Kolem každého bůžka se tančí a šílí, to patří k jeho podstatě. Od každého se vyžadují specifické zázraky. Od mandragory očekávali (byla-li vytržena ze země provazem přivázaným k ocasu černého psa ve smrtelných křečích), že díky ní půjde létat. Od Vztahu očekáváme podobné nesmysly, jimž se jednou, v pokrokovějších časech, budou smát: zvýšení kvality života, důvěru, sdílení, blízkost, komunikaci. Tahle radioaktivní slůvka vymýšlejí pomstychtivé rozvedené čtyřicátnice a rozsévají je do ženských časopisů, pospolu se šarlatány nejhrubšího zrna, kteří věří, že jim dnes vynesou více než kameny mudrců.
Lidi, proboha, rozum do hrsti. Nic k ocasům nepřivazujte, nechte černé psy žít a nic od Vztahu neočekávejte. Jsou to pověry. Nefunguje to. Dvě osoby opačného pohlaví spolu mohou vydržet, za což si zaslouží úctu jako každý adrenalinový sportovec, který dejme tomu vydrží osm minut pod vodou bez nadechnutí, ale rozhodně nemohou mít „kvalitní vztah“.
Tak třeba ta jejich slavná „komunikace“. Já měl to štěstí, že jsem zcela ideální soužití muže a ženy viděl na vlastní oči. Babička s dědou: Žili spolu čtyřicet let, nikdy si nebyli nevěrní a pořídili si gramofon Tesla. Modus vivendi, který tito adrenalinoví hrdinové nalezli, byl tak pokrokový, že o něm dodnes kolují legendy. Hagiografové se přou o to, zda na sebe za posledních třicet let ti dva promluvili třikrát či čtyřikrát. Za jisté se považuje, že roku 1968, když přijely tanky, děda se při čtení novin nějak divně zavrtěl v křesle, načež mu babička řekla: „Né, že někam polezeš,“ na což děda odpověděl důstojným mlčením. Jednoho kalného rána roku 1977, když byl narušen pravidelný řád, se babička na dědu obrátila s druhým historicky potvrzeným apelem: „Co nevstáváš?“ na což děd reagoval klenutými slovy: „Jsem v důchodu,“ jimiž oznámil zahájení nové etapy života s majestátností Mojžíše stojícího uprostřed Rudého moře. O další repliku bohužel již vedou historici spory. Prý někdy v roce 1985 se babička obrátila na druha s apelem zhruba v tomto smyslu „Kde je ta Večerka?“ načež měl druh vyslovit něco jako „Už mi z těch tvejch keců třeští hlava“, ale jsou i tací, kteří tvrdí, že verbálně se nic takového neodehrálo, celá rozprava se prý omezila na neverbální komunikační kód, možná i telepatii. Jisté však je, že když děd jednoho dne odešel s podivným pocitem na hrudi do Obvodního ústavu národního zdraví a již se v důsledku smrti nevrátil, reagovala na tuto zprávu babička slovy: „To mi udělal naschvál, dědek“ a vypnula troubu se šunkofleky, které nenáviděla.
Pokud se snad domníváte, že babička s dědou byli nějací nemluvové, velmi se mýlíte. Děd se přiživoval jako smuteční řečník na pohřbech a babička měla na Žižkově přezdívku Česká tisková kancelář. V jejím informačním portfoliu chyběl jen sport, všechny ostatní novinky sdělila komukoli na vyzvání i bez vyzvání, přesně, objektivně, vyváženě, přiměřeně zábavně a zdarma. Jen stručnost snad chyběla k dokonalosti. Ti dva prostě už jen nežili v chimérách o tom, že má smysl, aby novinky z Večerky a z pavlače sdíleli spolu. Přesto nepochybovali, že musejí spolu dožít.
Slyšel jsem už hlasy, že šlo o společenskou patologii. Omyl, přátelé. Šlo o ideál. Vrcholnou metu. Ničeho více ve vztahu muže a ženy dosáhnout nelze. Jen vám to tají. Potřebují vám prodat ty své lilkovité zázraky, potřebují, abyste si bez reptání nechali postavit železného oře před barákem a nechali si smrdět pod nos, potřebují vaše příspěvky do odborů. To je celé. A kvůli těmhle lilkům vydávaným za magické byliny vznikají všechny ty vztahové krize, mělčiny, všechny ty kecy typu „Náš vztah se vyprázdnil“ apod.
Jeden z nejhorších mýtů z křídových satanských biblí týká se právě komunikace. Nemohu tu tmářskou propagandu rozehnat v krátkosti úplně, ale aspoň mi dovolte na tomto místě zdůraznit věc nejzásadnější: milé dámy, citoslovce „hm“ je zcela plnohodnotným a úctyhodným prvkem tezauru jazyka českého. Je to slovo, nikoli hučení, bučení či mlčení. Nese význam. Nevyjadřuje nezájem, ale pravý opak. Je to projev, jímž se muž vyslovuje důstojně, nezpochybnitelně, ba s jistou nonšalantní noblesou, jakkoli pregnantně a bez zbytečných ornamentů. Je třeba si tohoto mezníku v komunikaci vážit a brát ho za relevantní orientátor.
I vztah založený na „hm“ je vztah. Vztah nemůže být kvalitní. Vztah buď je, nebo není. Obojí může být fajn, za obojí se však platí. Ani jedno není správná cesta či cíl lidského života. Je to jako s tou Večerkou. Bylo jedno, jestli jste si ji přečetli nebo ne. Nic podstatného v ní nebylo a přežil každý, kdo na ní ve tři odpoledne nevystál frontu. Ale večerkáři si prostě pro Večerku chodili. Až do posledního dne. Byl to jejich styl. A tak je to i se vztahem. Vztahaři prostě mají vztahy, aby měli vztahy. Ti, co neočekávají od vztahu ani o chlup víc, než že jim přinese vztah, si ho možná udrží. Třeba až k nedopečeným šunkenflexlím. Bláznům, kteří čekají chlupy navíc, zbývají už jen křídové fantazie a psychoterapie.
Z hlediska ekonomického nicméně, nutno přiznat, vyjdou obě varianty zhruba nastejno.
