Jméno Wilhelma Reicha, někdejšího enfant terrible rodící se psychoanalýzy, jehož závěry týkající se sexuality považoval Freud za inspirující, ale na svou dobu příliš odvážné, dnes něco řekne jen málokomu. Přesto právě on se výrazně zasloužil o odtabuizování společenského pohledu na sex.
Do okruhu Freudových vídeňských žáků se dostal mladý student medicíny Wilhelm Reich v době, kdy měla psychoanalýza nelichotivou pověst podvratné metody, která svými neslýchanými tvrzeními podkopová tehdejší normy viktoriánské morálky a potažmo i sám patriarchální společenský řád. Muž coby dobyvatel, žena trpně přijímající jeho vůli za neprodyšně uzavřenými dveřmi ložnic. Manželský sex byl nejen v konzervativním Rakousku dvacátých let chápán jako věc reprodukce přinášející potěšení přinejlepším muži. V buržoazní společnosti se o něm neslušelo hovořit a nevěra byla tolerována za předpokladu, že daný gentleman zachovával nezbytnou míru diskrétnosti.
Do této atmosféry vstupuje Sigmund Freud se svými teoriemi o dětské represi pudů jako základním mechanismu vzniku neuróz v dospělosti. S poukazem na nevědomé a často zneklidňující procesy, které se odehrávají na pozadí lidské psýché, vzala představa o svobodném individuu, které je cele pánem své vůle a života, rychle za své. Krom toho psychoanalýza mocně zacloumala dobovými tabu týkajícími se sexuálního chování člověka. Sám Freud tehdejší uskřípnutý počátek století glosoval slovy: „Je dočista neuvěřitelné, jak vzácně se vyskytuje normální potence u muže a jak hojná je frigidita u ženské poloviny manželského páru, jestliže onen pár žije pod vládou sexuální morálky naší kultury; s jakým odříkáním, zhusta pro oba, je manželství spojeno a na co zůstává omezen manželský život, ta vytoužená meta štěstí.“ Vídeň toho času sexuální extázi zkrátka neholdovala.
Larvovaný incest
Tam, kde se hlavní psychoanalytický proud soustředěný okolo Freuda a jeho žáků v kritice pokřivené dobové morálky zastavil, aby snad přílišnou radikalitou neohrozil slibné, i když prozatím nejisté vyhlídky psychoanalýzy jako respektované léčebné metody duševních poruch, nastupuje Reich s šokujícími tezemi založenými na své klinické praxi.
Bez servítku tvrdil, že za masovým rozšířením neuróz stojí autoritářská, sexualitu potlačující výchova, jež dětem do života nakládá břímě, které nemohou unést, aniž by se to později projevilo na jejich kreativitě a vitalitě. Reich tvrdil, že ruku v ruce s restriktivní výchovou v oblasti přirozených sexuálních potřeb jde často neuvědomovaná stimulace dítěte ze strany rodičů, zvlášť je-li s ním zacházeno jako s náhražkou za partnera v nefunkčním manželství. Tyto rané dětské sexuální fixace na rodiče se pak podle Reicha stávají zdrojem nejrůznějších patologií. Trnem v oku bylo Reichovi také tabu obestírající sexualitu mladistvých, které mimo jiné nepřipouštělo předmanželský sex a zapovídalo masturbaci.
Tehdejší společenská norma vyžadující askezi od puberty až do doby sňatku, byla podle Reicha umělým konstruktem, který mladé lidi učinil povolnými pro nutkavé manželství. Instituci plnou vzájemné frustrace, na jejíž (ne)funkci stál sešněrovaný a represivní sociální řád. Reich považoval ideál celoživotní manželské monogamie za pokrytecký nesmysl vytvářející armádu povolných neurotiků neschopných žít autenticky a svobodně. Namísto kamarádství a hravého sexuálního partnerství, které respektuje potřeby druhého, jen otrocká závislost – larvovaný incest, jak to Reich nazýval. Jednou provždy nerozlučitelné manželství dvou lidí, kteří se dříve sexuálně nesblížili, proto bylo podle Reicha zákonitě nešťastným kolbištěm nevyřešené infantilní sexuality.
Sexuální revoluce
Recept na tyto společenské neduhy viděl dvaatřicetiletý vizionář Reich v sexuální politice, jež svou éru předběhla o celá desetiletí. V roce 1929 zakládá ve Vídni poradenskou kliniku, v níž spolu s několika kolegy poskytuje bezplatnou terapii dělníkům a subalterním úředníkům, kteří si jinak nemohli psychoanalýzu dovolit. Reichovi daly tyto několikaměsíční pestré klinické zkušenosti nesrovnatelně více, než celá jeho dosavadní lékařská praxe.
Konzultoval zde s mladými lidmi začátky jejich milostného života a nejvhodnější způsob antikoncepce a podporoval ženy v jejich právu na svrchované rozhodování o svém vlastním těle. Za psychicky škodlivé považoval vynucené plnění „manželských povinností“ a běžně pomáhal v případech, které si to žádaly, zprostředkovat tehdy nezákonnou interrupci. Poté, co o několik let později stanul v čele vlivného německého hnutí Sexpol prosazujícího sexuální reformu, požadoval bezplatnou antikoncepci těm, kteří si ji nemohou dovolit, sexuální výchovu dětí, svobodu rozvodu a zrušení rozdílu mezi právním postavením sezdaných a svobodných obyvatel.
Král orgasmu?
Reich současně se zápalem pro sexuální revoluci (napsal i stejnojmennou knihu) nadále propracovával svou koncepci duševního zdraví rezonujícího v prožitku dokonalého orgasmu. Pacienty, kteří přicházeli do jeho ordinace, považoval bez výjimky za vážně narušené z hlediska jejich schopnosti plně prožívat sexuální slast. Nespokojoval se přitom s prostým vzrušením a schopností mechanicky dosáhnout orgasmu. Sex v pravém slova smyslu pro něj znamenal oddat se bez zábran druhému, naprosté uvolnění, které bez jakéhokoli pocitu studu, úzkosti a výčitek svědomí odvede napětí plynoucí z nahromaděné biologické energie. Reichova dokonalá ekonomie orgasmu post coitum triste nepřipouštěla.
Paradoxně s tím, jak Reich pokračoval v rozšiřování pojmového arzenálu teorie libida a jeho nedokonalého uspokojení jakožto základní příčiny vzniku duševních nemocí, dostával se do stále okrajovější pozice mezi psychoanalytiky nakloněnými Freudovi. Ten mezitím teorii libida, původní jádro psychoanalýzy, opustil ve prospěch pudu smrti – lidem vlastní potřebu trpět. Freud tak reagoval na nemalý počet pacientů, kterým psychoanalýza nejenže nepomáhala, ale jejich symptomy naopak zesilovala. Od kolegů si Reich vysloužil úšklebky a nelichotivou přezdívku „král orgasmu“, který předpisuje milostné uspokojení na jakýkoli duševní neduh. Navzdory tomu, že vždy zastával tezi, že schopnost plně zažívat slast je projevem duševního zdraví, nikoli receptem, jak jej získat. K tomu mu i nadále měly sloužit metody psychoanalýzy.
Nemocná společnost
Propast mezi učitelem a žákem se nadále zvětšovala, protože se Reich odmítal smířit s Freudovým tvrzením, že na zřeknutí se pudů a potlačování sexuality je postaven kulturní vývoj a jako takové je v rozumné míře žádoucí. Freud na Reicha apeloval, že rolí psychoanalýzy nemůže být snaha o lepší svět, zatímco on snil o narušení základů tradičního manželství svázaného slibem věrnosti a organizace dělby práce, založené na principech poslušnosti, povinnosti a efektivity. Logickým vyústěním Reichova úsilí o sexuální revoluci vedoucí k totální společenské transformaci pak byla jeho snaha o syntézu marxismu a psychoanalýzy do jedné všeobjímající emancipační teorie. Reich přitom spoléhal na sexuální probuzení žen, které „by znamenalo naprostý kolaps autoritářské ideologie“.
Pacienti, kteří Reichovi prošli rukama (často doslova, neboť pro Reicha nebylo tabu odstraňovat fyzické bloky, které podle něj korespondovaly s bloky psychickými), pak skutečně často opouštěli zaměstnání, v nichž strávili i půl života. Jejich nároky a rutina jim po Reichově terapeutickém zásahu připadaly nesnesitelné a napříště volili práci, v níž mohli být v bližším kontaktu s lidmi.
Persona non grata
Nástup Hitlera k moci Reicha přinutil kvůli jeho židovskému původu, někdejšímu členství v komunistické straně (jak v Rakousku, tak v Německu byl pro své antiautoritářské postoje z partaje vyloučen) a jeho knihám, které nacisté s takovou oblibou pálili, Německo opustit a přesunout se nejprve do Skandinávie a nakonec do Spojených států amerických. V nevelké komunitě svých přívrženců se tu dal na studium fyziky a biologie, které jej v roce 1939 dovedlo k jeho nejexcentričtějšímu objevu tzv. orgonové energie – základního stavebního prvku veškerého života ve vesmíru. Ten Reich podle svých slov dokázal nejen měřit, ale i uchovávat. Dokonce se tradovalo, že je Reich schopen prostřednictvím jednoho ze svých fantaskních orgonových vynálezů účinně manipulovat s atmosférou a v období sucha přivolat déšť.
Osudným se Reichovi nakonec stal obchod s orgonovými akumulátory, jednoduchými komorami, které měly mít moc zlepšit duševní i fyzickou kondici člověka. V zemi svobody byl v období horlivé aktivity výboru pro neamerickou činnost, jemuž jeho otevřeně komunistická minulost nemohla být po chuti, v roce 1956 za podvod odsouzen na dvě léta do vězení, kde o rok později zemřel. Zabavené orgonové akumulátory nechala americká vláda zničit a nechala pro jistotu také spálit nedokončené koncepty jeho rouhačských knih.
