Co pro vás znamená Nový Prostor?
„Snažíte se,“ slýchám často od lidí a kolikrát mám problém z jejich tónu pochopit, co tím myslí. Že jsem slušný a nikoho neobtěžuji, nebo že mě berou jako prodavače, který chodí do práce a stojí tady celý den? Ale pak to přejdu a řeknu si, že mě asi oceňují, a to je v mém životě také důležité. Mohu pro někoho mít význam nebo dojít ocenění, a tím třeba i posilovat lidi okolo. Protože to, co se mi v životě stalo nebo co jsem způsobil i já, nebylo příliš lichotivé. Za to žádná pochvala není.
JSEM VĚTŠÍ BOJOVNÍK
Nerad se vracíte do minulosti?
Absence domova je asi to nejhorší, co vás může potkat – chybí pocit, že byste někam patřili nebo se měli kam vrátit. Dětství bylo na nic, rodina žádná, tátu jsem vůbec nezažil, ani nevím, kdo to byl. Jenom po vojně mi přišlo vyrozumění, abych se dostavil k dědickému řízení, ale tehdy jsem nic nechtěl, protože jsme se ani neznali. Do čtrnácti let jsem vyrůstal
u babičky a potom jsem žil s mámou. Nikdy jsem nic neměl, když se jezdilo na výlety, zůstával jsem ve škole a styděl jsem se i za to, jak chodím oblékaný. Na denním pořádku přitom bylo, jaký jsem blbec a debil. Já mám střední ekonomickou a udělal jsem i přijímačky na vysokou, ale máma řekla, že mě nebude podporovat. To je letitý problém, který si s sebou nesu. Už jsem odpustil, smířil jsem se s tím, že mě nenáviděla, asi jsem jí v té době zasáhl do života, musela se o mě starat a bylo to k ničemu. Ale nějaký ten komplex méněcennosti se snažím vynahrazovat dodnes, třeba tím, abych aspoň vypadal mezi lidmi relativně dobře oblečený a upravený. Okolí pak bude mít méně možností a příležitostí mě napadnout. Takže se to snažím nějak maskovat, abych se nestal terčem posměchu a osočování. Ale není to obrana. Je to tak proto, že chci.
Zmínil jste, že sám nejste na některé věci z minulosti hrdý. Co si zpětně vyčítáte?
Kdysi dávno, je to více než dvacet let zpátky, jsem dělal normálně číšníka a přičuchl jsem ke kartám. Potom po revoluci přišly automaty a já měl období, kdy jsem v nich prohrál strašně moc. Do konce života budu mít dluhy, ale hlavně peníze, které jsem si půjčil u kamarádů a kamarádek a už je nevrátil nebo je nemohl vrátit, mě skutečně mrzí. Na bankách nebo nebankovních společnostech mi tolik nesejde, ale tohle jsou lidi, kteří si myslím, že mě měli v životě nejraději.
Jak vzpomínáte na život gamblera?
Byla to otročina. Ve finále jen sedíte v herně a přemýšlíte nad tím, kde sehnat další peníze. A pak se také všechno nakupilo. Deprese, automaty, nervy, pokusy o sebevraždu... Teď mě drží při životě víra v pánaboha. Každý den se k němu modlím, stojím na prodejním místě a říkám panebože, ty mě vidíš, pomáhej mi a všem, kteří pomoc potřebují. Přicházejí období, kdy mi všechno přijde marné, vytane vzpomínka na chvilku, kdy se všechno vytrácí, jsem spokojený a už bude konec, ale pak si říkám, že nemůžu, že už jsem to aspoň šest let neudělal, tak to neudělám ani teď. Jsem teď větší bojovník a nevzdávám to.
Přestal jste hrát naráz?
To se snažíte postupně. Když jsem si začal uvědomovat, že mám problémy, šel jsem na léčbu, potom na další a za poslední roky jich mám za sebou dohromady asi dvanáct. Pak si ale řeknete, že se nestačí jen někde schovat a že řešení se musí najít v opravdovém životě, který nastává až tady. Takže změna přišla, když jsem si uvědomil, že to není jen o terapii, ale také o mém zabednění a zabejčení, o vědomí, že takhle už dál fungovat nemůžu a že změna musí přijít ode mne. Takže stůj celý den na ulici, prodávej časopisy, vyděláš dvě nebo tři stovky, nebo jenom čtyřicet korun, ale to nevadí, zítra půjdeš znovu a třeba to bude lepší. Ale poctivě vyděláváš peníze, netrápíš se a nikoho neživíš, protože to jsou hajzlové. Peněz, které si na ulici vydělám, si vážím mnohem víc. Neříkám, že myšlenky na hazard nepřicházejí, ty mi zůstanou celý život. Ale když přijde chuť a já do herny přesto nejdu, pochválím se, mám obrovskou radost a to mě posiluje.
Je šance, že byste některé z dluhů, o kterých jste mluvil, mohl splatit?
To ani nejde. Mám částečný invalidní důchod
na nervy, k tomu výdělek z Nového Prostoru –
celkem hospodařím asi se sedmi tisíci měsíčně.
Kdyby mi na konci měsíce zbývaly dvě nebo tři
stovky, rád něco splatím, zejména kdybych
věděl, že ten člověk na tom není dobře. Ale to
se neděje a já se nemůžu dostat do situace,
kdy sám zůstanu úplně bez prostředků, byl by
to první krok k tomu, aby mi přeskočilo. Prostě
vím, že se potřebuju najíst a bydlet, to je pro
mě směrodatné. A k tomu miluju jídlo. Jsem
schopen sníst tři kila jídla najednou. Třeba
celý bochník chleba, k tomu celé máslo, vypiju
mléko, k tomu velké piškoty nebo půlkilové
balení sušenek. Až si říkám, že si tím nejspíš
léčím nějaké psychické problémy.
Mluvil jste o marných obdobích nebo
myšlenkách na hazard. Když přijdou,
máte je s kým probrat?
Mám, ale jsou to spíš pracovníci z pomocných
sociálních organizací. Můj okruh známých
vlastně není. To pak v padesáti zjistíte, že
nikoho nemáte. Možná proto se pak ve mně
objevují představy a myšlenky, jestli se lidi
mají rádi a proč se nemají. Vidíte třeba, jak se
lidi hádají, a tak si říkáte: ale to je lítostivý,
to je špatný. Proč se hádáte? Vždyť jste rodina,
musíte být šťastní.
LÉKY NA LHOSTEJNOST
Nový Prostor prodáváte na okraji Brna u sídliště, ale dřív jste stával v centru anebo prodával také v Plzni. Jsou mezi různými místy velké rozdíly?
Ne, není důvod, aby byly. Všude jsou hodní lidé a nemusí si zrovna koupit časopis. Pozdravíme se, prohodíme pár slov o počasí, anebo řeknou, že si časopis koupili už jinde, ale i to mě potěší. Tak sis ho koupil jinde, mám radost za tebe i za toho prodejce, řeknu si. Jenom někdy mám pocit, jako by se na mě lidi dívali špatně nebo skrz prsty. Jako by si říkali „vypadáš dobře, tak proč si nenajdeš lepší práci“, jenže nikdo neví, co člověk prožívá a jaké má problémy. Přitom já se snažím každý měsíc aspoň jednou nebo dvakrát někoho kontaktovat, jestli by mě nevzal do práce. Ale není to jednoduché, agentury dnes například důchodce nezaměstnají. Nevím, mohu se mýlit a nerad bych někomu ublížil. Z dvaceti lidí tak navíc reaguje třeba jen jeden člověk. Ale stejně to zamrzí. Pokud bych měl pro čtenáře Nového Prostoru nějaké poselství, asi by znělo: vždyť můžu kopat kanály a ty můžeš být prezident republiky, ale přitom můžeme být kamarádi a být na sebe hodní. Mám pocit, že lidé jsou k sobě málo všímaví, lhostejní.
Máte nějaké přání nebo sen?
Byla by to snad jenom místnůstka nebo chatka, abych měl domov. Pro mě je podstatné mít tu postel, stůl a židli, místo, odkud můžu odejít a vrátit se, aniž bych byl trpěný anebo navíc. Další tužby nebo ambice už nemám, i když i dnes si někdy říkám, že bych se mohl přihlásit na univerzitu třetího věku, jenom tak pro svoji potěchu, abych viděl, že na to mám. Já se vzdělávám na internetu dnes a denně. Když mě něco zaujme nebo někde něco zaslechnu a mám zájem dozvědět se víc, tak si to vyhledám a pokračuju dál... Ne, že bych na tom byl zaseklý, ale trénuju tak mozek.
Co vás v poslední době zaujalo?
Teď se dívám hlavně na spolubydlení (smích). Platím si podnájem, ale majitelka to prodává, takže na konci měsíce se musím vystěhovat. Líbilo by se mi sehnat partu lidí, třeba studentů, pokud by mě přijali. To by bylo i cenově nejlepší a člověk by tam nebyl sám a zároveň měl soukromí. Jinak ubytovny nebo další podnájmy jsou už dražší. Moje prostředky jsou omezené a na žádné dávky nedosáhnu. Za ty roky jsem to zkoušel několikrát, ale vždycky mi řekli, že můj důchod, čtyři tisíce devět set korun, je příliš vysoký.
Říkal jste, že vám chybí přátelé. Není i tohle věc, která by se dala změnit?
To bych chtěl, být s někým je můj další sen. Ale tam je jiný problém z hlediska orientace. Jsem starý dědek, a když by se mnou někdo chtěl být, je to kvůli penězům. A z věkově stejné nebo podobné skupiny jsou lidi zaměření jako já někde jinde. Jsou zajištění, zabezpečení a do života si mě nepustí. Takže zůstávám sám, ale já si k sobě někdy vezmu malého pejska (smích). Anebo velkého, pokud bych bydlel v lese. Aby mě chránil, protože já se bojím.
...
Jiří Pijálek se narodil v Jihlavě, ale v osmnácti letech z ní odešel a nepovažuje ji za své město. Do Brna se přistěhoval před sedmi lety za prací, ale nevyhnul se nepoctivým za- městnavatelům, kteří za práci odmítají platit. Ani v Brně tak zatím svůj domov nenašel. „Jsem tady, protože někde být musím,“ říká.
