Romány pro ženy patří u nás i ve světě k nejprodávanějším knihám – také ovšem ke knihám nejvíce opovrhovaným a poměrně málo probádaným. Co víme o telenovelách našich babiček? V roce 1996 se podíl romantické tvorby na americkém knižním trhu vyšplhal k závratným 55 %. Knížky červené knihovny tak nejen že porazily literaturu „uměleckou“, tyto romány psané „ženami pro ženy“ zatočily i se všemi Saurony a Agenty 007, kteří jinak představují tu nejdrsnější konkurenci.
Také v české anketě Moje kniha se na třetím místě umístila neúnavná autorka dívčí literatury Lenka Lanczová, kterou předstihl pouze J. R. R. Tolkien a autorka potterovské ságy J. K. Rowlingová. Kde se ale vůbec červená knihovna vzala? Proč je stále tak populární? A jak se za dobu svého trvání proměnila?
Podobně jako lux či xerox byl i pojem červená knihovna původně označením konkrétní řady výrobků. Jméno v sobě příliš poetiky neskrývá, pouze konstatuje fakt, že knihy z této edice z nakladatelství Rodina byly vázány do červeného plátna, která byla pochopitelně vybrána jako barva lásky a emocí. Pokus navázat na tuto tradici najdeme i v době po sametové revoluci. Sextánka Viléma Neubauera vyšla v nakladatelství Atos v edici Fialková knihovna. To, že kniha má fialové plátěné desky, pravděpodobně netřeba dodávat.
Protipólem Červené knihovny byla knihovna Modrá, která pro změnu přinášela především vzrušující historky z Divokého západu. První republika byla vůbec zlatou dobou četby pro ženy a románů na pokračování, končících bezezbytku svatbou. Ty vycházely v úspěšných periodikách, jako byl List paní a dívek, Hvězda, Pražanka či Moravanka a vlastně tak plnily funkci podobnou současným nekonečným telenovelám. Není bez zajímavosti, že List pánů a hochů velice záhy zkrachoval.
Ke kořenům
Ani knížky Červené knihovny se však podle Dagmar Mocné, přední odbornice na tuto problematiku, neobjevily jen tak. České překlady německých romancí slaví obrovské úspěchy už ke konci devatenáctého století. Nejznámějším případem je série románů o Svéhlavičce (v originále Trotzkopf), která oživila uvadající kariéru konzervativní spisovatelky Elišky Krásnohorské. Ta ovšem brzy zjistila, že pouhé překládání ji zcela neuspokojuje, a tak zcela podle svého připsala úspěšná pokračování Svéhlavička nevěstou, Svéhlavička ženuškou a Svéhlavička babičkou.
Významná americká specialistka na romance Pamela Regis ve své studii o „nejpopulárnějším a nejméně respektovaném literárním žánru“ sleduje původ romantické novely až k přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Původně prestižní žánr se podle ní postupně stává zkostnatělým a jeho schémata se stále opakují pouze s drobnými obměnami.
Jednotlivé povinné prvky se pak mohou kombinovat jako kostičky stavebnice lego. Tak například je-li milostné vyznání na začátku knihy, jedná se o lásku na první pohled a náplní knihy pak bude překonávání nepřízně okolí (podle vzoru Romea a Julie, ovšem místo kolektivní sebevraždy následuje svatba či alespoň zásnuby).
Naopak umístění vyznání na samotný konec znamená, že hrdinové nebudou stát proti společnosti, která je rozděluje, ale budou spíše pomalu hledat cestu k sobě navzájem, jako je tomu u velkého vzoru romantické literatury, románu Pýcha a předsudek Jane Austenové.
Temno
Vraťme se však zpátky k osudům české červené knihovny. Pakliže dvacátá a třicátá léta představují zlatou éru žánru, následujících padesát roků můžeme bez váhání označit za dobu temna nejtemnějšího. Již za protektorátu se rozpoutal boj proti brakové literatuře, jejímž čelním představitelem byla vedle RoDoKapsu právě červená knihovna. Roku 1940 je ustanoven Sbor pro posuzování tiskopisů ohrožujících mládež a o dva roky později vychází příručka Chraňme mládež před zhoubnou četbou. Marně se na obranu brakové literatury postavili autoři tak renomovaní a různorodí jako S. K. Neumann, Jaroslav Durych či Josef Hora.
Ani konec války opětovný rozkvět červené knihovny nepřinesl. Cenzura tehdy s největší tvrdostí dopadla právě na ženskou četbu, která byla považována za tu nejnižší z nejnižších a nedostala se přes ni ani ta nejpopulárnější ze všech autorek, Vlasta Javořická, která posléze emigrovala do USA. V padesátých létech pak měla láska a jiné zábavné žánry utrum docela. Nastupují chrabří budovatelé, kteří na sentimentální vzdychání, zda ji miluje, či nemiluje, nemají ani pomyšlení.
Objevily se sice jisté pokusy využít žánr k účelům propagandy, ale výsledky byly žalostné. V časopise Rozsévačka tak vycházel životopis stachanovky Anny Kuzněcovové. Obvyklý milostný cit k vyvolenému muži se zde poněkud transformoval: „…pokoušela se skrýt své vzrušení, ale nedařilo se jí to. Styděla se za to, že nemůže v sobě přemoci touhu stát se velitelkou jedenatřiceti strojů.“ Není snad třeba dodávat, že takováto tvorba čtenářky příliš nezaujala a od podobných pokusů se brzy upustilo. Až do roku 1989 se tak červená knihovna coby Šípková Růženka ukládá k dlouhému spánku. Paradoxně právě v tomto roce také vychází studie významného lingvisty a literárního vědce Josefa Hrabáka, který s velkým nadšením vysvětluje, že socialistické čtenářky již červenou knihovnu číst nechtějí, protože na rozdíl od úpadkového Západu chápou její nedostatečnost. Jen těžko se mohl mýlit více.
Vstanou nové bojovnice
Po sametové revoluci se koná velkolepý návrat zábavné četby. Knižní trh se zaplnil podobně ikonickou řadou, jakou bývala za první republiky červená knihovna – edicí Harlequin. Došlo ale také k oživení domácí tradice a nového vydání se dočkaly některé romány Maryny Radoměrské (například Krb bez ohně či Srdce v soumraku), ovšem s patřičnou jazykovou úpravou. Pro koho však byly tyto knihy v devadesátých letech vydány? Jazyková úprava sice vyřešila ty nejviditelnější odkazy na dobu minulou, ovšem zůstávají nám vzorce chování, které jsou pro dnešní dobu poněkud starosvětské. Koneckonců v prostředí tržního kapitalismu se mezitím žánr bouřlivě rozvíjel a přes tradičně svatební konce se přeci jenom řádně posunul. Romány z období první republiky například tak nějak nestačily vstřebat sexuální revoluci, která proběhla v šedesátých letech dvacátého století. Porovnejme si třeba popisy milostného aktu z populárního románu na pokračování Světlo jeho očí:
Hlas se jí zlomil do nejnižší tóniny: „… chci s tebou zůstat, můj drahý hochu!“ Venku se bouře tišila. Déšť ustával a zahrada klidně oddechovala po přestálé vichřici. Kdesi se ozvaly hodiny jediným úderem.
Frank se tiše sklonil ke Světliným rukám, jež mu podávaly dar největší lásky. Zaplaven nekonečným pocitem vděčnosti a ničivého štěstí, pokryl polibky něžné dlaně, šeptaje nejkrásnější slova, jež mu vytryskla až ze dna srdce: „Světlo, má jediná, drahá ženo!“
Současné autorky se s podobnými náznaky již povětšinou nespokojí. Jako jistý kontrast předkládáme ukázku z povídky Výchova lady Lucindy populární americké autorky Beatrice Small.
„Chceš přefiknout, ty moje překrásná chytrá ženo?“ „Ano, Luciane, ty můj báječný muži, to si piš, že chci! Máš snad v úmyslu strávit zbytek noci tím, že mi o tom budeš vykládat?“ Poškádlila ho Lucinda.
„Mám v úmyslu strávit noc tím, že ti to budu dělat.“
Také prostředí, ve kterém se odehrává děj romantické literatury, doznal značného rozvoje. Čtenářky láká především historie a šlechtické prostředí středověku, Vikingů, doba alžbětinská i století nedávno minulá. Stále větší popularitu si nicméně vydobyly i milostné příběhy z prostředí sci-fi a fantasy, především pak upírů či vlkodlaků.
Ženská síla
Vedle obrovského zájmu o tradiční červenou knihovnu (úvodní část série o Svéhlavičce se dočkala deseti vydání, poslední dokonce z roku 2011) se objevuje i nová vlna ženské literatury, která se anglicky nazývá chick lit. Zatímco v tradiční četbě se jedná především o pravou lásku, tyto moderní hrdinky, které oscilují mezi potřeštěností Bridget Jonesové a nebetyčným sebevědomím hrdinek Sexu ve městě, si spíše užívají života, střídají partnery a náladu si spravují nakupováním v luxusních obchodech. Nové ženy, které v českém prostředí ožívají především v bestsellerech Ireny Obermannové, Haliny Pawlovské či Báry Nesvadbové také ve velkém bourají zažitá klišé o tom, že červená knihovna vede ženy k podřízenosti mužům, a prezentují postavy veskrze úspěšné a samostatné, se kterými se současné čtenářky mohou lépe ztotožnit.
O tom, že červená knihovna není nástrojem pokoření ženy, jak to podsouvají někteří kritici žánru, svědčí i ostré reakce čtenářek, pakliže si jejich hrdinka od mužů nechá líbit příliš mnoho. Podívejme se na některé z komentářů z významného blogu www.cervenaknihovna.cz: Senza Jenka: U Kristen je sympatické, že to není žádná ušlápnutá chudinka. (komentář ke knize Otrokyně)
Sarka: Kdyby si na mě dovolil sáhnout chlap s nějakým podobně hnusným úmyslem, jako měli pánové v tomhle románu, asi by ho pak ledacos bolelo. (komentář ke knize Pán tvrze)
Když si vzpomeneme na prababičku vší romantické četby, na Pýchu a předsudek Jane Austenové, a na její hlavní hrdinku, nezdolnou a inteligentní Elizabeth, a spojíme si ji s moderními emancipovanými hrdinkami, oprávněně můžeme pochybovat, zda je to se škodlivým vlivem červené knihovny tak horké, jak se říká. Na druhou stranu, po přečtení závěru románu Jindra bojuje o štěstí nelze než alespoň jedinkrát souhlasit s Josefem Hrabákem.
Jindra hleděla do jeho očí plna tiché pokory a odevzdanosti, pomalu pozvedla ruce, ovinula je kol jeho šíje a opětovala též polibky.
„Dále psát nemohu, med kapající z vyprávěnky by mi zalepil psací stroj.“
Autorka je doktorandka na Ústavu české literatury a literární vědy FF UK v Praze. Autor je doktorand na Ústavu české literatury AV ČR. Společně působí v redakci kulturního magazínu Lógr.
