NP č.428 > FejetonChvíle tajemnaJan Stern

Ano, toto číslo je vánoční. Možná po zkušenostech z minulých let čekáte, že se budu Vánocům posmívat, či že proti nim budu dokonce brojit. Ale ujišťuji vás, můj zájem o Vánoce je přísně vědecký.

 

Ano, toto číslo je vánoční. Možná po zkušenostech z minulých let čekáte, že se budu Vánocům posmívat, či že proti nim budu dokonce brojit. Ale ujišťuji vás, můj zájem o Vánoce je přísně vědecký.

 

Ostatně všechny mé fejetony jsou psány vědeckou metodou.

Před tvorbou tohoto jsem kupříkladu nahlédl do Ottova slovníku naučného. K mému lehkému překvapení jsem se zde o Štědrém dnu dočetl, že je to „chvíle tajemná, plná kouzel a čárů, kdy veškerá příroda jest oživena, kdy domácí hovádka mezi sebou hovoří a člověku odhaluje se budoucnost“. Zpočátku se mi zdálo, že to rakousko-uherští encyklopedisté s tou vědou nemysleli tak úplně vážně, ale po chvilce dedukcí, měření a extrapolací jsem musel uznat, že jejich definice je vlastně exaktní, skoro by se dalo říci i přesná.

 

Tak nejprve k té oživené přírodě. Ono, když uplácáte tuny hroudiček z mouky, cukru a tuku, a k tomu navrch přidáte zbraň hromadného ničení eufemisticky nazývanou bramborový salát, nelze se divit, že příroda, v tomto případě zastoupená žlučníkem, se probouzí a ozývá. „Čáry“ bych v tom ovšem úplně nehledal, leda ty přes rozpočet.

 

Nejsilnější definicí Ottovou se mi zdá „čas, kdy domácí hovádka mezi sebou hovoří“. Tak tomu skutečně jest, neboť o Vánocích již nelze nadále předstírat, že toho máte v práci moc, je nezbytné přeci jen dorazit domů a dlít hodiny, ba dny, s těmi záhadnými lidmi, kterým se říká rodina, a o nichž naivní lidová tradice soudí, že s nimi máme něco společného. Čemuž ovšem může věřit jen jedinec onoho druhu, co bez obav vstupuje do mexické restaurace s tím, že dobrého nepálí. Taková moudra našich babiček mohou být smrtící, jak ví ten, kdo potkal démona jménem jalapeňo. Nechráněný styk s blízkými může být velmi nebezpečný a na naší nervové soustavě se může vyřádit více než jalapeňo na sliznicích. Hezkým příkladem toho, kterak spolu domácí hovádka rozprávějí, byly vánoce loňské u nás.

 

- Dělej něco s tím dědkem. Zas ucucával vaječňák a teď chce odlívat olovo.

- Co s nim mám dělat, je to tvůj dědeček, tak mu řekni něco ty.

- Víš, že se mnou nemluví od tý doby, co jsem odmítl přispět na pomník generála Svobody.

- Dědo, dejte mi ten autogen.

- Autogen ti vadí, ale že tvůj syn bere drogy, je ti jedno. Včera mi bezostyšně řek, že si bere na záchod tablety.

- Tablet dědo. Skořápky si pouštějte, na olovo zapomeňte.

- Bude z něj hejhula.

- My víme, dědečku, hejhula, obejda, vágus, platfusák, budižkničemu, marodér, cápek, lempl, sígr, syčák, vagabund. Zapomněl jsem na něco?

- Kvůli tomuhle sem žral na Dukle trávu. Měli vás schramstnout Němci, to byste si zasloužili.

- No co, aspoň bysme měli Bayern a ne ty naše lazary.

- Tos neměl, teď zas bude celý svátky trucovat.

- Aspoň nezapálí barák. Kde je vůbec mladej?

- Kde asi. Na záchodě.

- To mi řekni, co tam ty hodiny dělá.

- Já nevim jak ty, ale já to vědět nechci.

- Jo, kdyby aspoň masturboval! To bych děkoval nebesům. Ale von furt jenom čumí do tý placky a hraje nějakou ‚strategii‘. Včera se chlubil, že už může postavit silo a koupit plemennýho bejka. Mě přijde, že by ho měl vyšetřit psychiatr. Ví vůbec, že jsou Vánoce? Zabouchej na něj. Ať jde taky něco dělat, milostpán!

- Že tys toho letos tolik udělal, už tejden se tě doprošuju o ty blikátka na okno.

- Hlídám dědka. Víš, že má v kůlně samopal špagin a sou Vánoce, znáš to...

 

No a konečně je zde Ottovo přesvědčení, že o Štědrém dnu se člověku zjeví jeho budoucnost. Jistě, tato vize působí nejvíce nevědecky. Ale ono stačí vcítit se do osudu našeho kapra: Nejdříve vás všichni hladí a očumují, ale to je baví tak den, pak už na vás každý kašle, sotva týden plavete od jednoho konce vany ke druhému (oba jsou úplně stejné), pořád čekáte, že něco přijde, a když to konečně přijde, zjistíte, že přišel roztřesený amatér s paličkou, co do vás půlhodiny tluče, aby to umírání bylo dostatečně pomalé a bolestivé. A nakonec ještě všichni remcaj, že jste měl moc kostí a že by pořádnej řízek byl lepší, no a za rok si možná tak vzpomenou na to, že ta šupina z vás, co ji strčili pod talíř, jim stejně žádnej majlant nepřinesla. V tom se nějaká ta budoucnost člověka zahlédnout dá, co říkáte.

 

No ale neklesat na duchu, přátelé. Paliček se nelekejte, buďte na svoje kosti hrdí a všem remcalům vzkažte: nejsem tady pro vaše hrtany.

A šupiny odkažte svazu vegetariánů.


 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Já, legenda / Jan Stern > NP č.493 > Fejeton Zabloudil jsem jednoho dne na šou „motivačního řečníka“. A polekal mě hned na začátku, když zvolal: „Budoucnost máte ve vlastních rukou!“ Naštěstí vím, že se motivátor i ti páni v kravatách, co skandovali, že ji tam fakt mají, spletli. A to flagrantně. Jediné, co máme ve vlastních rukou, je samozřejmě – minulost. číst dále Kukačky / Jan Stern > NP č.520 > Fejeton Nepatřím k těm, kdo by adorovali dětství. Naopak, celý život vzdoruji ideologii, která říká, že dítě je čisté, nevinné, upřímné, a že by svět byl spasen, kdybychom všichni dětmi zůstali. číst dále Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů