Potřebujeme „Dekádu romské inkluze“? Co by se stalo, kdybychom na Romy pohlíželi jako na součást společnosti, a nikoli jako na „minoritu s vlastními speciálními potřebami“? Odvážně napsaná kniha boří zažité představy.
Mappes-Niediek staví na faktech z celé řady zemí – s autorem se podíváme na rumunský a maďarský venkov, do ulic západních velkoměst i jinam. Přináší nečekaná srovnání a postřehy – odmítá třeba tvrzení, že Romové žijí v „kultuře chudoby“, popsané kdysi na obyvatelích afroamerických ghett. Romská rodinná solidarita je pravým opakem rozpadlých rodin charakteristických pro „kulturu chudoby“. Autor ve srovnávání pokračuje a provokativně dodává, že svým Romům vděčí jihovýchodní Evropa za nejpoklidnější a nejméně násilná ghetta na světě.
CIKÁNSKÝ PRŮMYSL
„Jakmile byli tito lidé označeni za Romy, už se jich nikdo neptal, co je vede k tomu, že žebrají.“ Nálepka „romství“ nabízí snadnou, jenže zavádějící vysvětlivku. Autor odmítá přehnané zdůrazňování identity jako matoucího vysvětlení, zdůrazňuje ale také to, že staletí diskriminace často sebrala Romům sebeúctu, kterou je třeba obnovovat. Politika identity tomu ovšem moc nepomáhá, spíše vytváří „romské představitele“, kteří nikoho nezastupují. Je jednou ze součástí rozsáhlého „gypsy industry“, do něhož patří rovněž evropské projekty velkých nevládních organizací. Už samo projektové myšlení je problém, nutí jednotlivé lidi přizpůsobovat se byrokratickým očekáváním vznikajícím často v kancelářích, daleko od reality všedního dne jak Romů, tak neromů, jejich problémů i názorů. Velké projekty vytvářejí i hierarchie mezi Romy – vládní i nevládní byrokrati potřebují mít s kým jednat. A samozřejmě, „v konfliktu mezi zájmy Romů a zájmy sponzorů má ta bohatší strana dobré šance udržet si převahu.“
Klasická sociální práce pak vede ke spirále stigmatu: Romové jsou (často ponižujícím způsobem) nuceni, aby se více snažili, a když nedosáhnou úspěchu, vnucuje se jim dojem, že to je jejich chyba. Jenže nedává smysl vnucovat pracovní návyky lidem, kteří nemají šanci sehnat práci, nebo spořivost těm, kteří si těžko něco našetří.
Tak jako celá „východoevropská občanská společnost“ financovaná ze západních grantů tvoří i gypsy industry zrcadlo západních hodnot, zrcadlo, které neodmlouvá. Projekty jsou „úspěšné“, protože si samy vytvářejí definice úspěchu. Problémy se mezitím prohlubují.
UČIT CHYTAT RYBY?
Příklady skutečných úspěchů jsou přitom okrajové a nečekané. Jde třeba o dva nizozemské manžele, kteří si v rumunském Pata-Râtu koupili dům a pomáhají místním romským sousedům v nouzi. Nenabízejí projekty, nedisponují granty. Podle autora je ale možná právě to paradoxně klíčem k úspěchu. Bez „projektu“ jsou mnohem citlivější k tomu, co místní opravdu potřebují, a bez velkých prostředků nevyvolávají nereálná očekávání bohatých spasitelů ze Západu.
K čemu jsou vlastně Romové dobří? „Romové se hodí k tomu, aby vypůjčili své jméno řadě problémů,“ ty se pak stanou tzv. romskou problematikou. Mappes-Niediek nabízí jiný pohled. Známé heslo o tom, že lepší než někomu dát jídlo je naučit ho chytat ryby, by patrně otočil a řekl by, že napřed by bylo dobré se podívat, zda se v okolí nějaké ryby vyskytují a zda náhodou jejich lov není v kraji trestným činem nebo opovrženíhodným zvykem. „Romové doopravdy nejsou kořenem problémů Evropy. Mohli by však být podnětem k jejich řešení,“ končí autor knihu, která by se měla stát povinnou četbou pro všechny, kdo mají potřebu vyjadřovat se na romskou adresu.
Norbert Mappes-Niediek Chudáci Romové, zlí cikáni Nakladatelství Host, Brno, 2013
