Příroda trpí v rukou kulturního světa, ženy trpí v rukou mužů. Rychlost, se kterou se to celé děje, je závratná. Zpochybnit se to nedá, oči nezavřeš. Stačí kouknout do novin: 26. 5. 2014. Kousek od Dillí si to odskákaly další dvě ženy. Věk: 14 a 15 let. Byly znásilněny partou mladých mužů, pak pověšeny na stromě za vesnicí, ve které se narodily. Indický politik Babulal Gaur okomentoval událost slovy: „Znásilnění je sociální zločin: někdy je to dobře, někdy je to špatně.“ Lidé vyšli do ulic. Není ale třeba koukat tak daleko. V Glasgow byly tento týden znásilněny tři ženy po cestě domů z práce. Pět set lidí v Glasgow vyšlo do ulic. Pořád někde někdo protestuje, a jak by ne. Rok má 525 600 minut. To dělá přesně 31 536 000 sekund. Podle statistik každých 133 sekund dojde k znásilnění. Děje se to i v Praze, Brně, Olomouci.
A pak je tu ta příroda. Zapomeňte na globální oteplování, zapomeňte na mizení ohrožených druhů, jedy v půdě, utrpení zvířat ve velkochovech. Zapomeňte dokonce i na války, které se vedou o zdroje, i na to, že každou vteřinu z planety zmizí jedno fotbalové hřiště tropického pralesa. To je všechno daleko. Některé věci však přehlédnout nejdou ani z domova. Tu natažený špagátek, vyznačující, kde se bude těžit břidlicový plyn. Tam zase zákon, který promění dvě třetiny Šumavy v lukrativní pozemky. Na úkor přírodě, lidem a volnému, nespoutanému prostoru. Kultura a civilizace se zkrátka derou vpřed.
BEZ ZAŤATÉ PĚSTI
Už před lety vytáhl do boje proti dvěma provázaným chorobám světa – útlaku žen a přírody – ekofeminismus. Usiluje o vymýcení obojího současně. Zkoumá přitom patriarchát, kapitalismus, civilizaci, moc a všechno, co se točí kolem nich. Objevuje u toho spiritualitu a spojení všeho ženského s přírodou, povyšuje ženu na ŽENU, planetu na „matku“ Zemi.
V každodenním tady a teď používá různé zbraně, jak svých cílů dosáhnout. Na první pohled trochu podivné: menstruační kalíšek, textilní vložky, ekopleny pro děti, šetrný mycí prostředek... Když se k tomu přihodí špetka jógy, kousek boha (či spíše bohyně) a jeden lunární kalendář, vznikne recept pro novodobou divoženu, která na zápraží dejvických bioobchodů s kamarádkami nadšeně sdílí zážitky z četby o „Ženách, které běhaly s vlky“. Dítě přitom sladce odpočívá v biošále přivinuté k matce. Batikovaná sukně a péro zavěšené v uchu plápolají vyprahlým letním vzduchem. Hned je na světě lépe.
PŘÍRODA JE QUEER
Ale teď vážně. Ekofeminismus jako by poskytoval úlevu těm ženám, které realitu skleněného stropu, znásilnění, nižších výdělků a pravděpodobnosti, že se jejich dcera v průběhu života stane obětí sexuálního obtěžování, vzdaly. Přestaly zatínat pěsti. Povýšily své mateřství na vyšší a jediný princip, chtějí volit kde, kdy a jak budou rodit. Nechtějí u toho stetoskop autoritativně se bimbající na krku nějakého muže s titulem před jménem. Pochopitelně. Chtějí zdravé dítě, vyrůstající ve zdravém životním prostředí. Chtějí iluzi rovnováhy, řád. Žena i příroda jsou přeci krásné, výjimečné. Je škoda, že spirituální stránka ekofeminismu tak neusiluje o rozbíjení hierarchií. Nadvládu mužů řeší povýšením žen. Už to tak ale bývá, že cokoli se povyšuje, často zavání egoismy.
Pak je tu ještě esencialismus. Každý někam náleží. Ženy jsou ženy a muži jsou muži. Ekofeminismus nejenže se nesnaží konstrukty pohlaví nabourat, ale z charakteristik, které byly historicky či biologicky připsány ženám (a které je stavěly na druhou kolej), jednoduše dělá přednosti. Pečující, citlivá, křehká, naslouchající, etická, komunikativní – taková je a má být žena. Taková je přeci i příroda. Jenže, babo raď, kde se tedy nachází prostor pro ženy necitlivé, nekřehké, nekomunikativní. Nedej bože, že se taková „my-jsme-všechny-super-že- ny“ bytost potká s někým, kdo superženou být nechce. Existuje-li feministka, která má hrůzu z trans lidí, bude zaručeně EKO. Existuje-li feministka, která tlačí ségru do toho, aby už měla děti, vsaďte se, je EKO.
Dobré cíle, ale blbé zdůvodnění byly ekofeminismu vyčítány snad nejčastěji. Nic ale nezamrzá v čase, a tak nakonec i Freudova poučka anatomie je osud a její vliv na ekofeminismus opadly. Objevil se méně dráždivý směr „sociálního ekofeminismu“, který už péči nepřisuzuje výhradně ženám, nyní se jedná o proces, který nese ekologicky citlivé prvky, a může jej vykonávat kdokoli. Kdoví, třeba časem ekofeminismus poposkočí o další krůček a přispěje k rozkladu i dalších „pravd“. Třeba zjistí, že nejen žena, muž, kultura a příroda mohou být současně straight i queer, krásnými i ošklivými, produktivními i destruktivními. Ekologie by měla zůstat připomínkou toho, že to, co nevíme o živém světě, bude vždy mnohem větší než to, co o něm víme. Ekofeminismus jednou zjistí, že příroda by s binárním myšlením nemohla souhlasit. Život nepotřebuje ženu, monogamii ani heterosexualitu k přežití. Příroda je neukázněná, chaotická, tajemná a rozmanitá. Prostě podivuhodná, divá až divná. Příroda je totiž queer. To už je ale jiná teorie.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
