Před Plečnikovým kostelem na náměstí Jiřího z Poděbrad prodává Nový Prostor pan Zdeněk. Jen málokdo by v něm hledal hvězdu ze Sněženek a machrů nebo taxikáře, jenž se připravuje na napsání svého prvního románu.
Pane Zdeňku, odkdy prodáváte Nový Prostor?
Od předloňského srpna, po Lazarské a Smíchovském nádraží je Jiřák moje třetí prodejní místo. Možná tudy nechodí tolik lidí, ale vedle kvantity jde i o kvalitu. A tak tu něco prodám a díky tomu si aspoň vydělám na jídlo, protože kromě toho sice občas pracuji ještě jako strážný v obchodě, ale to je tak mizerně placená práce, že i když mám hodně směn, zvládnu zaplatit bydlení a alimenty, ale nezbyde mi nic.
Nejde ovšem jen o finance. Také jsem tu našel přátele, odnesl si spoustu humorných zážitků a docela mile mě překvapilo, kolik je tady dětí, jejichž rodiče je učí pomáhat druhým – mockrát se mi stalo, že samy upozornily rodiče na číslo, které doma ještě neměli…
Jaké humorné zážitky vás na náměstí potkaly?
Jsou to prostě jen momenty, kdy člověk stojí s Novým Prostorem a vidí, jak lidé leckdy jančí nebo zmatkují… Před Vánoci mě navštívili moji dva kluci, přivezli flašku Napoleona, a tak jsme si na chvíli sedli a docela jsme se pobavili. Říkali mi: Ty zažíváš takové věci, to je samá sranda. A já na to, že když zpomalí a budou se víc dívat kolem sebe, tak zažijí to samé.
Mám pocit, že se pořád někam spěchá. Lidé se honí, i když nemusí jít hned o peníze. Sám to znám z doby, kdy jsem na tom byl dobře – člověk jde a kouká se leda do výšky očí, nevšimne si soch nebo pěkné fasády. Proto si říkám, že i tohle zpomalení pro mě může mít význam. Jako čas přemýšlet nad sebou nebo nad životem. Ale zase bych nerad bilancoval, ještě nekončím.
Roky v taxíku
Jak je to dlouho, co jste zpomalil?
Budou to dva roky. Jsem diabetik a jezdil jsem jako taxikář, ale jednou jsem si blbě píchnul inzulín a dopadlo to špatně. Probudil jsem se, až když auto leželo na boku a kolem mě samé houkačky. Tehdy jsem si řekl, že nemá cenu nikoho ohrožovat, a tak jsem toho nechal, i když mi řidičák zůstal. Také jsem ale zjistil, že jsem bez úspor, protože když má člověk výplatu denně, hospodaří jinak, než když výplata chodí jednou za měsíc. Po pár týdnech v nemocnici jsem šel rovnou na ulici.
Do té doby jste bydlel?
Občas na ubytovně, ale spíš v autě. S jeho likvidací jsem přišel o střechu nad hlavou. Taxikařinu jsem dělal přes deset let.
Pražští taxikáři jsou věčné téma, jaký je váš pohled na věc?
Jako všude jsou mezi nimi podvodníci, o kterých se hodně mluví, a pak slušní chlapi, o kterých se ale není potřeba zmiňovat. Já se vždycky snažil dělat jakoukoli práci poctivě, po Praze jsem měl sazbu do dvou set korun. Jezdil jsem pro různé firmy, ale nakonec jsem od dispečinků odešel a vozil jenom kamarády.
Vím, že lidi se na tu práci dívají skrz prsty, sám jsem to zažil. Vezl jsem jednou syna k autobusu na letní tábor a on mě požádal, jestli bychom raději nemohli zastavit za rohem, že zbytek dojde pěšky. Tehdy jsem se vážně zamýšlel, jestli nedělám něco špatně. Lidé tu práci ale podceňují. Když jezdíte taxíkem, je samozřejmostí, že nedostáváte plat. Naopak si musíte přispívat na zdravotní a sociální pojištění, z tržby hradit DPH, platit za koncesi, pět tisíc za dispečink, leckdo má auto na leasing a na vás jsou také pohonné hmoty. Měsíční náklady se tak mohou vyšplhat klidně ke třiceti tisícům a to je pak celkem stres. Práce taxikáře je navíc silně odvislá od pověsti a ztratit ji je velmi jednoduché – stačí se zdržet se zákazníkem, který zrovna potřebuje k bankomatu, anebo si vzít dovolenou. Řekne se, že na vás není spoleh.
Jak se podle vás dívá společnost na prodejce Nového Prostoru?
Lidé jsou spíš ostražití, ale také záleží na stylu prodeje. Když jsem žil normálně, sám jsem zažil, že za mnou někdo běžel a strkal mi časopis pod nos. Nebylo mi to příjemné, a tak to nedělám. Stojím na místě, usmívám se na kolemjdoucí, a leckdy se stane, že za sebou slyším brzdy – člověk projde kolem, ale vrátí se a koupí si časopis. Možná mám menší prodej, ale svůj efekt to má. Hlavně vím, že mě lidi neobcházejí obloukem. Vědí, že mohou projít okolo mě a já je nebudu otravovat.
Prima časy
Říkal jste, že taxikařině jste se věnoval deset let. Co jste dělal dřív?
Prošel jsem toho hodně. Dělal jsem pomocného dělníka, založil firmu, se kterou jsme do hospod dávali automaty, a nejvíc mě bavila práce stavebního technika pohřebního ústavu, jelikož za mnou byly vidět výsledky. Nechal jsem například zavést vodu na bohnický hřbitov a také jsem připravoval podklady pro stavbu nové obřadní místnosti na Olšanském hřbitově nebo koordinoval stavbu hrobu Jana Palacha. Zcela původně jsem se ale chtěl stát hercem. Ještě před maturitou na gymnáziu v Hellichově ulici jsem hrál ve filmu Sněženky a machři a pak jsem se třikrát pokoušel o zkoušky na DAMU. Poprvé jsem se dostal až do třetího kola, kde už byly takové hvězdy jako Honza Štastný nebo Dejdar. Při posledním pokusu mě vyhodili hned v prvním kole.
Sněženky a machři se zapsaly do paměti diváků takřka nesmazatelně, jaká byla vaše role?
Měl jsem tam nějaké „davovky“, ale moje role byla psaná jako pátá. Když se šlo na boudu, dali mi cihly do báglu. V jiné scéně na svahu jsem zase sundal pružinu z běžek, zahodil ji a říkal, že se mi ztratilo péro, jestli mi ho někdo nahradí. Tehdy jsem za to dostal sedmnáct tisíc, byly to prima časy. Začalo se točit v lednu a skončili jsme v létě. Odjeli jsme na měsíc do Špindlu nebo do Pece a vyučování bylo jen dobrovolné.
Také jste byl zamilovaný do Mariky, hlavní hrdinky filmu?
Ne, ne (smích). Eva tehdy hrála už někde v divadle a s námi skoro nenocovala. Stejně tak pendloval i Radek Brzobohatý. Jen párkrát se zdržel, a to jsme pak spolu hráli biliard.
Před pár lety se objevilo pokračování „sněženek“, v tom se již neobjevujete?
Moje role měla pokračování a byl jsem pozvaný na casting, ale nějak jsem se jim nehodil. Akorát jsem pak potkal Petru Lustigovou, se kterou jsem chodil na gymnázium. Říkala, že se snad všichni soudí, protože nedostali zaplaceno.
Pověsil jste herectví definitivně na hřebík?
V Novém Prostoru jsem mluvil se starším prodejcem Honzou – oni hrají divadlo. Říkal jsem si, že bych se rád šel podívat na zkoušku a třeba bych se zapojil, pořád mě to zajímá. Dřív jsem hrával amatérsky v Gongu a také jsem si často kupoval hry, jenže když je člověk na ulici, nakonec mu zbyde jen ten batoh. Teď před vánoci někdo přinesl do Nového Prostoru knížku Františka Rachlíka Komedie plná lásky. Je o Thámovi a vzniku českého divadla, kdysi jsem ji už četl. Hned jsem si ji ale vzal a nadělil si ji k ježíšku (smích).
Rok nápadů
Vstoupili jsme do roku 2014. Co od něj očekáváte?
Doufám, že bude lepší než ten předešlý. Začal jsem cvičit Pět Tibeťanů, cviky, které kdysi jeden člověk odkoukal od lámů, měly by zlepšovat zdraví. Kromě té cukrovky se mi začaly ještě ucpávat cévy a dělá mi problém ujít třeba pět set metrů. Práce, ve které jsem pořád na nohou, tomu nijak neprospívá. Dneska mám odcvičený druhý den a rozhodl jsem se, že v tom budu pokračovat. Snad se výsledky dostaví.
Také už asi rok nosím v hlavě, že bych rád napsal knížku, zatím bych ale nerad prozrazoval, o čem bude. Těch nápadů mám víc a všechny vznikají tím, že člověk nikam nespěchá a může vymýšlet blbosti. Zrovna nedávno jsem takhle přemýšlel třeba nad termoskou, která by se šroubovala z obou stran. Představte si, že byste s ní šel na výlet. Kdo by chtěl, dal by si kafe bez cukru a někdo zase s cukrem. Byla by to užitečná věc.
Máte na cvičení i spřádání plánů dobré zázemí?
Na ulici ani na ubytovně už nejsem. Bydlím v podnájmu u staršího páru a mám pokoj v 3+1. Vycházíme spolu dobře – tykáme si a občas najdu v ledničce i něco na zub jako bonus. Jsem spokojený.
***
Pan Zdeněk (49 let) pochází z pražských Nuslí a mezi jeho předky měli patřit i šlechtici, což však nikdy neověřoval. Pravdivých příběhů i pozoruhodných legend se mu na jazyk dere spousta, při jejich sepisování se prý však často potýká s tím, že hlava předbíhá ruku a na papíře zůstávají těžko rozluštitelné klikyháky. I proto by se panu Zdeňkovi hodil počítač, na který si s Novým Prostorem ale ještě zbývá ušetřit.
