Dvě dívky a k tomu hiphop. Těžko se vyhnout srovnání se slavnějšími Čokovoko...
Lenka: Někdo nám to po koncertě i řekl...
Tereza: A ne jednou (smích), prý jsme takový aktivistický Čokovoko.
L: Pamatuju se, jak hrály ve vojenském stanu na jednom alternativním festivalu na Moravě, tehdy si ještě říkaly Čokovokopičo a přišly mi úplně skvělý. Pak od toho ustoupily a zdá se mi, že jedou stále to stejné štýlo, ten humor se něčím zajídá.
T: Já je mám pořád ráda. Zrovna včera jsem je poslouchala v iPodu, tahle poetika mi sedí.
Na posledním albu mají písničku, ve které se v souvislosti s Romy a násilím zpívá o „kofolách“...
T: Ty jo, to je slušný...
Vás ale zatím tohle téma minulo...
T: Rády bychom k němu udělaly celý text, ale trochu se bráníme.
L: Jde o to, že já osobně neznám žádné cigány, snadno bych spočítala, kolikrát jsem se s některým bavila déle než pět minut. A připadá mi fakt hloupé mluvit o někom, koho neznám. Chybí mi zkušenost.
T: Ale v písničce 1936 jsi to napsala narovinu. Nepřemýšlela jsi nad tím, jestli jdeš do tématu, o kterém nic nevíš.
L: Jenže to bylo obecný. „No jo, oni za to můžou, že tvůj život za hovno stojí, žiješ v díře. Nenávidíš ten pocit, že líp se maj, tak krmíš v sobě nenávistný zvíře. Až tvůj plamínek spojí se s druhým, až požár začne dveře oblizovat, zjistíš, žes jen někomu dláždil cestu, zjistíš, že už není, kam se schovat.“
T: A o tom je anticiganismus.
L: No jasně. Mně se ale líbí zobecnění, protože to není jen teď a tady v Česku nebo Maďarsku. Tohle se děje pořád dokola a sedí to i na holocaust. Lidi jsou nasraní a obviňují ze všeho nějakou menšinu. Mají pocit, že když ta menšina zmizí, tak všechno bude najednou lepší. Takhle jsem k tomu schopná přistupovat... Mě hrozně mrzí, že jsem nebyla na severu, například ve Varnsdorfu. Tyhle zkušenosti jsou pro mě důležitý.
Dostupné pro každého
Jak jste přišly na to, že spolu chcete hrát?
T: Mluvily jsme o tom od té doby, co se známe, a to už je nějaký pátek, třeba od osmnácti. My se poznaly, jak jsi tehdy točila ten film...
L: Jo, takovou improvizovanou absurdní grotesku o čtyřech lidech u stolu. Už si ani nepamatuju, koho jsi tam hrála... T: Dělala jsem paní, která přiběhla, zavřískala a zase utekla pryč. Moc si to nepamatuju, ale vteřina slávy to byla.
To už se rodily Fakné?
T: My jsme původně chtěly spíš punkovou kapelu, všechno jsme měly vymyšlené. Já bych šila latexové oblečky a seděla u piána (směje se). Dokonce jsme se sešly i ve zkušebně, ale pak z toho sešlo. My se nikdy nenaučily hrát na ty základní punkový nástroje, jako jsou kytara, basa a bicí, a tak jsme sáhly po hip hopu, protože nám nic jiného nezbylo. Je to znouzectnost, ale dostupná, může to dělat každý a přijde mi to jako dobrá forma, jak se vyjádřit. Na YouTube najdeš volně dostupnou hudbu od breakcoru po gangsta rap a to nás baví.
Zatím jste měly pár koncertů, jste vlastně „na začátku“. Jaké jsou reakce?
L: Máme dvacetiminutový program, takže většinou jsme takový přívažek. Stává se ale, že nás lidi oslovujou jako první kapelu, což je milý, protože je vidět, že opravdu chtějí, abychom přišly. Naše pověst se šíří šeptandou a to je fajn.
T: Nás to baví, je to show. Vždycky se snažíme na každou akci udělat novou písničku, aby zapadla tématicky.
Skládáte texty spolu? Jak to probíhá? Hádáte se?
T: Někdy masivně.
L: Je vtipný, jak probíhají zkoušky. Sejdeme se, popovídáme si o problémech všedního dne, pak sjedeme pár songů, mezitím se pohádáme, vysvětlíme si to a rozejdeme se do domovů. Život, politika a tak.
T: Mně se líbí, že aspoň zatím se to vyvíjelo bez nějaké pevné formy, není to zakonzervované. Třeba napíšeme písničku, ale když zní na koncertu drsně, tak mám potom potřebu ji možná trochu změkčit. Například v Liberálním feminismu se zpívá: „Ko-ko-ko-ko-kvóta. Vyšší plat, vyšší plat!“ Děláme si legraci z té oficiální feministické politiky, myslíme si, že patří minulosti a že to jde dělat líp a odvážněji. Jenže na druhou stranu si myslím, že i liberální feminy udělaly kus práce a část mne k nim chová respekt.
K vašim vystoupením občas patří nahota, na pódiu se svlékáte. Co vás k tomu vede? Jaké sklízíte ohlasy?
L: Ze začátku to bylo takové živelné. Udělaly jsme první akci a říkaly si, že je to hrozně osvobozující. Považujeme svoje těla za nedokonalá a zlom pro nás bylo tu nedokonalost ukázat. Lidi to zaráží a to, že jsme občas polonahé nebo různě zdeformované a máme chlupy v podpaží, mají potřebu komentovat.
T: Jeden známý říkal, že slyšel v publiku po koncertě: „No, tak jejich kozy jsem už viděl, tak dobrý, už nemusím chodit na Fakné.“ Taky tu nahotu v poslední době docela přehodnocuju. Že mně něco připadá subverzivní, samozřejmě neznamená, že to tak vnímá i publikum. Vlastně jsem trochu stydlivá a dost mě zarazilo, že nás někdo vnímá jen jako holky s kozama venku. Svlíkání je prostě dvojsečné a naše ambice rozhodně není zavděčit se všem...
Duhoví a sobečtí
V něčem jste skupina takřka nepřehlédnutelná, na druhou stranu jste prý hrdé na svou neviditelnost a třeba na to, že vás pořád není možné dost dobře vyhledat na internetu...
L: Fakné je vodička na beďary. To je jediné, co člověku vypadne, když si nás zadá v Googlu. Jeden čas mezi námi převládalo, že chceme být úplný androš a nebudeme dělat žádné záznamy, prostě bude to jen živý vystoupení. Ale teď z prvotního odhodlání nebýt nikde trochu ustupujeme – třeba se fotíme na vaši obálku. (smích)
To je otázka: proč rozhovor pro Nový Prostor?
L: Čirý exhibicionismus, máme k němu sklony. To je taky jeden z důvodů, proč vůbec Fakné děláme.
T: Taky končíme školy a bojíme se, že budeme brzy nezaměstnané. Vypadá to, že dneska vlastně není třeba nic umět, ale stačí být dostatečně vidět, tak se o to snažíme. (směje se)
L: A taky nám bylo jasný, že potřebujete stafáž!
Odmítly jste už nějaké vystoupení?
L: Jo, to jo. Zvali nás do Q, což je queer magazín na České televizi. Připravovali díl s hiphopery, chtěli natočit naše vystoupení a pak s námi udělat rozhovor, ale...
T: ...my jsme se zalekly tak velké publicity.
Zalekly?
L: Myslely jsme, že to bude takové to duhové homonormativní LGBT... Queer je teď módní slovo, tak se používá pro všechno možný.
T: Já pak ale viděla ten díl na netu a vlastně mě mrzelo, že jsme tam nebyly a nedoplnily názory mainstreamových raperů.
Jak vnímáte rozdíl mezi queer a LGBT? Někteří čtenáři by mohli tápat...
L: Mnoho lidí z LGBT scény se snaží působit jako „ti pozitivní homosexuálové, kterým duha vlaje nad hlavou“. Je to škatulka, do které se lidi cpou a zároveň tam s nimi končí i ti ostatní. Radical queer je zajímavý svým ostnem, rovnou zpochybňuje kategorie muž/žena...
T: …prostě vidí gender jako další normu, kterou můžeme zpochybňovat.
L: Takhle se dají zpoychybňovat jakékoliv kategorie: rasové, třídní, všechny možné. Jenže LGBT chtějí být ti hodní a být braní jako normální. Má být vidět, že nejsou socky, že vydělávají prachy, ale už jim vůbec nejde o to další. Když někdo zaútočí na cigoše nebo cizince, to je nezajímá...
Přijde mi to podobné jako s ekologickým hnutím, které bylo také zpočátku radikální a budované zezdola, ale teď jej zastupují relativně velké organizace. Nechci to shazovat, bylo to náročné, ale když jsem byla na blokádě Šumavy, aktivisté se na komunikaci s tamními lidmi vykašlali. Můj poslední den tam stálo u závory před Národním parkem asi dvacet kluků v šátcích a s basebalkami. Možná byli najatí, možná místní, ale bylo to drsné – řvali na nás a zastrašovali. Každopádně problém byl, že aktivisti jasně neřekli: I když jsme ve vašich očích možná zabednění ekologové, kteří vidí jen to svoje, my takoví být nechceme, chceme se s vámi bavit. To tam vůbec nebylo. A s LGBT je to myslím podobné. Oni také chtějí vyjednávat s politickou reprezentací, požadují, aby mohly být adopce pro homosexuální páry, ale neřeší kontext, další nerovnosti a už to vůbec není ta ulice.
Vzhůru na ulici
Zmínily jste, že studujete na vysokých školách. Ve své písničce Slaneček na studiích, se na adresu studentů vyjadřujete poměrně posměšně: „1968 a 1989 – Ty čteš Respekt a volíš TOP 09...“ Nenacházíte na svých fakultách spřízněné duše?
L: Někdy v roce 2010 jsme se snažily dělat něco proti vysokoškolským reformám, ale bylo to svým způsobem k ničemu. Nenašlo se tehdy moc lidí, které by to zajímalo...
T: Studenti jsou často konformní a nekritičtí. Prostě papouškují ten antikomunistický diskurs a tím pádem svoboda pro ně znamená moci si za věc zaplatit. A připlatit si, aby byla kvalitnější.
L: Studuju na filozofické fakultě a znám tam lidi, kteří kritičtí jsou, pokud se jedná o památkové kauzy, peníze na kulturu nebo dění v Národní galerii. Ale mám pocit, že celek je příliš nezajímá. Někdy proto, že jsou ponořeni pouze do svého oboru.
T: Já chodila několik let na školu, kde jednotlivé obory studují řádově stovky studentů, a v tomhle anonymním prostředí jsem se s mnoha lidmi neseznámila. Teď studuju menší obor, dalo by se říct i společensky kritičtější, a příjemně mě překvapilo, že jsem pár studentů a taky učitelů potkala třeba na Týdnu neklidu, vysokoškolském protestu proti současné VŠ reformě.
Když se obáváte brzké nezaměstnanosti, nejsou reformy řešením? Spojit školy s průmyslníky, aby zajistili hladký přechod na trh práce... A proč ne školné? Určitě jste se setkaly s nekvalitním školstvím. Zlepšilo by se?
T: Na to jsou už takové standardizované odpovědi. Takže podívejme se na české vysoké školy, kde se platí školné. Je tam výuka kvalitnější? Osvědčilo se školné v zahraničí? Nechci, aby to vypadalo, že jsme nějaké etatistky (směje se) a chceme bránit status quo. Spíš je tady nějaká tendence, kdy se stát postupně zbavuje odpovědnosti za velkou část oblastí jako zdravotnictví, důchody nebo školství. Z hlediska sociálního cítění jsme samozřejmě proti reformám, ale zároveň víme, že jim v dnešní neoliberální Evropě nelze dlouhodobě čelit. Takže má především smysl bavit se o alternativách.
Když se vrátíme ještě k Fakné, kam byste se samy chtěly posunout?
T: Když jsme si řekly, že nechceme mít stránky na netu, stálo za tím, že to chceme víc jako performance, kdy někam naběhneme a na čtvrt hodiny zahrajeme.
L: Hrát na ulici, to pořád chceme.
T: Anebo v obchoďáku. Zkusit dát písničku, než nás vyhodí.
Chtěly byste na závěr něco vzkázat fanouškům?
L: My žádné nemáme, to je všechno imaginární. (smích)
Chcete-li vidět Fakné naživo, máte na podzim několik příležitostí:
12. 10. – klub Čtyřka, Hradec Králové
18. 10. – Cross club, Praha
9. 11. – Praha
20. 11. – Brno
Text písničky “Diktátorka“
Taková spousta lidí – každý z nich má vlastní
problém co se sebou – tak pojďte za mnou
pomohu agónii svobody tipec zatnout
šetřit je první z mého desatera
solidarita je moc velká cena – za usmíření.
Lepší je zaměření – na ty, co pomoc zneužívají,
nás všechny vyžírají – fuj, fuj, fuj, třikrát fuj,
zkontroluj si, že to není případ tvůj.
Bezdomovci, fetky, chudí – moje strana je vypudí.
Teď důležité ponaučení,
už Margaret říkala: Nic jako společnost není,
každý předplatí si vlastní vykoupení,
každý pro sebe – do ostatních nám nic není.
Hej, myslíš, že stát je jenom fízl na rohu?
Jenže je to furt o něm a o bohu.
Akorát bůh má dneska kalkulačku a šanony,
poplatky, tabulky produktivity a pokuty.
Aby lidi práci měli, někdo jim ji musí dát,
ťuťu ňuňu korporace, budem o vás pečovat.
Kdo to neustojí, bude trávu žrát,
moji drazí, snad už vás nemrazí,
jestli ano, až do bytu pošleme vám deregulaci.
Jestli nemáš práci – svoboda se ztrácí,
nevíš si sám rady? – všichni obrátí se zády.
Od narození zvykej si na počítání,
1-2-3-4-5, pak si koupíš celý svět.
Vysoké školy budou na čip,
nemáš na něj? No, tak padej!
Peníze se musí točit,
nemoc je luxus – automaticky si připlatíš,
efektivní život musí být krátký – to tušíš.
Bohatství je stáří – stáří je bohatství,
penzijní fond ti luxus zajistí.
Silní milují život, na slabé myslím též,
zřídím budku, kde za drobák dobrovolně vyhasneš.
Vždycky je tu volba – umožníme ti si zvolit,
jestli býti přítěží, nebo z vlastní vůle a za
administrativní poplatek, po vyplnění formuláře,
do věčných snů se uložit.
Poslyšte, tohle není žádná ideologie,
ale ona už moc neslouží ta demokracie.
Sama nevynáší a ještě něco stojí,
bejt to stará kráva, už dávno je po ní.
Zapomeň na obecní pastvinu,
každej ať si zametá pěkně u sebe,
mysli jenom na sebe, na sebe, na sebe,
celá společnost nám potom pokvete.
Je v tom lidská přirozenost a holá logika,
že se našel lepší model, ať nám nikdo neříká.
Vidíte, blaho s námi nevyjde draho,
počkejte, ještě nám poděkujete za to.
Lepší budoucnost pro vás budujeme,
jistotu prostou volby garantujeme,
tato nabídka vás za několik let nemine,
s malou pomocí se tak společnost sama vyvine.
Nic vám nevnucujeme – nutnost odhalujeme,
pravou svobodu milujeme.
Vidíme, že uchvátily jsme vaše srdce,
tak nám dejte svoje ruce a pojďte s námi do ráje.
Focení Fakné
Ať už Fakné bývají řazeny do vskutku ultimátní kategorie „anarcho-feministický hip hop“ nebo do tajnosnubnějšího „punk hopu s kabaretním přesahem“, tím, co na setkání s Lenkou a Terezou zaujme nejvíc, je jednak jejich otevřenost, a zadruhé ve Fakné obsažený, vrstevnatý protiklad. Zatímco pro obálku NP jsme zajeli na Rohanský ostrov – připravený k dalšímu zlukrativnění, avšak stále ještě „špinavý“, ilustrační foto již vznikalo v luxusnějším prostředí pražského Café Imperial (první návštěva pro všechny). Aniž bychom se dopředu ohlásili, přijetí bylo bezvadné. Během chvíle číšník servíroval malá pikola, a zatímco Lenka dbala na to, aby vynikla kapsa ve tvaru kosočtverce, již nesla na šatech, Tereza dumala nad otázkou: Má-li na tričku nápis Jsem taky cigánka, nevyzní to v Imperialu jako sarkasmus?
