Zatímco mnoha lidem nedá spát otázka, jestli existuje život po smrti, známou prozaičku Arundhati Royovou zaujalo jiné téma: Jak vypadá život po zániku demokracie? Dotazy tohoto typu nejsou slyšet příliš často. Diskuse o kvalitě demokracie obvykle začínají srovnáním různých typů vlád a končí sebeobranou ve stylu: „Jistě, demokracie má mnoho chyb, je ale pořád lepší než cokoli jiného. Chcete snad žít v Severní Koreji? To je model, který upřednostňujete?“ Jenže problém spočívá v něčem jiném. Demokracie s tržní ekonomikou se mění v systémy, které prosazují maximalizaci zisku pro úzkou majetkovou a politickou elitu na úkor většiny lidí. Royová ukazuje, jaké jsou následky takového procesu v Indii i jiných státech, a nepřestává apelovat na světovou veřejnost, která jako jediná může tyto trendy zvrátit.
Arundhati Royová je známá především jako autorka úspěšného románu Bůh maličkostí, za který obdržela řadu ocenění včetně prestižní Booker Prize (kniha vyšla v roce 2001 i v českém překladu). Příběh sourozenců z indického státu Kerala, částečně inspirovaný jejím vlastním životem, pojednává o omezeních, která si lidé kladou, protože jim to přikazují společenské normy, a také o osudu těch, kdo se je snaží překročit. Royová s tím má bohaté zkušenosti. Odešla z domova, když jí bylo šestnáct, posléze začala studovat architekturu, živila se psaním filmových scénářů a jako cvičitelka aerobiku v hotelích. O své rodině, která ji v dětství hodně omezovala, hovoří nerada. Její otec byl alkoholik a vztah s matkou přirovnává ke vztahu dvou jaderných velmocí: „Musíme kolem sebe chodit po špičkách,“ uvedla v jednom rozhovoru. Když se však po vydání svého prvního románu začala angažovat v politice, střetla se s opravdovými atomovými mocnostmi, které si servítky berou jen málokdy.
Indie Inc.
O Indii se v posledních dvou dekádách hovořilo jako o zemi na vzestupu. Připomínal se hospodářský růst, technologický pokrok a vytváření početné střední třídy v největší demokracii na světě. Méně se zdůrazňovalo, že tento růst zbídačil desítky milionů lidí, kteří byli připraveni o půdu a živoří ve slumech, kde pro ně není místo. Někteří z nich se raději přesunuli do lesů, kde bojují o holé přežití s puškou v ruce, kdežto indická armáda je považuje za teroristy, které je třeba zlikvidovat. Arundhati Royová proto už přes deset let odkládá psaní svého dalšího románu a snaží se tyto události odkrývat světu. „Volný trh řídí lidé, kterým je lhostejný osud civilizace a svoboda slova se stala luxusem, který si většina chudých nemůže dovolit,“ píše. Právě kvůli svému postoji se stala terčem nenávisti mocných, skončila ve vězení za „narušování morálky“, čelí výhrůžkám a čtení jejích knih občas přeruší rozhořčení demonstranti.
Současná Indie nám může být něčím blízká. I tato země přešla po roce 1989 k tržní ekonomice a pro obyvatele nastalo období velkých změn. Na jedné straně posílila vrstva bohatých a také střední třída, která je symbolem naděje nového systému, úzce spjatého se zájmy velkých finančních hráčů. Právě jejich vliv je v politice rozhodující. Spolu s veřejnými činiteli vytvářejí korupční systém, ve kterém parlament, vláda nebo úřady místní správy nefungují jako systém brzd a protivah, ale spolupracují při obhajobě společných ekonomických zájmů. Pod slovem „korupce“ si proto nepředstavujme politika s úplatky v kufříku, nýbrž otevřené rozkrádání veřejných statků, které se pod cenou rozprodávají spřáteleným koncernům. Vše zpravidla probíhá legálně, se schválením náležitých zákonů, protože neexistuje dostatečně silná opozice, která by se postavila na odpor. Výsledkem je rostoucí vrstva chudých, kteří jsou na venkově vyháněni ze svých pozemků, jež zabírá expandující průmysl.
O zoufalé situaci farmářů vypovídá to, že jen za posledních několik let jich přes dvě stě tisíc spáchalo sebevraždu. To ale není vše. V důsledku megalomanských projektů, jako jsou stavby naddimenzovaných přehrad, továren a průmyslových zón, se ničí původní ekosystém. Plodiny pěstované tradičními způsoby nahrazují chemicky ošetřené a geneticky modifikované produkty, půda se rychle vyčerpává a vysychá, což ruinuje drobné pěstitele, kteří přicházejí o obživu. Royová často připomíná chování proslulé indické korporace Tata, která vlastní kdeco, od automobilek po mobilní operátory a sítě knihkupectví, a jejíž zájmy byly na řadě míst prosazovány na bodácích vojáků. Vyvlastňování půdy má za následek koloběh venkovských povstání a jejich potlačování. Podle Royové se jedná o sociální inženýrství, které nemá obdoby.
Proč nedrží hladovku?
„Mým cílem je přestěhovat většinu obyvatel z venkova do měst,“ nechal se před pár lety slyšet indický ministr vnitra. Prý je to pro jejich dobro. Jednalo by se o půl miliardy tzv. vnitřně vysídlených osob, kterých má Indie tak jako tak nejvíc na světě. Z jakého důvodu? Zejména v hustě zalesněné oblasti střední Indie se nacházejí obrovská naleziště bauxitu, železné rudy a dalších nerostů. Na jejich dobývání už indická vláda podepsala předběžné dohody s těžařskými společnostmi, ale venkované se tomu brání. Vědí totiž, co je čeká: ještě nuznější život v přeplněných slumech, které nejsou nafukovací a kde nejsou vítáni. Po opětovném návratu domů by navíc svou vesnici už nemuseli najít. Namísto ní tu budou doly a znečištěná země, kde je nemožné žít. Stovky tisíc lidí ze střední Indie se proto přidaly se ke gerilovému hnutí. Skrývají se v lesích a především díky nim se z této části země ještě nestala měsíční krajina.
„Podívám se kolem sebe na místo, kde jsme tábořili. Kromě popela nevidím žádné známky toho, že by tu nocovalo sto lidí,“ líčí své zážitky Royová ve své nejnovější knize Broken Republic (Rozvrácená republika). Na jaře roku 2010 totiž strávila s armádou rebelů v lesích několik týdnů. Vzbouřenci navazují na tradici levicových povstání a v současné době je z naprosté většiny tvoří chudí venkované, jejichž životní podmínky se dají přirovnat snad jen k subsaharské Africe: existuje tu ohromná podvýživa a nedostupná lékařská péče. Vláda tyto lidi navíc několik let vystavovala teroru speciálních složek. Ty se snažily systematicky vysidlovat jednu vesnici za druhou, několik desítek tisíc obyvatel koncentrovala ve sběrných táborech a zbylých pár set tisíc se ocitlo bez přístřeší. Jedinou důstojnou variantou pro ně bylo přidat se ke gerile.
Politici a zástupci byznysu podle Royové považují nejchudší Indy za zbytečné lidi. Nemají totiž peníze, aby konzumovali zboží a udržovali ekonomiku v chodu. Ve veřejném prostoru jsou lidmi bez tváře, jsou odsunuti do pozadí, a pokud se bouří, setkají se s náležitou odezvou. „Střední třída je má ztratit z dohledu, aby tak svědomí společnosti zůstalo čisté,“ uvádí v jednom rozhovoru. Sympatie Royové ke gerilám posílilo řady jejích odpůrců, kteří jí vyčítají obhajobu násilí a připomínají ji tradici odporu Mahátmy Gándhího. Spisovatelka na to ale odpovídá: „K hladovkám nebo pochodům potřebujete publikum. To v lesích ani na venkově není. A navíc, jak mají hladoví lidé držet hladovku?“ Vláda zároveň postupuje brutálně, nechává centra povstání obklíčit armádou, která je pak má za úkol zcela zničit. Na jedné straně tedy stojí jaderná velmoc s obrovskou armádou, a na té druhé podvyživení venkované. I oni se dopouštějí násilností a jsou snadným terčem opovržení. Poměr sil je ale jasný.
Staré triky nefungují
Royová zdůrazňuje, že důsledky hospodářské transformace a rostoucí sociální polarizaci umí vládnoucí strany dobře využívat. Většinová společnost je v posledních dvaceti letech vystavena masivní nacionalistické kampani, zaměřené na posílení národní hrdosti a postavení Indie coby velmoci. Nové politické tváře, jejichž kampaně financují nadnárodní firmy, využívají nestabilitu a jitří nálady vůči obyvatelům Kašmíru, kteří usilují o nezávislost, jadernému Pákistánu, který rozehrává nebezpečnou mocenskou hru v regionu, a samozřejmě proti menšinám. Odvety za atentáty islámských fundamentalistů proto obvykle odnáší celá muslimská komunita, jako v roce 2002, kdy bylo ve státě Gudžarát povražděno přes dva tisíce muslimů a asi sto padesát tisíc jich muselo opustit svůj domov. Brutální útoky v Bombaji v roce 2008, při kterých zase islámští radikálové zmasakrovali Indy, je třeba číst i v tomto kontextu.
Arundhati Royová ukazuje situaci v Indii jako vyhrocenou kombinaci aktuálních trendů: rostoucí chudoby, politické svévole a moci soukromých tyranií. Byl by však omyl předpokládat, že takový systém bude dlouhodobě funkční i pro bohaté. „Skutečnými hrobaři kapitalismu mohou být jeho šáliví obhájci, kteří ideologii změnili ve víru... Přehlížejí jednoduchou věc: Kapitalismus ničí naši planetu. Dva staré triky, které ho dříve zachraňovaly z krizí – válka a nakupování – nebudou fungovat,“ přemítá Royová.
