Holmes v sobě spojuje brilantní dedukci, nezdolnou vůli, ohromující znalosti a bezprecedentní intelekt. Kde se vzala touha po takovém hrdinovi?
Zrození detektiva
Romantismus devatenáctého století přál nejrůznějším fantastickým záhadám a mystickým povídkám, které alespoň na chvilku poskytovaly čtenářům možnost úniku ze společnosti, kterou ovládl do té doby nevídaný technický rozvoj raného kapitalismu. Roku 1841 však americký spisovatel Edgar Allan Poe přišel na způsob, jakým všechny záhady nadobro zkrotit: vymyslel detektiva.
Poeova povídka Vraždy v ulici Morgue, ačkoliv nejprve nebyla na starém kontinentu přijímána s velkým nadšením, vlastně definovala podobu detektivky tak, jak ji známe dodnes, tedy na dobrých 150 let dopředu. Samotný Poe jako charakteristickou vlastnost detektivního vyšetřování uvedl „racionalizaci“. Tam, kde všichni ostatní, především pak tradičně neschopná policie, vidí neřešitelnou záhadu, tam detektiv vnáší světlo rozumu a ze zdánlivé záhady se stává logicky řešitelný problém. Poe si ovšem také povšiml nebezpečí, které z této dokonalé racionalizace člověka plyne. Jeho detektiv C. August Dupin za dokonalý rozum platí něčím, co bychom mohli nazvat ztrátou obyčejné lidskosti. Dupin je pouze chladným strojem na myšlení a všichni detektivové po něm budou čelit nebezpečí, že se stanou buď příliš nelidskými anebo příliš nudnými.
Sherlock a ti druzí
„Doktor Watson – pan Sherlock Holmes,“ představil nás Stamford.
„Těší mě,“ řekl upřímně a stiskl mi ruku, až to zabolelo. „Vy jste byl v Afganistanu.“
„Jak jste to poznal?“ zeptal jsem se udiveně.
„Na tom nezáleží,“ řekl a usmál se.
Takto se památného roku 1887 na první straně povídky Studie v šarlatové setkává polní lékař, doktor James H. Watson, s nejlepším detektivem všech dob, Sherlockem Holmesem. Detektivní četba už nikdy nebude stejná jako předtím. Sir Arthur Conan Doyle nového detektivního hrdinu vymodeloval podle svých poněkud výstředních učitelů medicíny a průkopníků forenzní lékařské vědy. Zcela z nich vyoperoval takovou zjevnou zbytečnost, jako jsou lidské city, a s úspěchem je nahradil suchým humorem, brilantní dedukcí, virtuózní hrou na housle a drogovou závislostí. Příběhy Sherlocka Holmese obsahují vše, co ke klasické detektivce patří: okaté pohrdání policií, poněkud přitroublého Dr. Watsona, amatérského detektivního génia a především věčně aktuální zápletku typu „whodunit“, tedy „kdo to udělal“, a povinné závěrečné převyprávění toho, jak to bylo doopravdy. Pozdější autoři Doylovy postupy hojně rozvíjejí, ale v zásadě příliš neproměňují, což je také případem mistrných detektivních příběhů Agathy Christie s hypochondrickým Belgičanem Herculem Poirotem a dobromyslnou, leč pronikavou slečnou Marplovou či další detektivkou v sukních, Ariadne Oliver. Dvacátá léta znamenala v Evropě zlatý věk detektivek. Gentlemani jako Holmes, Poirot či Lupin zde dokázali rozvířit fantazii milionů čtenářů. V drsném americkém prostředí však jejich ušlechtilost a spoléhání na čistý rozum působily spíše jako neomluvitelná změkčilost. Proti dobře vychovaným neurotikům postavili Američané svoji „drsnou školu“. Detektivové, kteří se z ní rekrutovali, se nebáli umazat si ruce nějakou tou ranou do čelisti a místo Holmesova decentního kokainového opojení preferovali flašku poctivé americké whiskey.
Nejznámějším příkladem takového drsného detektiva je bezesporu charismatický Philip Marlowe z románů Raymonda Chandlera. Poněkud melancholický samotář a příležitostný alkoholik pro ránu či drsnou hlášku nechodí daleko. Nedisponuje sice zdaleka takovým intelektem jako hrdinové Doylovi či Christie, zato se ale dokonale vyzná v džungli Los Angeles, kde všežravá korupce už dávno smazala ostrou linii mezi mafií a policejním sborem. Není divu, že po Chandlerových detektivkách velice záhy sáhl Hollywood a v ústřední roli se zabydlel samotný Humphrey Bogart. Za zmínku snad stojí, že ve filmu Mazaný Filip po Bogartovi převzal roli Tomáš Hanák.
Skandál v Čechách
Detektivní a dobrodružná próza v českém prostředí neměla příliš silnou tradici. Na přelomu století zde existovaly toliko překlady a adaptace zahraničních zdrojů, legendární americký šestákový detektiv Nick Carter a jeho domácí podoba Léon Clifton, jehož autor zůstává dodnes neznámým.
Sešitky s hlavní postavou Léona Cliftona vycházely již v desátých letech. Každý týden se objevila nová povídka, kde se na dvaatřiceti stranách hlavní hrdina předvedl v plné síle a vetkl „další květ do slávověnce“. Obálka a grafická úprava nezapřou vliv secese – květinové ornamenty, oblé linie. Redakční práce zase prozradí šití horkou jehlou a práci zakázkovou. V oblasti jmen se projevuje touha po exotice: postavy mají anglicky znějící jména typu: Road, Walking, Welcome. Pochopitelně se zde objevují zástupy Smithů a Jonesů.
V čem spočívá detektivní umění Léona Cliftona? Jak poznamenává literární historik Michal Jareš, Cliftonovy metody jsou „více než pochybné“. Především závisí na náhodě – náš detektiv si náhodou čte noviny, kde v inzertní části náhodou narazí na noticku, která souvisí s jeho současným případem. Kromě náhody Cliftonovi pomáhá také jeho pověstné kladívko a zvětšovací brýle. Takový je nejznámější detektiv první republiky.
Ve službách ideologie
Studená válka na obou stranách pomyslné barikády znamenala velký zlom v detektivní tvorbě. Čeští teoretikové marxismu-leninismu se rozhodli zatočit se dvěma základními prvky detektivky: se zločinem a s detektivem. Kriminalita je z tohoto pohledu produktem prohnilé buržoazní společnosti. Se zánikem kapitalismu tak logicky zanikají i příčiny kriminality a autoři detektivek tím pádem nemají (čti: nesmějí) o čem psát. Navíc postava jedinečného detektiva, který se vysmívá policii, také nebyla zrovna něco, co by se dobovým kritikům dvakrát zamlouvalo.
Klasická detektivka je tak podle sovětského vzoru nahrazena špionážním románem. V této variantě kriminálního příběhu veškeré zlo přichází ze Západu nebo alespoň z prostředí někdejší velkoburžoazie, zatímco proti němu nestojí jediný detektiv, nýbrž celý bezchybně fungující bezpečnostní sbor.
Ani Americe se ovšem v době mccarthismu a „honů na čarodejnice“ nevyhnuly ideologické excesy. Velké pozdvižení vyvolal především spisovatel Mickey Spillane s příběhy soukromého očka Mike Hammera. Ty sice vycházely z tradice drsné školy, ale zatímco Chandler popisoval spíše morální poklesky vyšších tříd, Spillane vytvořil postavu drsného nadsamce, který nerozlišuje mezi mafiánem, komunistou nebo homosexuálem. Místo intelektu užívá Hammer zásadně pěsti. Dokonce i americká kritika byla tímto postojem zděšena, ale sešity s Hammerem se v padesátých letech prodávaly jako čerstvé housky na krámě.
Dnes už naštěstí detektivka nemusí být předmětem ideologických sporů, ale představuje spíše jakousi „pohádku pro dospělé“, ve které zlo prohrává a dobro žije (ačkoliv například nejpopulárnější detektivní série současnosti, Millenium od Stiega Larssona, klade velký důraz na sociální stránku). A zájem o detektivku neupadá, ba právě naopak. Model dokonale racionálního asociála, který vyvinuli E. A. Poe a A. C. Doyle, je ve světě přetechnizovaných válek a ekonomických krizí aktuálnější než kdy jindy. Vždyť populární postavy televizních seriálů jako Dr. House, Mentalista nebo Sběratelé kostí jsou vytvořeny zcela podle šablony Sherlocka Holmese. Jenom ten Dr. Watson se pořád mění.
Autorka je doktorandka na Ústavu české literatury a literární vědy FF UK v Praze. Autor je doktorand na Ústavu české literatury AV ČR. Společně působí v redakci kulturního magazínu Lógr.
