Co jiného také čekat od autorky, absolventky gender studies, výrazné společenské aktivistky a bojovnice za práva matek a žen? Už jen z tohoto medailonku je jasné, že kvůli postavení žen v polské společnosti a všem stereotypům s nimi spojenými bude poskakovat jak kukuřičné zrnko v horkém kastrolu. A taky že jo.
Pro svou prvotinu, která dostala až poněkud bedekrový název Kapesní atlas žen a jež jí vynesla prestižní polskou cenu Paszport Polityki, si autorka vytipovala čtyři postavy. Každá je sice hrdinkou jiné povídky, ale i tak mají spolu mnoho společného. Bydlí ve stejném domě ve Varšavě, jejich osudy jsou na hony vzdálené šedému normálu, nesou jméno patronky Polska – Panny Marie – a svým chováním a nevyřešenými příběhy jako by nechtěly zapadnout do vyšlapaných sociálních a kulturních cestiček.
POLSKÉ ŽENY NEPŘINESL ČÁP, NAŠLI JE V IGELITCE
Autorka špatně nese, pokud ženy jako nepřemýšlející stádo následují své historicky
zakořeněné postavení. Stojaté společenské vody zkrátka nejsou prostředím, pro které by hynula bezmeznou láskou. I proto v nich své postavy nechává plavat a do vínku jim dává extrémní životní osudy, abychom díky
jejich pokřivenosti získali na danou situaci
pohled z naprosto odlišné perspektivy.
První hrdinkou je nemastná neslaná Černá Máří, vychovaná k poslušnosti a čistotě v duchu úsloví, že i „žena beze smyslu se vždycky může věnovat úklidu.“ V životě se dost plácá, proto utíká do světa fantazie, kde je princeznou v dokonalém království. Že skončí smradlavě, špinavě a necenzurovaně, netřeba podotýkat. Druhá Marie se vůči „dokonalé a vždy perfektní“ společnosti provinila tím, že zažila hrůzy války, na které nedokázala zapomenout. A teď jako zbloudilá duše nemůže najít klid a „otravuje“ svou existencí ostatní. Třetí Marie, vlastně „Marián je pán, ale má tolik ženských vlastností, že je takovým spojením obojího. Takový dva v jednom, jak zboží v akci.“ Za jiných okolností dokonalá partie pro všechny polské dcerušky, ale z mustru dokonalého muže se poněkud vymyká svou pohlavní nevyhraněností, a to se přeci neodpouští. Přehlídku završuje Maruška, tak trochu ďábelské dítko, která už v jedenácti letech přišla na to, že tenhle svět za nic nestojí, a tak se ho celou svou bytostí snaží trochu změnit, „hodit zrníčko do bezchybného stroje“. Mění se na městskou partyzánku a vytrhává lidi ze zajetých kolejí. A je v celku jedno, jestli tím, že soucítí s lidmi na okraji společnosti, anebo tím, že podpálí tržnici.
OSAMĚLOST NA POLSKÝ ZPŮSOB
Z formální stránky kniha připomíná proud
vědomí. Ve vyprávění se často míchá fantazie s realitou a ve výsledku vlastně není
až tak důležité, co se doopravdy stalo a co
ne, mnohem více jde o směr než o samotný
výsledek. I proto by každá z povídek mohla být napsána v jedné větě, bez většího
diakritického přerušení, což by odpovídalo vypravěčské plynulosti.
Když Simona Babčáková četla na Noci literatury úryvek z Kapesního atlasu žen, vypadalo to, že půjde o humoristickou knihu. Ale čím více se do ní začtete, tím hlouběji se do sebe ponoříte. Nálada v této novele je kritická, místy morbidní a značně negativistická, protože bohužel odráží jen to, jak se k sobě navzájem chováme.
Sylwia Chutnik: Kapesní atlas žen, Fra, 2014, 220 stran
