Nedávno jsem kamarádce v jedné žižkovské kavárně vypravoval o rapperovi, který si říká Řezník, a o jeho skladbě Ta holka v mym sklepě. Její text, inspirovaný případem rakouského maniaka Josefa Fritzla, velice barvitě pojednává o muži, který ve sklepě dlouhé roky brutálně týrá dívku a natáčí ji při tom na video. Když jsem dopodrobna vylíčil všechna temná zákoutí Řezníkova textu, zavolala kamarádka ihned svému příteli, aby ji vyzvedl u zastávky tramvaje a doprovodil domů. Prý to za jiných okolností nedělá, ale představa, že je uvězněna ve sklepě a vydána někomu na milost a nemilost představuje její nejhorší noční můru. Zdá se tedy, že Řezník umí tnout do živého.
Drž hubu ty svině, do kouta si, píčo, lehni,
seš moje otrokyně, teď svojí prdel zvedni.
Zhebni, jak tě nesnáším, ty kurvo,
přitáhnu ti popruhy, až ti prdel urvou.
Svině, budu tě řezat jako minule,
můžeš se jít vysrat, až dožereš psí granule.
Můj sklep je stejně sklíčenej jako můj rap,
Žije tu tahle fuchtle už přes deset let...
Teďka musí spát na zemi a péro sát, to se ví,
Ztrácí vědomí denně v mym podzemí.
Ačkoliv Ta holka v mym sklepě proslavila Řezníka i mimo poměrně úzkou základnu fanoušků rapového subžánru horrorcore, opravdový zářez do všeobecného povědomí se mu podařil již se skladbou Konečný řešení. Zatímco většina skladeb pracuje s brutální hororovou poetikou, tentokrát text Řezníka a dalších dvou rapperů Hrobky a Pitvy pojednával o „problematice“ Ukrajinců, Romů, bezdomovců, homosexuálů a drogově závislých. Důraz byl přitom kladen na řešení, které, jak již název napovídá, mělo být konečné.
Každej houmless si ve špíně chlastá krabicáka,
Pitva na něj potom hnedka kyselinu cáká.
Já si nechal hákáč vytetovat na bicáka,
spálil bych je všechny, udělal z nich uheráka.
Žebrák dělá slepýho, ale pak počítá drobný,
asi mu fakt do těch očí nastříkám kyanid sodný.
Já zrušil bych porodný a podobný kokotiny
a nasadil těm zmrdům nějakou nemoc do rodiny.
(Řezník feat. Hrobka a Pitva: Konečný řešení, Vzestup zla, 2010)
Není divu, že text vyvolal značnou morální paniku. Nejhlasitějším Řezníkovým kritikem se překvapivě stal novinář Jiří X. Doležal a všichni tři rappeři, kteří se na skladbě podíleli, stanuli před soudem, což se do té době dařilo téměř výlučně neonacistickým rockovým kapelám. Řezník společně se spřáteleným duem Hrobka a Pitva v soudní síni slavili triumf. Soudce po poslechu jejich nahrávek došel k závěru, že se nejedná o výzvu k násilí, ale o svébytnou autorskou poetiku, která podobně jako horory těží z těch nejděsivějších lidských strachů a tužeb. Řezník o procesu napsal track, ve kterém se přirovnává k Plastic People of the Universe a zveřejnil hanopis na Jiřího X. Doležala, někdejšího mistra šoku, který v Řezníkovi našel svoji Nemesis. Další vodou na Řezníkův mlýn bylo loňské vyřazení z ankety Český slavík, které ze starého zvrhlíka udělalo bezmála mučedníka, kvůli kterému se od ankety distancoval i někdo jako Tomáš Klus.
Za pozornost stojí především Řezníkovy argumenty, kterými se bránil jak u soudu, tak proti moralizující kritice některých novinářů. Podle rappera nejsou jeho texty žádnou výzvou k násilí (ať už na ženách či na sociálních a národnostních skupinách), ale pouhou zábavou, volnočasovou aktivitou, která se odehrává podle pevných pravidel žánru horrorcore. Z tohoto pohledu se obviňování Řezníka může podobat obviňování boxera, který boxuje zápas v ringu. Dát někomu pěstí do obličeje může být na ulici vážným přestupkem, zatímco během sportovního zápolení se jedná o naprosto legitimní pohyb, který ocení jak diváci, tak zainteresovaní sportovci. Musíme se proto ptát: co je to ten horrorcore a jaká jsou jeho pravidla.
Horrorcore
Hiphopový žánr horrorcore vznikl, podobně jako drtivá většina hiphopových postupů, ve Spojených státech. Podnětem k jeho vzniku byla především silná vlna morální paniky, která se na začátku devadesátých let rozpoutala kvůli dvěma hudebním proudům. Tím prvním byl gangsterský hiphop, který ztělesňovala skladba rappera Ice-T Cop Killer (Zabiják policajtů). Prvotní šok se brzy stal normou, ba přímo povinností a hiphopové texty zaplavila vlna chlapáckých řečí o porušování zákona a konzumaci drog. Už zde na obhajobu žánru zazněly argumenty podobné těm Řezníkovým. Ice-T prohlásil, že je vrahem policistů asi tak stejně, jako je David Bowie kosmonautem (jedná se o narážku na Bowieho slavný singl Space Oddity z roku 1969, který pojednává o osamělém kosmonautovi na orbitě).
Druhý důležitý inspirační proud pro horrorcore představoval americký death metal, přičemž už metal jako takový měl za sebou dekádu plnou kontroverze. Umělci jako Judas Priest, Ozzy Osbourne, Twisted Sister i mnozí další museli svoji tvorbu vysvětlovat před soudem či před senátní komisí. Texty, které se nebály zla, černokněžnictví a samozřejmě otevřené sexuality, děsily spořádané občany a přitahovaly davy jejich potomků. I ty největší metalové kapely jako Iron Maiden či Metallica čerpaly ve své tvorbě náměty z hororových románů a filmů. Teprve deathmetalové kapely jako Cannibal Corpse však dotáhly zálibu v morbidnosti do nejzazších hranic lidské představivosti. Právě zmiňovaní deathmetalisté z Buffala se mohou pyšnit bezprecedentní sérií zákazů veřejných vystoupení i plamenných vyjádření předních politických představitelů napříč Spojenými státy.
Když už se k nějakým hudebním stylům vyjadřuje prezident USA a řada guvernérů a senátorů, asi na nich něco bude. Horrorcore tak v sobě spojil poetiku death metalu s podáním gangsta rapperů. Nový žánr záhy překonal hranice zemí i kontinentů a své příznivce si našel také mezí českými tvůrci. Řezník může být tím nejviditelnějším, ale rozhodně není jediným. Značné oblibě se těší také obávaná dvojka s všeříkajícím názvem Hrobka a Pitva, s Řezníkem v projektu Sodoma Gomora spolupracuje Sade a stále více se prosazuje i rapper, který si podle starořeckého boha podsvětí říká Haades. Nejedná se pravda o nejaktivnější umělce a i v rámci hiphopu jde spíše o uzavřenou skupinku, která si vzájemně hostuje na deskách, jež jsou do poslední drážky zaplněné vraždami, úchylkami, bizarními sexuálními technikami, nejrůznějšími tělesnými tekutinami a především všemi formami násilí.
Asociální umění?
Co chtějí autoři prostřednictvím textů, ve kterých se kondenzuje to nejhorší, s čím lidský rod za dlouhá staletí přišel, vlastně sdělit? Jedná se o obhajobu násilí nebo naopak o ironický protest proti němu? Opravdu Řezník vybízí k uvěznění žen a vybití bezdomovců nebo proti těmto jevům bojuje? Jak už tomu v případě umění bývá zvykem, odpověď není ani trochu jednoduchá.
Celé nedorozumění, které panuje kolem Řezníkovy tvorby, lze dobře popsat na článku politologa Ondřeje Slačálka pro server a2larm.cz. Ten ve své rozsáhlé a nemilosrdné kritice rapperovi vyčítá nedostatek sociálního cítění a mluví o tom, že v době, kdy dochází k násilí na ženách, rasovým vraždám a útokům na bezdomovce, není přece možné hájit autora, který se ve svých textech se zmíněnými věcmi ztotožňuje.
Opravdu se ale Řezník se svými texty ztotožňuje? Opravdu se Hieronymus Bosch ztotožňuje s peklem, David Bowie s kosmonautem a Anthony Hopkins s brutálním vrahem Hannibalem Lecterem? Proč nám nedělá problémy číst horory a dívat se na vyhřezlá střeva v kině, zatímco Řezník vyvolává kontroverzi za kontroverzí?
Odpověď můžeme hledat například v české gramatice. Zatímco filmy a obrazy jsou podávány z dálky a nemají jasného vypravěče, Řezník své texty vypráví většinou v první osobě, čímž vzniká mnohem větší dojem ztotožnění autora s jeho textem, což je koneckonců příznačné pro hiphop jako takový. Na Řezníka bychom tedy měli nahlížet spíše jako na herce, který si navléká masku a přehrává danou roli, tak jako v italském barokním dramatu maska Harlekýna zavazovala jejího držitele, aby ctil jistá pravidla své role. Ve svých skladbách na sebe Řezník bere mnoho různých rolí a není pravdou, že by si bral na mušku pouze ty slabší, kteří se nemohou bránit. Hledá totiž v lidech pouze to odporné, ať už je to kdokoli. Právě bezdomovci a homosexuálové v mnoha lidech takovýto odpor vyvolávají. Hnus ale dokáže najít i na druhé straně společenského spektra, například ve skladbě Kapitalista:
Sem kapitalista, hromadím kapitál,
den je úspěšnej, jenom když jsem vatu vydělal.
Všechny kolem sebe bych sežral jak kanibal...
Sem kapitalista, ty pro mě budeš makat do sta,
žádný benefity, minimální mzda to bude pocta...
Ještě musíš makat, ještě nekončí ti šichta,
já už ve dvanáct jdu domu, cestou flusnu ti do ksichta.
Není to věru lichotivý portrét. V době, kdy hlavní proud českého i světového hiphopu stále hlouběji zapadá do pasti oslavování vlastního hédonismu a ústředním tématem se stává délka penisu, počet roštěnek a množství zkonzumovaného kokainu, představuje Řezníkova tvorba asociální podobu hiphopu dovedenou do krajnosti. Zatímco v české společnosti nadále sílí nenávist k bezdomovcům a Romům, Řezník, Hrobka a Pitva zobrazili krajní důsledky, ke kterým podobná nenávist může vést. Je zbytečné meditovat nad tím, zda se jedná o podporu nebo o nesouhlas. Umělecké dílo tak jednoduché odpovědi neposkytne. Můžeme tvrdit snad jen to, že se Řezníkovi podařilo věrně zobrazit to nejhorší v nás a podobně, jako se mé kamarádky v žižkovské kavárně zmocnil děs z toho, že skončí zavřená ve sklepě násilníka, nezbývá ani nám ostatním než se klepat strachy před démony, kteří zatím stále spoutaní dřímají v české společnosti.
Autor je doktorand na Ústavu české literatury AV ČR, působí v redakci kulturního magazínu Lógr.
