Obcházím náměstí a hledám autobus. V dohledu však není žádná cedule, jen hloučky lidí v postranních ulicích. Zjistím, který stojí kýženým směrem, a mrknu na papírek. Mám tam čísla spojů v arabštině, abych je rychle rozeznala, když dorazí. Není to třeba, hlouček mne ihned upozorní. Uvnitř se prodírá prodavač lístků a kasíruje cestující. „Za vás už zaplatila tamta paní,“ mávne na opačný konec dopravního prostředku. Děkovně na ženu pokynu. Je horký káhirský den, do vypuknutí arabského jara zbývají roky. Autobus se otřásá, funí a unáší nás živými ulicemi od náměstí Tahrír na jihovýchod směrem k Citadele.
Přisedni a hoduj
Vřelost a pohostinnost Egypťanů bohatě vynahradila nepohodlí cest po největší arabské metropoli. Kromě horka a hluku to byli i „naháněči“ či prodavači všeho možného. Vždy tvořili první linii, za kterou se mnohdy turista ani nedostal. Nechvalně známá je zejména oblast pyramid v Gíze. Drsnost velbloudářů a ostatních nabízečů zažívali už cestovatelé v devatenáctém století. Dnes má neblahé zkušenosti i nejeden dovolenkář v letoviscích u Rudého moře. Vzhledem ke snižující se životní úrovni už tak chudé většinové populace není divu, že si chce hodně Egypťanů urvat něco z peněz, které tu cizinci utratí.
Pokud se podařilo vyhnout prošlapaným trasám, cesta často přinesla příjemná překvapení: koupená jízdenka, od pekaře teplý a voňavý arabský chléb přímo do ruky či pozvání na svatbu. A to vše ve městě, kde je našinec pouhým návštěvníkem. Co teprve tam, kde nějaký čas žije. „Cesta Starým městem ti trvá podle toho, jakou ulicí se vydáš. Jestli máš čas a chuť, může to být celý den. Spěcháš-li, raději vol postranní uličky bez lidí,“ říká Češka Eva žijící několik let v jeruzalémském Starém městě. „Prodavači tě znají a denně kromě pěkného pozdravu nabízejí posezení a čaj.“ Pro dobré vztahy je dobré občas neodmítnout, člověk se leccos dozví a naučí dalších pár šikovných slov arabsky.
Spřátelení majitelé restaurací mají vždy po ruce výborný faláfel, kebab či klidný koutek s mátovým čajem pro odpoledne s knihou. Vše zdarma, placení by je urazilo. A úplnou hostinou grátis je iftár – první jídlo dne za soumraku při postním měsíci ramadánu. Pozvání nelze odmítnout. Město se tak jako tak asi na hodinu zastaví (přestávají jezdit auta, v Káhiře dokonce i metro), a tak nezbývá než s muslimy zasednout ke společnému jídlu. V jeruzalémském Starém městě se krámkaři zas sesedli uprostřed ulice k improvizovanému stolku. Přizvání kolemjdoucích bylo samozřejmostí.
Kde je zamčeno?
Takto štědří tu ovšem nejsou jen muslimové. Na svatbě čerstvě oddaného páru v křesťanské palestinské vesnici Taybeh (slavném to místě poblíž Ramalláhu, kde vaří výborné pivo, prý z českého chmele) jsem nebyla, proto byla návštěva v jejich novém domě povinností. Bylo to dávno před tím, než vyrostla zeď oddělující okupovaná palestinská území od Izraele. Cesta bez překážek mezi kamenitými kopečky a olivovými háji příjemně utekla.
Nabídnuto mi bylo téměř vše: od čaje a jídla přes košíček s různými druhy cigaret (jen pro návštěvy, novomanželé byli nekuřáci) až po nápadníka od sousedů. Ani pokud bych se ten den rozhodla v malebné obci přenocovat, nebyl by problém. Protože jsem nocleh ani neměla v plánu, poděkovala jsem za občerstvení, dala si pozor, abych v domě nechválila žádné předměty, s díky odmítla i nabídku k sňatku a odjela za poklidného narůžovělého podvečera zpět do Jeruzaléma.
Ochraň svého nepřítele
Velmi populární bývala mezi českými batůžkáři Sýrie a Írán. „V Sýrii si prostě sedneš s batohem na ulici a do večera se tě vždy někdo ujme. Navíc se zadarmo najíš,“ pochvaloval si batůžkář Honza. V Sýrii jsem nic podobného nevyzkoušela, ale Íránci intervenovali sami: často nás nenechali jíst na ulici samotný chléb (velikou lahodnou placku přímo z pece) a nabízeli k ní čaj, zeleninu a ovoce. Když se nám na cestě z hor stalo, že jsme se zasekli v jedné z vesnic – autobus jel až druhý den a po ubytovně či hotelu ani vidu ani slechu – nabídka noclehu i večeře přišla vhod. Vesničané navíc s nádhernou samozřejmostí připravili pro mého spolucestovatele široké kalhoty na převlečení.
Ještě dál na východ je pohostinnost dokonce součástí nepsaného před-islámského kodexu paštunwali – souboru pravidel a zákonů, který Paštunové v Afghánistánu a Pákistánu striktně dodržují. Jsou povinni poskytnout útočiště nejen stíhanému příteli za cenu jakékoli osobní oběti (včetně majetku i života), ale i nepříteli, který by zaklepáním na dveře požádal o pomoc. Za současné bezpečnostní situace v obou zemích nám však nezbývá si na takové zážitky nechat zajít chuť. A to bohužel i v mnoha arabských zemích, kde už téměř tři roky elity potlačují protesty nespokojených obyvatel a typickou pohostinnost často překrylo politické násilí.
Autorka je spolupracovnice redakce.
