Když se vrátíte k FAMU začátku šedesátých let, kdy jste studoval, jak byste popsal hlavní rozdíly oproti dnešku?
Hlavní rozdíl byl, že mě po třetím ročníku na rok vyhodili a poslali do průmyslu. Ten film, pravděpodobně nejlepší ročníkový film tehdy, potom zničili. Jmenoval se Pan Pelíšek a byl o člověku, který se bál zatčení gestapem, a tak požádal svého přítele lékaře, aby ho zabil, protože si nebyl jist, že neprozradí, co prozradit nechce… Natočil jsem to s hudbou inspirovanou Stockhausenem, kterého jsem měl naposlouchaného z nějakých německých stanic, Woody Vašulka hrál na trumpetku, Stivín foukal na flétnu a já hrál na piáno a házel kamení do železného popelníku. K tomu jsem přidal Bachovy Goldberské variace a Nezvalovy songy. Vedoucí školní stranické organizace mi ale zakázal pustit tuto hudební koláž do míchačky. Zeptal se mě přitom, jestli si o něm nemyslím, že je blbej. Odpověděl jsem mu, že to řekl sám.
Šedesátá léta pro mě znamenají to, že lumpové byli už jaksi prokládáni inteligentními lidmi, kteří si sami sebe vážili. Patřil k nim třeba Elmar Klos, který zařídil, že když škola nechtěla přijmout můj scénář absolventského filmu Moravská Hellas, mohl jsem ho natočit v Krátkém filmu u dramaturga Václava Borovičky. Ve skupinách na Barrandově působili lidé jako Jan Procházka, Arnošt Lustig, František Kožík, Ladislav Fikar... Ti už dbali na své jméno a nechtěli být spojováni se slouhovstvím režimu. O filmy nové vlny pak byl zájem v zahraničí a ekonomičtí šéfové filmových skupin z toho měli přinejmenším výjezdy.
Takový byl tehdy systém a ten už dnes neexistuje. Ti, kdo mají peníze na filmy, většinou nepatří k intelektuální elitě a v televizi chybí lidé, jako byl Procházka. Dnes tam najdete jen děti špičkových spisovatelů, každopádně ne lidi, kteří by měli jméno, na kterém by jim záleželo. A tak si nepotřebují zvát ke spolupráci kvalitní režiséry. Navíc tehdy i ta spolupráce vypadala jinak – dali vám důvěru a nestarali se o to, co píšete, jim také nikdo neříkal, jak mají psát romány. Dramaturgy v televizi nejsou Vlasta Třešňák, Jáchym Topol, Karol Sidon, Daniela Hodrová, Jiří Kratochvil… ti by asi na své jméno dbali! Ale ti v tom systému nejsou…
Možná právě proto, že dbají na svoje jméno…
Ale hlavně proto, že systém je nemůže akceptovat, zatímco v šedesátých letech ten druh lidí přijal. I Hrabal psal pro film! Páral psal pro film! Škvorecký psal pro film! I proto byly filmy z té doby tak dobré. I když pozor, ony zase tak dobré nebyly, když se na ně díváme zpětně, ale všechny mají skrytý politický obsah, říkají, že se něco musí změnit – a co? V mysli společnosti se objevil „demokratický socialismus“ nebo „socialismus s lidskou tváří“. Byla to přelomová myšlenka, stejně důležitá jako myšlenky amerických hippies, jako Martin Luther King s bojem za práva černochů a stejně podstatná jako třeba studentské demonstrace proti kapitálu ve Francii v roce 1968. Všichni tehdy promýšleli nový svět. A tato zpola realizovaná utopie tvořila hodnotu československé nové vlny.
Dneska v Čechách nemáme pořádnou kinematografii, protože nemáme ani pořádný program – politický program, který by byl pro svět něčím důležitý. To, co tady máme, je takový odpad z myšlení západní Evropy… Zdůrazňuji: Odpad! Kdyby to bylo alespoň v kvalitě západní Evropy. Jenže když máte takovou situaci ve státě, nemůžete mít ani kvalitní umění. Lidé v řídících pozicích limitují i všechno ostatní.
Ty limity často vypadají různě. V televizi to je například vytváření seriálů. Všechno je na pokračování, i proto, že to je způsob dramaturgů, jak dostávat pravidelně peníze. Obsah seriálů musí mít přijatelnou podobu, která nebude vyvolávat rozhořčené dopisy diváků a přinese vysokou sledovanost. Pokud zvyšujete kvalitu, sledovanost klesá. A ze silné myšlenky těžko uděláte seriál. Systém i tímhle znemožňuje, aby vznikaly kvalitní solitérní věci. Taková situace ale není jen v televizi. Je třeba v kritice. V Čechách jsou kritici, který veřejně napíšou, že formát a obsah jejich kritického projevu je zaměřen na nějakou „cílovou skupinu“ čtenářů... To je přece naprosto úchylný přístup k myšlení!
Je to přijetí obchodního jazyka…
Jsou zde všechny předpoklady, aby umění nevznikalo, protože každé kvalitní umění musí být revoluční. Revoluční v tom smyslu, že nejde interpretovat z toho, co tady už existuje. Když použijete tvar, který už někdo udělal před vámi, a jsou na něj ustálené, převládající výklady, divák si ho přečte zavedeným způsobem. Není jím překvapený, v konečném důsledku jej nevpustí do své mysli.
Místo toho si jenom potvrdí, že svět je takový, jak si ho představuje a jak ho zná z minulého dílu.
Ano.
Do systému bych nepronikl
Vyprávěl jste, jak jste se nemohl v šedesátých letech etablovat jako režisér hraných filmů. Kdyby se to podařilo, myslíte, že by to změnilo vaši dráhu?
To víte, že jo – byl bych v jiné pozici. V roce 1967 mi vzali z výroby film Kdo bude hlídat hlídače. V hlavní roli měl být tenkrát Oldřich Nový, obsahem byl popis světa jako totálního města. Všichni mí důležití vrstevníci na svých filmech pracovali – Němec, Forman, Chytilová, Schorm, Bočan, Juráček… A já jsem se jen díval, protože obsah mého filmu byl příliš radikální – byl jsem hlupák! Pak přišlo jaro 1968 a já věděl, že to může být jen na chvíli. Dramaturg Borovička z Krátkého filmu pro mne a kameramana Josefa Ort-Šnepa zařídil možnost natočit dokument Spřízněni volbou. Než jsem ho dodělal, přišli Rusové. Měl jsem štěstí, že jsem zvolil rychlý způsob, na který jsem nepotřeboval moc peněz a byl z toho celovečerní film.
Situaci, že nemáte moc peněz a musíte pracovat, jsem znovu přijal po roce 1989. I po revoluci tu byli schvalovači a systém vlastně velmi podobných lidí, jací fungovali i za normalizace. Vrcholky tohoto systému, Svěrák, Hřebejk, Renč a další, mají omezený rozhled, nevidí přes budovu banky. (Pro Vorla mám slabost.) Do toho systému bych stejně nikdy nepronikl, psaním scénářů pro hrané filmy bych jenom ztrácel čas. Snad teď přichází chvíle, ve které bude čas i na nové politické myšlenky. Já ale po roce 1989 rezignoval na velké hrané filmy a dělal levnější dokumenty. Dneska je ostatně problém sehnat peníze i na ně, proto chystám hraný film.
Když se ještě vrátíme k šedesátým letům a demokratickému socialismu, jak jste tu vizi tehdy vnímal? Lišil se tehdejší Karel Vachek od dnešního?
Já se opravdu i dnes ucházím o to, podílet se na vytvoření demokratického socialismu v Čechách. Žvatlání o volné ruce trhu mě doopravdy nezajímá.
V roce 1989 se mohlo začít úplně jinak! Všechno bylo znárodněné. Stačilo převést firmy na zaměstnanecké akcie, místo idiotské kupónovky. A měli bychom výrobu, kterou by si obhospodařovali sami dělníci. Takové firmy by pak nabíraly opravdu odborné manažery. Dneska v Česku prosperují hlavně malé firmy, kde se setkají chytří lidé a najdou dobrý program. Ale takoví se nedostanou k řízení velkých firem, které rostou tak, že podporují politické strany. A tak tu máme potravinářský průmysl v rukou šéfa strany ANO Babiše, vyrábějícího jedovaté potraviny – kuřata narvaná hormony, která, když na těch drůbežářských letištích vylezou z vajec, tak část jich má zničenou kostru natolik, že se nepostaví ani na nohy a oni z nich ty mrzáčky vybírají a hážou je krokodýlům. Každý demokratický socialista bude vědět, že takového manažera mít nemůže. A už vůbec mu nedá zlatý padák, aby za to, že něco zkazí, dostal miliony k výpovědi. To je něco naprosto absurdního.
Podobně absurdní jsou toky peněz, zisky z rychlých převodů z místa na místo. Už Egon Bondy o tom dávno vyprávěl, i v jednom mém filmu, že jsme vlastně vyvinuli systém virtuálních peněz, které nejsou podloženy prací. Tyto peníze zajišťují pohádkový život nevirtuálních bankéřů (viz Hušák, který nemůže žít bez vlastního kuchaře)!
To je vlastně i téma vašeho nového filmu. O čem bude?
O čem bude? Podívejte se, především se musíme vrátit k tomu, že Karel Marx byl myslitel, ne zločinec. Marxův problém byl, že jeho myšlenky uskutečnili v kultuře, která znala jenom carské samoděržaví. A tak vznikl příšerný režim, v němž pak Grebeníček starší pálil lidem chodidla elektrickým proudem. Od těchhle kulturních nánosů je potřeba marxismus očistit!
Ano, měli jsme tu StB a stranický systém, něco naprosto šíleného, spoustu strašidel. Bylo to vlastně jako carská opričnina; ruská kultura v Čechách, ani ne rakousko-uherská, ale ruská! Rakousko-Uhersko mělo jiné speciality, například dávali sedlákům malé Romy na převýchovu; to byla zas jiná středoevropsky specifická svinstva. Ale my se teď dědictví těchto kultur potřebujeme zbavit a vložit ty myšlenky do nové kultury.
Takovou kulturou je vznikající kultura elektronické sítě, která umožní například permanentní referenda. A my musíme velmi opatrně, aby se toho nezmocnili hackeři, do společnosti dostat systém referend, začít ve městě, na okrese a pomalu ho rozšiřovat. Volené představitele už vlastně vůbec nepotřebujeme – tito představitelé jsou už dneska jen produkty reklamokracie. Jsou to lidé, o kterých vůbec nevíme, kde se vzali, známe je jen z drahých billboardů a televizních spotů. Většinou nemají žádné vlastní myšlenky, nestane se, že by za někým z nich byla kniha s důležitým obsahem… Vlastně jediné, co o nich spolehlivě víme, je to, že aby se těmi představiteli stali, musí mít peníze od podnikatelů, kteří za to očekávají protislužby. To přece musí skončit.
Jak se díváte na námitku, že nástup internetových referend může znamenat demokracii bez rozpravy? To silné na roce 1968 byla přece všudypřítomná diskuse…
Jenomže abyste mohl mít rozpravu, musíte si všimnout autorit. Musí se objevit lidé, kteří rozumí systému a jeho problémům, lidé jako Ota Šik v roce 1968. Když se sem Šik po roce 1989 vrátil, vypoklonkovali ho a nastoupili tihle Ferdové z prognostického ústavu, jako třeba šéf jeho stranické organizace Dlouhý, Václav Klaus, Karel Dyba a další.
Mluvit dnes kriticky o roce 1989 znamená, že vám řeknou, že šíříte konspirační teorie. Ale přece není žádná konspirační teorie, když uvážíte, že většina našich nejbohatších lidí má minulost veksláků. Co takoví lidé mohou potom dělat? Jak se budou chovat? Dál jako veksláci. Jenom ve větším měřítku a v kultivovanější podobě.
Češi nejsou blbí
Váš film se tedy bude věnovat paměti i budoucnosti?
Tady se v devadesátých letech objevily Dějiny 20. století od Paula Johnsona. Naprosto hloupá kniha. Dodneška ji někteří berou vážně a rozhodující momenty dějin, jako třeba Francouzskou revoluci, považují za projevy úpadku. Podobně se přepisují české dějiny, vztah k husitství, dělnickým bouřím v 19. a na začátku 20. století. Je tu touha zbavit se lidí se sociálními problémy frází: Když jsem bohatý, chudí mi závidí. A to nedává smysl.
Víte, nepoznal jsem v životě člověka, který by neměl nějakou kvalitu, kterou já prostě nemám. Společnost musí být ne rovnostářská, ale uznalá k různým kvalitám různých lidí. Nejsou horší a lepší, jsou jenom různí. To platí i pro lidi, kteří mají tzv. duševní poruchu, jsou mimo normu, ale zas mají úplně jiné kvality a vy je musíte poznat a dát jim možnost.
Většina mých myšlenek pochází od mé ženy, která je v mnoha věcech chytřejší než já. Jednou jsme si říkali, že každý člověk by měl v životě dělat jednak to, co dělá rád a co hodně umí – a pak by měl dělat taky to, co dělá nerad a co moc neumí. Protože lidé jsou jinak nesnesitelně pyšní na to, co umí… I o tom by měl být ten film.
Kdy se na něj můžeme těšit?
No, to bych sám rád věděl, nemáme peníze. Teď budeme zase prosit, aby nám na něj někdo dal.
Velké drama musí zachytit i mystický nebo ještě lépe metafyzický moment bytí, který prostě je. Každou chvíli objevíme nějaký další text o svém bytí a sami jsme vlastně soustavou textů. Nedávno jsme zjistili, že máme nějaké geny, to jsme vůbec předtím nevěděli, a to je systém textů, který umí sestavit tělo. A takových textů musí v přírodě existovat spousta, od Mendělejevovy tabulky až kdoví kam... Čím víc těch textů budete znát, tím jasněji budete vědět, na co máte působit, aby události probíhaly jinak.
Poznáváme stále víc přírodu, a přitom se proměňuje společnost. Opravdu bohatí lidé nepotřebují tolik chudých. Mají dost energie a automatů, k čemu by jim byli chudí? Není pro ně práce. Společnost musí mít vzdělané chudé a rázem bude práce pro všechny. Ale to není přímý zájem bohatých. Stojíme na křižovatce, musíme vytvořit novou společnost velmi vzdělaných lidí, což znamená vrazit peníze do školství. Bohatí dnes vykládají, že studenti by měli platit za to, že studují. Ve skutečnosti by společnost měla platit studentům za to, že studují, protože oni pracují. Musí dojít k tolika důležitým změnám…
A myslíte, že k nim dojde?
Dojde. Proč ne? Češi jsou chytří, myslím, že nejsme blbý národ. Taky je nás málo, tak máme možnost tu reflexi a změnu udělat rychle. Velký národ s tím má větší problémy, než se uvede do pohybu taková spoustu lidí, potřebuje to víc času. Nás není sto milionů, ani miliarda, ale deset milionů. Malá společnost může experimentovat.
Nemá malý národ naopak sklony k větší omezenosti?
Nevede. Ne. My jsme tak trénovaní. Podívejte se, přehnali se přes nás Němci, Rusové, Řím válčil… a my se vždycky ohnuli, víme, že se musíme umět ohnout, protože jinak bychom tady nebyli a nemohli občas experimentovat.
Mně vlastně ke spokojenosti stačí, když si uvědomím, že tu jsou trvalé proudy, které pracují pro budoucnost. Sedíme teď v baráku, kde psal Bedřich Smetana. Zkuste si přečíst dobové články, jak ho oplivávali a on psal, hluchý, úžasné opery.
Stát se romským Jiráskem
Na začátku sedmdesátých let jste uvažoval o tom, že natočíte film o Romech. Proč o nich a proč právě tehdy?
Napadlo mě to ze stejného důvodu, jako mi to nakonec nedovolili dělat – tajemník ÚV KSČ Vasil Biľak tehdy napsal, že je třeba Romy asimilovat. To by byl konec. Tehdy jsem si řekl, že se někdo musí stát takovým romským Jiráskem. Já si Jiráska velmi vážím, F. L. Věka, Starých pověstí českých… a říkal jsem si, že je potřeba udělat něco podobného pro Romy. Oni mají takovou zvláštní, ne příliš zapsanou historii.
Spolupracoval jsem tehdy s romistkou Milenou Hübschmannovou. Našel jsem mnoho nádherných příběhů, třeba jak Romové hájili hrad na jižním Slovensku před Turky a měli za úspěšnou obranu slíbenou svobodu a okolní půdu. Podařilo se jim hrad ubránit a Turky zahnat – vyběhli z hradu a radovali se, ale turecké vojsko se vrátilo a pobilo je. Romové žijí v teď! My bychom z hradu nevyběhli, abychom se radovali, i když někdy taky máme důvod se radovat.
Můžeme se od nich učit žít v teď, a ne v prognózách, jak jsme zvyklí my.
Tehdy mi to neschválili, pochopili, že by to šlo proti Biľakovým tezím, a ty se kritizovat nesměly. To pochopili dobře. Člověk by měl každým filmem zaútočit na nějaký klíčový bod společnosti. Proto teď dělám film, jak měnit systém.
Hodně lidí říká, že vaše filmy sjednocuje už od šedesátých let to, že ověřujete opravdovost lidského projevu, přesvědčivost situací, kdy lidé mluví. Souhlasíte s nimi?
Myslím, že vždycky narazím na lidi, kteří jsou v něčem chytřejší než já, a pak se je snažím do svého filmu dostat. To platilo o Romech, to platí o titulní postavě mého filmu Záviš, kníže pornofolku – všichni ho tu mají za nějakou třetí nebo čtvrtou třídu, přitom je to špičkový zpěvák. Strašné je naopak to, co mají za první třídu, všelijaké ty Lucie, ty když na sebe pustíte, tak se psychicky likvidujete.
Ostatně, když mi kritik Hendrich vnutil, abych si Záviše poslechl, že to je opravdu dobrá hudba, tak jsem mu dlouho odporoval. Říkal jsem si, že to přece není statisticky možné, aby se vedle Pepy Nose, Jima Čerta, Dáši Vokaté a v dávnu Karla Kryla objevil nějaký další důležitý folkový zpěvák, protože, co jsem jinak slyšel, bylo hrozné – a pak jsem zjistil, že měl pravdu. Záviš zpívá texty, ve kterých jsou obscénní výrazy a řekne je tak, že jsou krásné a dobré. V kdekterém filmu jsou obscénní slova a je to prostě sprosté. On ale sprostý není.
Když jsem za ním přijel první den točit, vůbec se nebavil o penězích, o tom, co za to. Tehdy jsem přesně pochopil, že jsem se nespletl. To bylo podobné, jako když jsem chtěl v šedesátých letech točit s Oldřichem Novým. Setkali jsme se, prohlédl si mě a řekl – můj režisér musí mít zimník, pojďte se mnou, jeden vám dám. No, samozřejmě, že jsem si pro žádný zimník nešel, ale řekl to krásně.
Dělat věci pořádně
Často si vybíráte lidi okrajové, nonkonformní…
Víte, když jsem byl mladý, četl jsem vzpomínky Saint-Simona. Ráno se nechával budit sluhou slovy „pane vstávejte, čekají vás velké činy“. Byl to utopista.
Jde tento váš zájem dohromady s přímou demokracií? Nebude přímá demokracie spíše vládou průměru?
Ne. Lidi jsou chytří. Když teď byly volby prezidenta, lidé správně zvolili Zemana a ne prince Svaté říše římské. Vybrali si toho, který občas taky trousí levicové myšlenky. A Zemanova touha po pomstě nakonec zafungovala k vyčištění sociální demokracie…
Ale proti jeho záměru, ne?
Ano, jistě, ale osud pracuje dobře. Když se nedokázali sociální demokrati očistit sami, tak osud pošle Zemana, a ten to udělá za ně, očistí je proti své vůli.
Já Zemana točil v devadesátých letech, byl to velký zážitek, on má krásnou minulost. Je inteligentní a skvělý rétor, postavil sociální demokracii na nohy. Pak zešílel a svoje kvality poztrácel, jako to ostatně potkává spoustu lidí. Podobný příběh měl i Havel, který nejdřív trousil, že on by na rozdíl do Beneše nikdy nepřipustil, aby došlo k zničení státu, a pak asistoval při rozdělení republiky a počkal si, až se stane prezidentem jednoho kusu. Následky toho ponese tahle země dlouho. Se Slováky se potřebujeme.
Jste už řadu let pedagogem, co to pro vás znamená?
Se studenty se ovlivňujeme vzájemně. Kdybych neměl dialog s nimi, tak za chvíli zblbnu. Víte, dialog s lidmi, když něco hledají, o něco usilují, je něco úplně jiného, než dialog s lidmi, kteří už získali nějakou tu pozici a teď v ní sedí a starají se o to, aby si ji drželi. S takovými lidmi se žádný dialog vést nedá.
Ne že bych podceňoval význam pozic, ale musí být podložené prací. Mám pořád před očima rok 1949, když mi bylo devět let a byl jsem v Tišnově členem skautského oddílu, který zpíval, vyhrál celostátní pěveckou soutěž ve chvíli, kdy byl zrušen skaut. Už jsme tedy byli pionýři, ale neměl jsem rudý šátek, jen bílou košili a zpívali jsme u toho, když mému tatínkovi znárodňovali hotel. Ptal jsem se ho pak, jestli mu to nevadilo, že jsem u toho zpíval, a on říkal: Ne, mně se to líbilo. A pak jsem se ho ptal, jestli mu nevadí, že mu berou ten hotel. A on odpověděl: Kdyby mě to aspoň nechali dělat. Rozumíte, pro něj byla důležitá ta práce, ne to vlastnictví. Dneska mám dojem, že to je naopak, že důležité je pro všechny vlastnictví, ne ta práce. On se mohl stát národním správcem svého hotelu, ale za podmínky, že vstoupí do strany. On řekl ne a šel dělat dělníka do továrny. A to mě hodně ovlivnilo – nelpět na ničem. Když jsem v sedmdesátých letech mohl zůstat v Krátkém filmu, ale nemohl jsem uskutečnit žádný ze svých nápadů, raději jsem šel do spalovny, protože se domnívám, že člověk má dělat to, co může dělat pořádně.
BOX
Karel Vachek (* 4. 8. 1940) je režisér a filmový pedagog. Studoval režii hraného filmu na pražské FAMU. Za absolventský film Moravská Hellas (1963) získal Čestné uznání na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, ale vzápětí byl snímek zakázán. Další dokument Spřízněni volbou (1968) zachytil atmosféru volby prezidenta během pražského jara. Za normalizace mu byla znemožněna filmová práce, v roce 1979 emigroval s rodinou nejprve do Francie a pak do USA. V roce 1984 se kvůli zdravotnímu stavu své ženy vrátil a pracoval v tišnovské sodovkárně jako řidič.
Po roce 1989 natočil dokumenty Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992), Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb jak jsem sestavoval novou vládu) (1996), Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie) (2000), Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma (2002), Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918–1992) (2006) a Tmář a jeho rod (2011). Od roku 1994 je pedagogem Katedry dokumentární tvorby FAMU, od roku 2002 jejím vedoucím.
