NP č.444 > Téma číslaTěžký život emigrantaJan Šerek

Ve své knize Malý český člověk a skvělý český národ popisuje sociální antropolog Ladislav Holý rozporuplný postoj, který má česká polistopadová společnost vůči předlistopadovým emigrantům. Podle Holého emigranti na jednu stranu představují zdroj národní hrdosti, protože dokazují, že „my Češi“ dokážeme uspět v zahraniční konkurenci. Typickými příklady jsou Tomáš Baťa či Miloš Forman. Na oplátku však Češi po svých emigrantech vyžadují plnou loajalitu. Projevuje se to třeba v očekávání, že se emigranti nebudou příliš pouštět do srovnávání své zahraniční zkušenosti s domácí situací a že z této pozice nebudou české poměry kritizovat. Pokud emigranti hovoří o své zahraniční zkušenosti obzvlášť nadšeně nebo kritizují zemi svého původu příliš tvrdě, začne se pochybovat o jejich skutečném češství. Holý jako příklad uvádí pochybnosti o češství herce Jana Třísky, které se objevily v 90. letech v souvislosti s jeho neskrývaným nadšením pro novou americkou domovinu. Čeština má podle Holého pro tyto případy dokonce speciální negativní označení – „odrodilec“.

ODDANOST PŘEDEVŠÍM

Odkud problematický vztah české společnosti k emigrantům pramení? Holý jej považuje za důsledek českého nacionalismu. V českém prostředí se podle něj prolínají dva pohledy na vztah mezi člověkem a národem. Podle prvního přístupu, individualistického, je člověk především svobodnou bytostí a emigrace jeho osobním rozhodnutím, na které má plné právo. Podle druhého pojetí, nacionalistického, je však člověk především příslušníkem svého národa, jemuž vděčí za svou existenci a jemuž by měl být plně oddán a podřízen. Emigrace (zvláště je-li spojená s kritikou domácích poměrů) tento požadavek oddanosti nabourává, a proto se stává terčem kritiky. Přestože jsou podle Holého v české společnosti zastoupeny oba pohledy, hlavní roli zde sehrává ten nacionalistický. Odtud pak podle něj pramení v Česku rozšířený názor, že emigrant, který není oddaný českému národu, nemůže přece být skutečným Čechem.

Ačkoli je Holého vysvětlení poměrně přesvědčivé, bylo by zavádějící odnést si z něj ponaučení, že ambivalentní vztah k emigrantům je něco typicky českého. Snad ještě více zavádějící by bylo dále vyvozovat, že typickými vlastnostmi Čechů jsou tím pádem závist, omezenost či nenávist k cizině. Problematický vztah k emigrantům, pozorovaný v českém prostředí, totiž velmi dobře zapadá do toho, co na obecné rovině víme o fungování sociálních skupin. Podíváme-li se na emigraci pohledem sociální psychologie, nezdají se být rozporuplné reakce většinové společnosti na emigranty ničím překvapivým ani výjimečným.

CIZINEC NENÍ NAŠINEC

Proč skupiny odmítají a vylučují některé své členy, zkoumá současná psychologie zejména ve spojitosti s problematikou sociální identity. Hlavními představiteli výzkumu v této oblasti jsou například Michael Hogg či Dominic Abrams. Předpokládá se přitom, že pokud jsme členy nějaké skupiny, obvykle máme rovněž určitou představu o tzv. skupinovém prototypu. Jinými slovy o tom, jak má vypadat a jaké vlastnosti má mít typický člen naší skupiny. Vezmeme-li například českou národní identitu, je její klíčovou součástí představa typického Čecha. Toho můžeme vidět například jako chytrého, šikovného, zdravě střízlivého atd. „Českost“ sebe i ostatních členů národa potom posuzujeme podle toho, jak moc se této představě podobají, či nikoli.

Většina skupin, včetně skupin národních, se ráda považuje mezi ostatními skupinami za výjimečné, a to v dobrém slova smyslu. Vše, co by pozitivní výjimečnost naší skupiny ohrožovalo, máme tendenci odmítat, shazovat či ignorovat. Takovým ohrožením mohou být pro skupinu její neprototypičtí členové, tedy ti, kteří se příliš nepodobají představě, jak má typický člen skupiny vypadat. Neprototypičtí členové jako by svou přítomností ostatním členům naznačovali, jak moc je jejich skupina různorodá, jak nejasné jsou mnohdy její hranice – a ve výsledku také, jak absurdní je představa, že lze skupinu jako celek prohlásit za výjimečnou.

Z hlediska národa bývají neprototypickými členy právě emigranti. Ačkoli původně patří do naší skupiny, často je podezříváme, že ztratili své typické české vlastnosti. A co víc, nejenže jsou nepodobní typickým Čechům, mnohdy se podobají prototypům jiných národů. V běžném jazyce hovoříme například o tom, že se emigranti „poameričtili,“ „poněmčili“ atd. Tím emigranti pro řadu lidí nepříjemně smazávají hranice mezi národními skupinami – jsou to našinci, ale vypadají a chovají se jako cizinci. Odtud také pramení pocit ohrožení, který emigranti ve většinové společnosti vyvolávají. Narušují totiž představu, že lze český národ považovat za výjimečnou, jasně ohraničenou skupinu. Zpochybnit češství emigrantů je potom jednou z možných strategií, jak představu o výjimečném národě zachránit.

JSI NÁŠ, NEJSI NÁŠ?

Co ovšem s případy, kdy je společnost na své emigranty hrdá? Lze přece jmenovat řadu emigrantů – vědců, umělců, sportovců či podnikatelů, kteří se mezi Čechy těší značné úctě. Podle experimentů provedených Michaelem Hoggem a jeho kolegy skutečně existují situace, v nichž sociální skupina své neprototypické členy kvituje. Musí však být splněny tři podmínky najednou. Za prvé musí takový člověk vybočovat tím, že nad ostatními členy skupiny vyniká v nějaké pozitivní prototypické vlastnosti. Pokud například považujeme za prototypickou českou vlastnost šikovnost, potom nám bude sympatický Čech, který ostatní převyšuje svou extrémní šikovností. Patrně odtud pramení často pozorovaná domácí obliba českých emigrantů, kteří se v zahraničí prosadili svou šikovností či důvtipností, čili údajnými typickými českými vlastnostmi.

Za druhé, skupina se hlásí ke svým neprototypickým členům, pokud potřebuje vylepšit svůj pocit ze sebe samé. V některých situacích se mohou lidé obávat, že je jejich skupina ve srovnání s jinými nedostatečná či bezcenná. V takových případech mohou neprototypičtí členové sloužit jako vhodný zdroj, odkud pocit vlastní hodnoty načerpat. Příkladem může být zmíněný postoj k emigraci v české společnosti po roce 1989. Po několika desetiletích v nedemokratickém režimu mohla řada Čechů pochybovat, zda jejich národ za tu dobu neztratil svou cenu, zda nezaostal za Západem, zda nepřišel o svou kulturnost. Úspěšní emigranti mohli posloužit jako vítaná vzpruha pro národní sebevědomí. Přihlásit se k emigrantům a zdůrazňovat jejich češství znamenalo využít jejich úspěchy k posílení hodnoty celého národa.

Aby k tomu však došlo, musí být splněna i třetí podmínka. Neprototypičtí členové skupiny musejí zásluhy za své pozitivní výsledky přiznat skupině, nikoli pouze sami sobě. Jinými slovy, národ akceptuje ty emigranty, kteří dávají jasně najevo, že svého úspěchu dosáhli díky své domovině. Například emigrant-vědec by se měl rozpomenout na skvělé vzdělání, kterého se mu před emigrací dostalo, emigrant-spisovatel zase vyzdvihovat českou kulturu a tradice a emigrant-hokejista připisovat své úspěchy tradiční české chytrosti. Naopak emigranti, kteří svůj úspěch připisují výhradně svým osobním vlastnostem nebo příznivým podmínkám v jejich nové domovině, mají výrazně nižší šanci, že budou ve své původní zemi oceněni.

Rozporuplný postoj české společnosti k vlastním emigrantům tedy vlastně není nijak překvapivý. Emigranti svým způsobem testují hranice naší národní identity, protože nás nutí odpovědět na otázku, koho a za jakých okolností ještě budeme považovat za příslušníky svého národa. Vztah většinové společnosti k emigrantům přitom zůstává značně pragmatický. K emigrantům se hlásí hlavně tehdy, když může jejich úspěchy interpretovat jako důkaz hodnoty celého národa. Pokud tomu tak není, vnímá je spíše jako problém a možný zdroj ohrožení vlastní identity. Ať už nastane první či druhá možnost, nezdá se být pozice emigrantů ve vztahu jejich domovské společnosti dvakrát příjemná.

Autor vyučuje sociální psychologii na FSS MU.