NP č.428 > FejetonChvíle tajemnaJan Stern

Ano, toto číslo je vánoční. Možná po zkušenostech z minulých let čekáte, že se budu Vánocům posmívat, či že proti nim budu dokonce brojit. Ale ujišťuji vás, můj zájem o Vánoce je přísně vědecký.

 

Ano, toto číslo je vánoční. Možná po zkušenostech z minulých let čekáte, že se budu Vánocům posmívat, či že proti nim budu dokonce brojit. Ale ujišťuji vás, můj zájem o Vánoce je přísně vědecký.

 

Ostatně všechny mé fejetony jsou psány vědeckou metodou.

Před tvorbou tohoto jsem kupříkladu nahlédl do Ottova slovníku naučného. K mému lehkému překvapení jsem se zde o Štědrém dnu dočetl, že je to „chvíle tajemná, plná kouzel a čárů, kdy veškerá příroda jest oživena, kdy domácí hovádka mezi sebou hovoří a člověku odhaluje se budoucnost“. Zpočátku se mi zdálo, že to rakousko-uherští encyklopedisté s tou vědou nemysleli tak úplně vážně, ale po chvilce dedukcí, měření a extrapolací jsem musel uznat, že jejich definice je vlastně exaktní, skoro by se dalo říci i přesná.

 

Tak nejprve k té oživené přírodě. Ono, když uplácáte tuny hroudiček z mouky, cukru a tuku, a k tomu navrch přidáte zbraň hromadného ničení eufemisticky nazývanou bramborový salát, nelze se divit, že příroda, v tomto případě zastoupená žlučníkem, se probouzí a ozývá. „Čáry“ bych v tom ovšem úplně nehledal, leda ty přes rozpočet.

 

Nejsilnější definicí Ottovou se mi zdá „čas, kdy domácí hovádka mezi sebou hovoří“. Tak tomu skutečně jest, neboť o Vánocích již nelze nadále předstírat, že toho máte v práci moc, je nezbytné přeci jen dorazit domů a dlít hodiny, ba dny, s těmi záhadnými lidmi, kterým se říká rodina, a o nichž naivní lidová tradice soudí, že s nimi máme něco společného. Čemuž ovšem může věřit jen jedinec onoho druhu, co bez obav vstupuje do mexické restaurace s tím, že dobrého nepálí. Taková moudra našich babiček mohou být smrtící, jak ví ten, kdo potkal démona jménem jalapeňo. Nechráněný styk s blízkými může být velmi nebezpečný a na naší nervové soustavě se může vyřádit více než jalapeňo na sliznicích. Hezkým příkladem toho, kterak spolu domácí hovádka rozprávějí, byly vánoce loňské u nás.

 

- Dělej něco s tím dědkem. Zas ucucával vaječňák a teď chce odlívat olovo.

- Co s nim mám dělat, je to tvůj dědeček, tak mu řekni něco ty.

- Víš, že se mnou nemluví od tý doby, co jsem odmítl přispět na pomník generála Svobody.

- Dědo, dejte mi ten autogen.

- Autogen ti vadí, ale že tvůj syn bere drogy, je ti jedno. Včera mi bezostyšně řek, že si bere na záchod tablety.

- Tablet dědo. Skořápky si pouštějte, na olovo zapomeňte.

- Bude z něj hejhula.

- My víme, dědečku, hejhula, obejda, vágus, platfusák, budižkničemu, marodér, cápek, lempl, sígr, syčák, vagabund. Zapomněl jsem na něco?

- Kvůli tomuhle sem žral na Dukle trávu. Měli vás schramstnout Němci, to byste si zasloužili.

- No co, aspoň bysme měli Bayern a ne ty naše lazary.

- Tos neměl, teď zas bude celý svátky trucovat.

- Aspoň nezapálí barák. Kde je vůbec mladej?

- Kde asi. Na záchodě.

- To mi řekni, co tam ty hodiny dělá.

- Já nevim jak ty, ale já to vědět nechci.

- Jo, kdyby aspoň masturboval! To bych děkoval nebesům. Ale von furt jenom čumí do tý placky a hraje nějakou ‚strategii‘. Včera se chlubil, že už může postavit silo a koupit plemennýho bejka. Mě přijde, že by ho měl vyšetřit psychiatr. Ví vůbec, že jsou Vánoce? Zabouchej na něj. Ať jde taky něco dělat, milostpán!

- Že tys toho letos tolik udělal, už tejden se tě doprošuju o ty blikátka na okno.

- Hlídám dědka. Víš, že má v kůlně samopal špagin a sou Vánoce, znáš to...

 

No a konečně je zde Ottovo přesvědčení, že o Štědrém dnu se člověku zjeví jeho budoucnost. Jistě, tato vize působí nejvíce nevědecky. Ale ono stačí vcítit se do osudu našeho kapra: Nejdříve vás všichni hladí a očumují, ale to je baví tak den, pak už na vás každý kašle, sotva týden plavete od jednoho konce vany ke druhému (oba jsou úplně stejné), pořád čekáte, že něco přijde, a když to konečně přijde, zjistíte, že přišel roztřesený amatér s paličkou, co do vás půlhodiny tluče, aby to umírání bylo dostatečně pomalé a bolestivé. A nakonec ještě všichni remcaj, že jste měl moc kostí a že by pořádnej řízek byl lepší, no a za rok si možná tak vzpomenou na to, že ta šupina z vás, co ji strčili pod talíř, jim stejně žádnej majlant nepřinesla. V tom se nějaká ta budoucnost člověka zahlédnout dá, co říkáte.

 

No ale neklesat na duchu, přátelé. Paliček se nelekejte, buďte na svoje kosti hrdí a všem remcalům vzkažte: nejsem tady pro vaše hrtany.

A šupiny odkažte svazu vegetariánů.


 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Mrazák / Jan Stern > NP č.522 > Fejeton Pověst má člověk jen jednu. A měl by si ji chránit. My, co jsme o ni již přišli, si samozřejmě můžem dát voraz. Ale já dnes nechci psát o pověsti osobní, ale kolektivní. Jde mi teď o nás všechny, o lidstvo. Přesněji o lidstvo současné. číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále Smrt bravíčkového ducha / Jan Stern > NP č.470 > Fejeton Naši dobu lze kritizovat mnoha způsoby. Pro někoho je příliš konzumní, pro jiného příliš globálně oteplená a pro dalšího příliš nemravná. Mě nic z toho netrápí. Zimu nesnáším a zpěvačky vrtící zadečky, ani konzumace čehokoli neprošlého mi nevadí. Já patřím k těm, kdo skuhrají, že je naše doba málo duchovní. číst dále
Odběr novinek

Dobré zprávy z NP Chcete vědět, co je u nás nového? Přihlašte se k odběru newsletteru.

Zásady zpracování osobních údajů