NP č.444 > Kultura | LiteraturaMoc na okrajiOndřej Slačálek

Pro leckoho je „neoliberalismus“ vágní zkratkou, hadrovým strašákem užívaným, když chce levicový intelektuál nadávat na poměry. Kniha s tímto ismem v názvu může budit nedůvěru: půjde zas o paušální obviňování celého světa? Nikoli. Skupina mladých sociálních vědců kolem plzeňské univerzity (ano, v Plzni jsou nejen zlopověstná práva, ale také zajímaví politologové a antropologové) ve své knize nejen poprvé v češtině uvedla studii sociologa Loica Wacquanta (viz NP č. 416), ale především převzala jeho perspektivu a ptá se, kde a jak se ideologie neoliberalismu konkrétně projevuje na životě znevýhodněných skupin.

BĚŽNÝ BEZDOMOVEC

Autoři sice zkoumali přímo mezi bezdomovci, hráči na automatech a chudými Romy, ale nemylte se, nepřinesou vám „pravé poznání“ nezatížené „obrazy a stereotypy“. Právem totiž upozorňují, že jsou to právě společenské obrazy a stereotypy, co má určující vliv na vztah společnosti k těmto skupinám, ale mnohdy také na to, jak sami jejich členové chápou sebe a svůj úděl. Stačí několik vlastností – a už je z nich představa o vašem příběhu, ale také o tom, do jaké míry si za svou situaci můžete či nemůžete sami.

Moc obrazů zkoumají autoři nejen na rozboru programů politických stran, ale také na analýze přístupu k člověku bez domova. „Běžný bezdomovec“ je podle společenské představivosti spíše starší zanedbaný muž s charakteristickým plnovousem – tento obraz vede podle autora jedné ze studií k tomu, že mnozí lidé nejsou jako bezdomovci vůbec rozlišováni a v důsledku se jim hůře dostane potřebné pomoci. Zároveň se u „běžných bezdomovců“ v důsledku stereotypů očekávají jen určité typy problémů a chybí k nim často potřebný individuální přístup. Stáváte se tím, čím vás společnost oštempluje.
To samé neplatí jen o jednotlivcích, ať už bezdomovcích či „nepřizpůsobivých“. Velkou kariéru mohou udělat i nálepky celých čtvrtí. Právě to ukazuje Wacquant, když sleduje, jak si slovo „ghetto“ vypůjčili z amerických velkoměst autoři píšící o francouzských přistěhovaleckých čtvrtích a jak tím ve skutečnosti zastřeli pravou povahu těchto francouzských „antighett“, v nichž k segregaci dochází především na základě ekonomického postavení. Ghetta spojují vyloučení založené na etnicitě s ekonomickým vytěžováním ve prospěch většiny, představují podle Wacquanta jakési „městské kondomy“, oddělující už od středověku většiny od etnicky stigmatizovaných, ale hospodářsky užitečných menšin. Jediným evropským kandidátem na označení „ghetto“ jsou podle něj místa osidlovaná Romy. Kniha nabízí i vcelku detailní popis toho, jak z Romů v Česku část podnikatelů „těží“ zisky.

NIKDO ZA NIC NEMŮŽE

Neprvoplánově do sebe zapadají kapitoly týkající se zdánlivě zcela odlišných témat: ta, v níž autor zhodnocuje rozhovory s policisty věnujícími se organizovanému zločinu, a ta, ve které autorka rozvíjí své aktivistické zkušenosti z kampaně proti zbourání starého kulturáku a jeho nahrazení rozsáhlým obchodním centrem.

První kapitola totiž ukazuje, jak rozmlžený a nejasný se stává pojem organizovaný zločin. Můžeme sledovat, jak tenká hranice vede v jednání elit mezi kriminálním a legálním a jak je potažmo těžko postřehnutelné – tím pádem jsou i těžko postižitelné zločiny elity. V textu o sporu nad bouraným kulturákem zase čteme o mizení odpovědnosti. Právě v situaci, kdy se o podíl na rozhodování přihlásí občané (peticí za referendum), není vlastně jasné, komu má referendum vzít moc. Nikdo se k ní totiž nehlásí: radnice se vymlouvá na developera, developer zase krčí rameny a říká: „My životní styl nevymýšlíme. My pouze reagujeme na poptávku, tak jak ji lidé mají, a snažíme se jim naplnit jejich snyapožadavky.“ Samozřejmě tušíme,žemocní v tomto případě trochu lžou a vymlouvají se. Jejich lži ale mají pravdivé jádro: jsou přesným popisem kultury, v níž nikdo za nic nemůže a nikdo nemá za nic odpovědnost. My nic, to všechno trh – a trh jste vlastně vy.

POCHLAPENÍ STÁTU

Pochopitelně, podobné zamlžení odpovědnosti platí jen pro někoho – pro toho, kdo má dost moci, aby za sebou dokázal smazávat stopy. V centru pozornosti knihy jsou ovšem skupiny, které podobnou šanci nemají. Čím méně je společnost schopna byť jen pojmenovat, natož postihovat různé podoby kriminality bílých límečků či odpovědnosti politiků a bohatých, tím více agrese směřuje k těm, jejichž selhání se zdají být naprosto očividná: bezdomovcům, nezaměstnaným, Romům.

Autoři se opakovaně vracejí k metafoře Wacquantova učitele Bourdieuho o státu jako bytosti se dvěma rukama: zatímco levá představuje přerozdělování, sociální stát a dávky, pravá třímá obušek represe. Neoliberalismus zpochybňuje levou ruku – prý moc rozhazovala, navykla chudé na pohodlí a demotivující dávky. Její roli má sehrát raději neviditelná ruka (pracovního) trhu – a pokud nedokáže chudé disciplinovat a oni se spíše propadají do obtěžujících nebo kriminálních životních stylů, nastupuje pravá ruka represe. Dochází k momentu, který Wacquant označuje jako „remaskulinizace státu“ a jeden autory zpovídaný starosta spontánně jako jeho „pochlapení“. Oč více seškrtá svou přerozdělující levou ruku, o to více musí ukázat svou pravou ruku represe a přicházet s tvrdými opatřeními. Deklarovaná svoboda, kvůli níž bylo omezeno přerozdělování, se stává sociálně velmi silně odstupňovaným statkem. Část společnosti se bude muset, často jen kvůli vzezření nebo způsobu života, připravit na častější policejní kontroly, šikanu a různá tvrdá opatření, jejichž cílem bude vystrkat nepohodlné z ulic a vzít jim tak často prostor k životu.

KDE JE JAZYK?

Jak si autoři sami všímají, důležitou součástí neoliberální ideologie je jazyk – jazyk zvěcňování, kalkulace a odcizení. Je to jazyk – invazní armáda, jen místo tanků používá sívíčka a tajmšíty. Jenže leccos podobného platí i o akademickém jazyku. Ve srovnání s hromadami akademických textů bez chuti a zápachu je kniha pořád vynalézavá a čtivá, autoři například obohatili češtinu o výraz pasující na naši současnost: po vzoru „reálsocialismu“ mluví o „reálkapitalismu“. Akademický jazyk přesto většinu kapitol drží dost pevně pod krkem a nutí autory mluvit řečí ztechnizovanou v lecčems trochu podobně, jako je vlastní světu, který popisují. Snad nejvíce tomu unikají texty, které jsou opřené o výzkum bezdomovců či hráčů na automatech,a tedy o bezprstřední kontakt s lidmi a jejich zkušeností, které autoři v některých pasážích přetavují do strhujícího vyprávění. Ještě zajímavější je, když jeden z autorů zmiňuje svou vlastní životní zkušenost a v autorském profilu píše, že „působil jako nadějný byrokratický kádr na slovenském ministerstvu obrany, kde se věnoval psaní hrozbotextů... Zvláštní zkušenosti spojené s fungováním postsocialistických silových byrokracií... a úvahy o (ne)smyslu jejich činnosti ho vedly k tomu, aby je opustil a začal se věnovat jejich výzkumu.“

Škoda, že podobně není napsaná celá kniha. V hledání jazyka, který by převládající způsob myšlení problematizoval nejen tím, co říká, ale také tím, jak to říká, se autoři příliš daleko nedostali – a je otázka, zda se „v rámci akademickém diskurzu“, použijeme-li také trochu toho ptydepe, vůbec příliš daleko dostat mohli. Dodejme snad ještě, že z toho, jak se chovají k okrajovým skupinám, se toho o povaze různých režimů dozvíme hodně, ale nikoli všechno. Studie o bezdomovcích či vyloučených Romech by bylo zajímavé doplnit studiemi o tom, jak tržní ideologie prakticky funguje ve firmách nebo třeba mezi exekutory jakožto typickými průkopníky neoliberálního státu, který udělal subdodavatele práva ze soukromé kasty podnikatelů obchodujících s vymahačstvím. Autoři podobných studií ovšem patrně narazí na problém – bezdomovci či Romové bývají vůči výzkumníkům zpravidla mnohem vstřícnější než lidé s větší mocí. Do džungle firemních officů a exekutorských kanceláří se bude patrně pronikat hůře než mezi lidi bez domova nebo bydlící v ghettu.

Lubomír Lupták a kolektiv: Neoliberalismus a marginalita. Studie z českého reálkapitalismu. Brno: Doplněk, 248 s./229 Kč.