Projelo mnou vzrušení – no ano, ta jediná věc na světě, o které něco vím a mohu o ní blahosklonně poučovat, je přece tahle země! V ní celý život žiju, tu celý život pozoruji, v ní už mě dobrých dvacet let nic nepřekvapilo! Tuhle příležitost být moudrým starcem, patrně poslední, jsem si nemohl nechat ujít.
A tak jsem dorazil na sezení žáčka s mistrem. A žáček povídá: „Víš, co by mě zajímalo? Co je to vado." A hned mě vykolejil.
Cože? „No lidi říkají: ty vado. A já nevím, co to je."
Poučil jsem tedy cizozemce, že je to jakési bezobsažné zvolání.
„To já vím, že je to zvolání, ale co to je? Jak to vzniklo? Souvisí to nějak s vadou? Jako s chybou?"
Hergot, Švéde, ty máš teda starosti, letělo mi hlavou. Chvíli jsem uvažoval, že si něco vymyslím a namluvím mu, že Vado byl staroslovanský bůh války, ale díval se tak bezelstně, že jsem nedokázal lhát a přiznal, že tohle prostě nevím.
„Dobře, tak aspoň co je brďo," vylovil z notýsku druhou záhadu a dal mi tak další ťafku.
Brďo? „No to lidi taky někdy říkají – ty brďo."
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
