mířil do Amsterdamu, kde brzy zemřel.
Víte, kolik Čechů získalo Nobelovu cenu za vědu? Devadesát procent z nás by asi odpovědělo: no přece jeden, Jaroslav Heyrovský. No vidíte, a není to tak úplně pravda. Roku 1947 získali Nobelovu cenu za fyziologii manželé Gerta a Carl Coriovi – a oba se narodili v Praze! Gerta se narodila v Petrské ulici, kousek od kostela sv. Petra na Poříčí. Můžete se jít podívat na číslo popisné 29, roku 2000 zde odhalili pamětní desku, stejně jako v Salmovské, na rodném domě jejího manžela. Gerta, rodným jménem Radnitzová, se narodila v židovské rodině. Její otec Otto byl ředitelem cukrovaru. Vystudovala v Praze i univerzitu, na níž také poznala svého muže, pražského Němce Carla Coriho. Oba roku 1920 odešli do Vídně (jak jinak), ovšem nejen kvůli vědecké kariéře, ale i proto, aby se zde vzali proti vůli rodičů. Další scénář byl obvyklý: roku 1922 dali poválečné vídeňské nuzotě sbohem a vydali se za oceán. Roku 1928 se oba stali občany USA. Jak velké talenty Evropa ztratila, se ukázalo brzy. Nobelovu cenu získali za „objev funkce hormonů předního laloku hypofýzy při metabolismu cukrů“. Coriová byla třetí ženou po Marii Sklodowské-Curie a Ireně Curie, která získala Nobelovu cenu za vědu.
Říká vám něco jméno Johann Palisa? Přiznám se, mně donedávna neříkalo nic. Přitom má stejně wikipedických hesel jako naštěstí již dostatečně připomínaný architekt Adolf Loos (rodák z Brna). Palisa byl světově proslulým astronomem, za svůj život objevil 122 planetek a byl vůbec prvním na světě, kdo jich objevil více než 50. Na Měsíci je dnes po něm pojmenován kráter. Narodil se v Opavě, na Horním náměstí, vystudoval zde gymnázium, a pak zamířil do Vídně.
V první stovce vás ale ještě určitě zarazilo jméno Hans Kelsen. Kdo je onen muž, který svět zajímá více než Jan Neruda či Bohuslav Martinů? Tohoto židovského rodáka z Prahy nejspíše znají jen absolventi práv. Neboť jde o jednoho z nejvýznamnějších právních teoretiků a filozofů. Pravda je, že v Praze dlouho nepobyl, rodina se přestěhovala do Vídně, když mu byli tři roky – podobně jako u Freuda (s nímž se mimochodem Kelsen znal). Z Vídně utíkal před nacisty do Ženevy a odtud pak do USA. Kelsen se stal v americké právní filozofii skutečným klasikem. Po vzniku Rakouské republiky roku 1918 ho mimochodem rakouský sociálnědemokratický kancléř Karl Renner požádal o sepsání ústavy nové republiky (platí bez velkých změn dodnes). Připomínám to jen proto, že Renner je dalším zapomenutým rodákem – z Dolních Dunajovic, ležících kousek od Mikulova.
Jenže takových je mnohem víc. Kdo byl prvním Čechem, jenž získal Oscara? Ivan Jandl roku 1948? Já si tím byl jist. Jenže brněnský rodák Erich Wolfgang Korngold ho získal už roku 1938. A víte, že krom psychoanalýzy a fenomenologie má u nás kořeny i neoliberalismus, neboť jeho otec Eugen von Böhm-Bawerk se narodil v Brně? Věděli jste, že zakladatel gestalt psychologie Max Wertheimer byl z Prahy? A co jména Ernest Gellner, Vilém Flusser, Eduard Hanslick, Guido Adler, Julius Pokorny, Max Dvořák, Herbert Feigl, Anton Raphael Mengs, Heinrich Biber, Balthasar Neumann, Alfred Brendel, Ernst Křenek, Georg Wilhelm Pabst, Ignaz Moscheles, Josef Hoffman, Alois Senefelder, Karl von Terzhagi, Karel Rokytanský, Heinrich Wilhelm Schott, Georg Kamel, Theodor von Oppolzer, Joseph Johann Littrov, Aleš Hrdlička, Hans Tropsch, Johannes Widmann…?
Ne jedno číslo, ale jeden ročník Nového Prostoru bychom museli věnovat zapomenutým rodákům, abychom aspoň trochu splatili dluh – sami sobě.
