Na podzim roku 1994 jsem přišla do Brna studovat práva a v cizím městě jsem se cítila trochu ztracená. Ve snaze dělat něco smysluplného jsem se ocitla v Hnutí Duha a zakotvila tam ve skupině za práva zvířat, kde jsem poznala Filipa. Už tehdy dělal to, co v následujících letech – hrál v kapele, vydával časopis Hluboká orba a byl zapáleným aktivistou na poli ekologie a lidských práv. Debaty, které jsme vedli, mě bavily víc jak dvacet let a budou mi navždy chybět. Obdivovala jsem jeho nezdolnost a umanutost, schopnost jít za svými sny, snahu měnit svět k lepšímu. A fascinovalo mě, že se nikdy nesnažil zalíbit jiným lidem, že neměl potřebu neustále „vysvětlovat“:
„... vysvětlovat někomu proč píšu o kapelách, který pijou, když já sám jsem proti alkoholu, proč hrajeme s Mrtvou budoucností rychle, proč je v Orbě tolik o hudbě (a proč by být nemělo?), proč jsem proti Temelínu, když občas zapomínám zhasnout na chodbě, proč mám bohatý rodiče (nevybral jsem si je a oni mě taky ne a navíc mi to nějak nevadí), proč nenechávám doma přespat každýho, kdo mě o to požádá (nejsem hotel a mám spoustu jinejch věcí na práci), proč si každej týden peru kapsáče, proč to, proč ono...“ (Filip Fuchs v Hluboké orbě 10)
V roce 1997 spolu s dalšími lidmi zakládáme Nezávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ (NESEHNUTÍ). Příznačné je, že diskuze nad stanovami probíhají v hráčském doupěti Dno Pytle v centru sociálně vyloučené lokality. Do stejných míst se Filip později vrátí při své práci pro DROM. Když je Filipovi třicet, rodí se nám první dcera Baruška. Příchod potomka nijak zvlášť nezměnil náš život, a tak Filip může v Hluboké orbě číslo 25 přemítat nad svým výročím: „Letos mně bude třicet a tak bych měl asi napsat další v řadě úvah na otřepané téma ‚Co pro mne znamená hardcore?‘ (‚Chlubení se tím, kolik má kdo desek!‘ poznamenala nedávno Kristýna, když jsem chtěl toto téma doma otevřít). Ale vzhledem k tomu, že už nějakou dobu vím, že důchodcovskou mentalitou můžete být postižení klidně v osmnácti a že to funguje i přesně naopak, nepřikládám tomuto číslu žádný význam.“
Když si hledá stabilnější zaměstnání, nestane se podnikovým právníkem, advokátem nebo managerem, ale právníkem v romském středisku, aby své vědomosti uplatnil v pomoci lidem na okraji společnosti.
„Chtěl bych pozdravit všechny ty, co tohle čtou a dělají něco podobného, protože mezi hardcoristy a punx je sympaticky vysoký výskyt nejrůznějších sociálních pracovníků, streetworkerů anebo učitelů na školách v ghettech, což mě naplňuje optimismem v tom, že se dá něco z těch myšlenek, kterých se jiní rychle vzdávají, uplatnit i v dalším životě, když se člověk zamýšlí nad budoucím povoláním a nechce skončit jako... no, dosaď si sám, prostě jako něco, co nechceš. Život je o tom dělat to, co chci a nedělat to, co nechci, a často ta volba možná je a vyjde to. Šťastnou ruku při výběru!“ (Filip Fuchs v Hluboké orbě 27)
V roce 2009 se nám rodí další dcera Helenka a v roce 2012 opět dcera Julinka. Filip odmítal číst příručky o výchově dětí. Jedinou, kterou přečetl a pak vřele doporučoval, byla kniha Toma Hodgkinsona Líný rodič. Avšak i to teprve po návštěvě jejího autora u nás doma, kdy se přesvědčil, že je to opravdu znalec anglického punku. Jinak byl přesvědčen, že děti mají znát život rodičů, takže s námi pravidelně chodily na většinu demonstrací ať už za zachování zahrádkářských kolonií v Brně přes cyklojízdy až po Protestfest. Místo večerníčka si jeden čas pouštěly všechny díly Ptáčat (dokument Kamily Zlatuškové o romských dětech)...
„Naplno jsem si užíval všeho, co hardcore/punk přináší... nezapomenutelné zážitky z cest, setkání s inspirativními lidmi na inspirativních místech…, tuny a tuny nových desek a kazet... Myslím si, že lidi, co se na tohle všechno už před spoustou let vyflákli a stali se z nich bankovní úředníci nebo alkoholici anebo konečně poslušní potomci, přicházejí o hodně.“
Chtěla bych poděkovat všem, kdo jste Filipa, mne a naše děti v posledních měsících podporovali a podporujete. Bez vás by se to nedalo unést a odžít.
Kristýna Fuchsová
Naděje
Když zrnka písku
Zadřou se v soukolí
Poslední pěšák
Poslušnost vypoví
A věčná tma
Když dnem se stává
Prasklinou v betonu
Vyrůstá tráva
Tam někde je – tam skrývá se naděje
(text písně See You in Hell)
Časopis Hluboká orba je neopakovatelným fenoménem na tuzemské hardcore punkové scéně. Filip jej začal vydávat v roce 1993 a poslední třicáté číslo vyšlo v roce 2014, čímž se Hluboká orba stala bezkonkurenčně nejdéle vycházejícím porevolučním samizdatem. Jeho stránky ryjící hluboko do hudební subkultury, ale i politických a ekologických témat si svou neústupností, ironií a vtipem získaly pozornost nejednoho čtenáře. Po Filipově přímé otázce: „Už máš novou Orbu?“ jen málokdo dokázal odejít bez výtisku v ruce.
Někdy v průběhu roku 1998 přestalo Filipa bavit dělat časopis sám. Nevím, jak to dělal, ale měl čuch na lidi a svým jízlivým způsobem je dokázal dostat tam, kam chtěl. A tak, i když z původní „redakce“ postupem času odpadal jeden za druhým, Filip vždy dokázal najít náhradu a z nových generací punkových fandů vytipovat nové psavce, z nichž mnozí o svém talentu před tímto kopancem neměli ani tušení.
I když postupem let dostala Hluboká Orba statut kultovního časopisu, vydával ji Filip dál v duchu hesla Do It Yourself – udělej to sám. Psal, korigoval, sázel, zajišťoval tisk i distribuci. Stejný princip použil i na knihu Kytary a řev, která se stala stěžejním dílem o punku před rokem 1989 v Československu. I přes nabídku od jednoho většího knižního vydavatelství nechal knihu vytisknout sám za pomoci podzemních hudebních labelů a u prvního nákladu dokonce zůstal jako autor v anonymitě. Tato publikace se dočkala několika dotisků a myslím, že později již nikdo nepochyboval, kdo je autorem, takže scének typu: „Nejlepší kniha o punku jsou Kytary a řev“ „Hmm, to jsem napsal já,“ byl již ušetřen. Je mi smutno, když vím, že již žádný mail: „Další Orba v květnu, počítám se sloupkem, rozhovorem a recenzemi, OK?“ nepřijde. Ale vím, že ať je nyní Filip, kde je, určitě tam připravuje další fanzin. A až se zase sejdeme, může se mnou na sto procent počítat…
Iny
„Začít se psaním sloupku den před odevzdáním do tiskárny je projevem krajní nezodpovědnosti a to tím spíš, že jsem na psaní měl skoro dva roky. Na svou chabou obranu můžu uvést snad jen to, že krocení téhle dvousetstránkové (dvousethlavé?) bestie není žádná sranda: nejdřív vykrmit, aby byla co nejtučnější, pak porazit a naporcovat na 800 kousků a potom zkrvavené flákoty masa naházet do chřtánů lačné čtenářské obce.“
Filip Fuchs, Hluboká Orba 26
S Filipem jsem se poznal na začátku devadesátých let. Na koncertě, jak jinak. Sčuchnul jsem se těsně předtím s kumpánama, kteří měli punkovou kapelu, a okouzleně jsem se rozkoukával po rožnovském punkovém podsvětí, když se cápkům ozval Filip s pozváním, aby zahráli v Brně. No a já jel s nima.
Pro Filipa bylo typické, že se živě zajímal o punkové dunění i v těch nejzapadlejších koutech. Myslím, že byl první, kdo někoho od nás vytáhl za horizont Beskyd. Dovedete si představit, co pro neznámou mladou kapelu znamená takováto podpora? Tyhle věci ostatně dělal do posledních chvil, třeba na festival Killed By Brno pokaždé krom provařených klasiků zval taky nová jména ze všech možných punkových stran Česka i Slovenska.
Tu a tam se ozvala výtka přílišné stylové vyhraněnosti, zaměření pouze na tu nejhrubozrnnější výseč punku. Nesouhlasím, jako důkaz sám se hlásím. Myslím, že Filipovo kritérium nebylo v hudbě. Byl důsledným vyznavačem DIY přístupu – to za tuto hranici nehodlal jít. Ale DIY nebyla v jeho pojetí žádná ideologie. Filip tak pěstoval „scénu“, společenství různých lidí spojených společným zájmem o hlasitou muziku, ale i o hodnoty, kteří spolupracují a vzájemně se podporují.
A jak elegantně všem pochybovačům o účinnosti DIY vytřel zrak! Se svou první kapelou Mrtvá budoucnost projel téměř celou Evropu, s tou druhou, See You in Hell, podnikl i několik turné po USA, Brazílii a Japonsku. A mohli jste brát jako zaručenou věc, že vzápětí nato zorganizuje evropskou šňůru pro nějakou skvostnou tamní smečku, přičemž jedna ze zastávek bude Killed By Brno.
Právě na Killed By Brno odehrál Filip svůj poslední koncert. To už věděl, že má rakovinu.
Ctib
„Tvoje kapela se jmenuje See you in hell – uvidíme se v pekle. Ale tomu nevěřím, my se setkáme jinde. Když jsem před sedmi lety při psaní projektu River přemýšlel a snažil se vcítit do smrti, napadla mě věta, která celý ten příběh umírání očima ženy rámuje. ‚Když jsem zemřela, stala jsem se Řekou.‘ U tebe vím, že to bude jiné: ty jsi Vítr. Nespoutaný a svobodný. Pokaždé už, když se mi dotkne(-š) tváře, vzpomenu si na tebe. Odpočívej v pokoji.“
Jan Miller (z nekrologu na Vegan-fighter.com)
Filip Fuchs působil v romském středisku DROM jedenáct let jako právník a vedoucí terénní sociální práce.
Za tuto dobu pomohl celé řadě lidí domoci se svých práv, vyřešit problémy s dluhy či bydlením. Zejména však své klienty inicioval k tomu, aby vzali život do svých rukou a sami bojovali s životními překážkami. Filip stál za celou řadou projektů zaměřených na přímou pomoc lidem, kteří se ocitli v nepříznivé životní situaci. Jeho týmu se podařilo u desítek klientů zastavit neoprávněně nařízené exekuce a dosáhnout zlomového rozsudku soudu rušícího rozhodčí nález ze spotřebitelské smlouvy. To dalo šanci dlužníkům v exekuci po celé republice. Podařilo se nejen zastavit mnohé exekuce, ale v některých případech museli exekutoři to, co neoprávněně vymohli, dokonce vracet...
Filip nikdy nezlomil hůl nad náročnou prací ve vyloučených lokalitách a nevyměnil ji za lukrativnější v advokátní kanceláři. Stále hledal nové cesty, jak pomoci lidem v nouzi a udělat ze sociálně vyloučených lokalit lepší místo pro život. V našem týmu byl tím, kdo vždy stál nohama na zemi a vedl nás k tomu, abychom si stanovovali reálné cíle a předešli tak zklamání z neúspěchu.
Filipe, jsme hrdí na to, že jsi byl součástí naší organizace. Děkujeme ti za vše, co jsi pro nás a naše klienty udělal. Nikdy nezapomeneme…
Simona Wachsbergerová
zástupkyně ředitele DROM, romské středisko
