Nádraží v Hamburku tepe posledním předvánočním víkendem. U nástupišť se střídají vlaky, zavazadly obtěžkaní cestující plují halou v rytmu koled a u blikajících výloh se znovu setkávají s těmi, které tak dlouho neviděli.
Četné skupinky policistů v plné výstroji se v nádražním mumraji skoro ztrácejí. Kamery, jimiž soustředěně snímají tváře kolemjdoucích, však nejde přehlédnout. Stejně jako desítky policejních dodávek parkující před nádražím. Probíhá v starobylém hanzovním městě na Labi zvláštní operace?
Lampedusa v Hamburku
V pravé poledne se přímo před nádražím koná poklidné shromáždění. Pro místní se pomalu může jednat o kolorit, ale nově příchozí zarazí. Svůj stánek tu totiž má již od května skupina Lampedusa, okruh imigrantů, kteří dostali jméno podle italského ostrova, na kterém poprvé překročili hranice Evropy.
Tři stovky převážně mužských uprchlíků, ale také několik rodin s dětmi se objevily v severoněmecké metropoli loni v zimě. Dostalo se jim rozporuplného přijetí. Největší podporu jim projevila čtvrť St. Pauli, kde osmdesát z nich našlo útočiště na podlaze místní fary. „Je to jednoduché – když politici zavírají oči, my je musíme otevřít. Nemůžeme přehlížet, jak se lidé žijící na ulici zhoršují,“ řekl médiím Sieghard Wilm, farář luterské církve.
Do dalších aktivit se zapojilo celé sousedství – místní lidé se účastnili společného vaření, praní šatstva anebo uspořádali benefiční koncert. „Nemusí jít hned o to něco vybojovat. Chci ale ukázat, že něco takového je u nás v sousedství prostě možné a že to může fungovat,“ řekla jedna z maminek, která docházela jako dobrovolnice na faru i s malým synem.
Věhlas skupiny rychle přesáhl hranice čtvrti. Například v půli prosince se konala v Hamburku jednodenní stávka, během které tři a půl tisíce studentů demonstrovalo za práva uprchlíků. Již v červenci také skupina navázala spolupráci s odborovým svazem Ver.di. „Rozhodli jsme se organizovat v odborech, protože na svém kontinentu jsme všichni pracovali. Podpory odborů ve smyslu mezinárodní solidarity si ceníme,“ napsali ve společném prohlášení.
Přes veškerou vstřícnost však Lampedusa v Hamburku narazila na hráz nevole. Poté, co byli uprchlíci loni v únoru vykázáni z městských útulků pro bezdomovce, se s nimi radnice pod vedením sociálních demokratů odmítla bavit. V koordinaci se spolkovou vládou raději nastoupila cestu jejich kriminalizace a po úvodních výzvách k návratu do Itálie zahájila loni v říjnu zostřené policejní kontroly. Výsledkem byly kromě několika přechodných zatčení také demonstrace před policejními služebnami a obavy z návratu rasových kritérií do úředních postupů. I stánek „Lampedusanů“ před hamburským hlavním nádražím je ostatně připomínkou oficiální politiky. Větší stan, ve kterém by uprchlíci našli přístřeší, město jednoduše zakázalo.
Flora zůstane
Když procházíme od nádraží směrem k přístavní čtvrti St. Pauli, „vánoc“ postupně ubývá. Naopak se stále častěji objevují černé bundy, kapuce a také transparenty. Ty s nápisy „kein Mensch ist illegal“, tedy žádný člověk není ilegální, jsou k vidění nejen v ulicích St. Pauli, ale visí z oken i v dalších částech města jako vyjádření postoje k problému, který Hamburkem hýbe už několik měsíců.
U budovy bývalého divadla Rote Flora se otevírá nečekaný výjev. Na jedné straně širokého bulváru stojí sešikované kordony černě oděných těžkooděnců s připravenými vodními děly, na straně druhé osm tisíc demonstrantů. Také oni jsou většinou v černém. A také oni mají připravený vyřazený obrněný transportér s vodním dělem.
Poslední vánoční sobotu se obyvatelé Hamburku rozhodli zasvětit demonstraci toho, že jim situace jejich ohrožených sousedů – těch nových z Lampedusy, ale i těch dlouholetých z Rote Flory – není lhostejná. Dnešní akce má totiž kromě imigrantů ještě další téma. Budova bývalého divadla, před kterou celá scéna probíhá, je legendárním squatem a autonomním kulturním centrem, které působí od roku 1989. Za tu dobu bylo několikrát vyklizeno, ale také se ho vždy podařilo znovu obsadit. Před třemi lety pak koupil Rote Floru i s „nájemníky“ nový majitel. A další vyklizení si naplánoval právě na tento víkend.
Osm tisíc lidí před divadlem naznačuje, že to asi nebude mít jednoduché. Ozývají se projevy o situaci skupiny Lampedusa i postavení imigrantů obecně, střídá je hlasité skandování „Flora bleibt“ (Flora zůstane). Když se dá dav po chvíli do pohybu, vyrazí proti němu okamžitě oddíly policie. Na ohlášený pochod prý vyšli dříve, než bylo domluveno.
Úvodní zásah těžkooděnců vyvolá malou pouliční válku, která se rozlije do širokého okolí a policie v ní několik hodin hraje druhé housle. Když na její hlavy začne z otevřených oken jednoho z domů dopadat nábytek, zatímco jinde dočasně zablokovaní demonstranti dostávají shora čaj a svačiny, vkrádá se otázka, čí zájmy a proč vlastně policie hájí.
Ani demonstranti přitom navzdory zjevnému násilí netvoří jednolitý blok poháněný davovou psychózou. Zatímco výloha kontroverzní firmy American apparel se tříští krátce po výloze a bankomatech blízké Deutsche bank, malé krámky a bufety mezi nimi zůstávají netknuté. Účet předvánočního večera přesto tvoří pět set zraněných demonstrantů a sto dvacet policistů. Média hlavního proudu píší o největším „kraválu“ za posledních několik let.
Kdo schvaluje násilí?
„To, co se děje venku, jsou izolované akty nesmyslného násilí,“ sděluje jaksi mimochodem mladík sledující s mnoha dalšími lidmi uvnitř squatu Rote Flora twitterové příspěvky, které naskakují na velkém plátně v jednom ze sálů. Také uprchlíci ze skupiny Lampedusa se od pouličního násilí spíše distancovali. Zároveň se ale obrátili na veřejnost prostřednictvím svého webu s prosbou: „Všechny bychom chtěli požádat, aby se na otázku násilí zkusili podívat z trochu obecnější perspektivy. Přivede nás to blíž k pravdě.“
Jak by taková obecnější perspektiva mohla vypadat, naznačuje mluvčí skupiny Lampedusa Affo Tchassei. „Říkají o nás, že jsme ekonomičtí imigranti, ale není to pravda,“ zpochybňuje představu afrických uprchlíků, kteří vyrazili do Německa za bohatstvím. „Oni zničili naši zemi, donutili nás přijít,“ vysvětluje.
Všech tři sta členů skupiny Lampedusa žilo do roku 2011 v Libyi, kde je zastihlo bombardování jednotek NATO. Ve válečné vřavě se kromě mnoha dalších dali do pohybu také černí Afričané ze subsaharské Afriky, kteří v libyjské válce sehráli roli obětního beránka. Hamburští uprchlíci se svěřili do rukou obchodníků a vydali se na nebezpečnou plavbu, která stála v minulých letech život tisíce lidí. Dva roky strávili v italských zařízeních, kde jim byl přiznán status uprchlíků, ale propuštěni byli s instrukcí, aby z Itálie raději ihned odešli.
„Země NATO spojily síly, aby získaly bohatství té země. A svoje zájmy tam plánují i teď,“ vrací se Tchassei k válce v Libyi a je třeba podotknout, že německé firmy opravdu nelení. Kaddáfího režim vyzbrojovaly až do poslední možné chvíle a dnes například dominují v ambiciózním konsorciu Desertec, které si touží přivlastnit i vítr a slunce nad africkou pouští a proměnit je ve zdroj energie prosperujícího německého hospodářství na léta dopředu.
To Tchassei žádné „světlo“ na konci tunelu nevidí. „Jsme tady v Hamburku jako lovná zvěř,“ říká pochmurně, „přitom chceme jen pracovat a žít jako jiní lidé.“ Potřeba by prý bylo, aby politici pochopili odpovědnost, kterou za podmínky uprchlíků mají, když je svým způsobem vytvořili. „O demokracii a lidských právech totiž nestačí jen kázat. Je potřeba něco dělat,“ uzavírá.
Než přejde zima
Jaký bude osud skupiny Lampedusa, která co týden pokračuje u stánku na nádraží ve svých setkáních, je s postupující zimou nejisté. Uprchlíci žádají, aby byli uznáni jako skupina, což zákon umožňuje a v minulosti k tomu již došlo (jednalo se o uprchlíky z války v Bosně). Radnici se však možná podaří je rozštěpit a přesvědčit je k „individuálním“ řízením, která by vedla k anoncovanému vyhoštění do Itálie.
Také bývalé divadlo a squat Rote Flora, jehož vyklizení odmítly tisíce demonstrantů, není zdaleka zachráněn. Začátkem ledna byla nad celou čtvrtí vyhlášena oficiální „nebezpečná zóna“, což obnáší mimo jiné rozšíření pravomocí příslušníků policie. Nejen obyvatelé St. Pauli však nadále upozorňují: „Kdo si Rote Floru koupí, ten musí mít rád stres.“
Lampedusa
Ostrov ve Středozemním moři o rozloze 20 km2 je největší z Pelagického souostroví a svou polohou má blíže k Tunisku než k Itálii. Spadá pod provincii Agrigento a žijí na něm zhruba čtyři a půl tisíce stálých obyvatel.
Na Lampeduse se během dlouhé historie vystřídali Féničané, Římané i piráti, v devatenáctém století se stala součástí nově vznikajícího italského království, které zde vybudovalo trestní kolonii. V sedmdesátých letech zde byla zřízena americká navigační základna. Po bombardování libyjských měst Benghází a Tripolis Spojenými státy v roce 1986 vypálil Muammar Kaddáfí na Lampedusu dvě rakety Scud, které však ostrov minuly. V roce 1994 byla základna svěřena pod italskou kontrolu.
Od nového milénia je Lampedusa vstupní branou africké migrace do Evropy. Ačkoli podle organizace Borderline Europe zůstává celkový počet imigrantů v průběhu let v podstatě konstantní, cesta po vodě „táhne“ a jen za letošní rok dorazilo k italským břehům kolem třiceti tisíc lidí. Přeplněná zařízení, ve kterých čekají na převoz na pevninskou část Itálie, se po nedávném zveřejnění videí na internetu stala terčem kritiky. „Zacházení s lidmi připomíná podmínky koncentračního tábora,“ prohlásila například starostka Lampedusy Giusi Nicoliniová.
