Pro mnoho lidí to byly euforické časy. Psal se listopad 1989 a sovětský blok se nezadržitelně hroutil. O několik tisíc kilometrů dál směrem na západ však situace vypadala jinak. Ve středo americkém Salvadoru pokračovala krvavá občanská válka. Tamní režim, který se těšil podpoře globální velmoci, patřil k nejrepresivnějším v dějinách regionu. Jeho armáda bojovala s gerilami a ve spolupráci s paramilitárními jednotkami zabíjela civilisty a disidenty. Na seznamu obětí se tehdy ocitli i duchovní, kteří spojili křesťanskou víru s osvobozením od vykořisťování.
SALVADORSKÉ INFERNO
V časných ranních hodinách 16. listopadu 1989 došlo v San Salvadoru, hlavním městě státu Salvador, k brutální vraždě. Do areálu tamní Středoamerické univerzity vtrhli vojáci z elitního praporu „Atlacatl“, vyvlekli z pokojů šest předních intelektuálů, jezuitských kněží, a postříleli je. Jelikož součástí rozkazu bylo nezanechat svědky, zabili i místní hospodyni a její šestnáctiletou dceru. Asi nejznámější obětí této politické vraždy byl rektor univerzity, Ignacio Ellacuría, kritik vládních represí, jenž patř il k zastáncům teologie osvobození. Vyšetřovací komise OSN později nashromáždila důkazy, že za plánováním masakru stáli přední vojenští činitelé země. Kněží se angažovali ve vypjaté době. O moc v Salvadoru se tradičně dělila armáda s úzkou vrstvou oligarchů, přezdívanou „čtyřicet rodin“. Venkované s dvanáctihodinovými pracovními směnami byli naproti tomu nálepkováni jako „lenoši“, ale snažili se tento systém změnit organizováním opozičního hnutí. Na jeho požadavky však reagovala hlavně ozbrojená moc. Koncem sedmdesátých let se sice zdálo, že nastane zlepšení, když elity slíbily nové sociální reformy. Ale ze svého programu nakonec ustoupily a kolotoč násilí roztočily nanovo.
Část opozice začala organizovat partyzánské skupiny, které se v roce 1980 spojily v levicovou Frontu Farabunda Martího za národní osvobození (FMLN). Salvadorská oligarchie však zareagovala ještě větším terorem. Postrachem obyvatel se stala zejména polovojenská komanda smrti, složená z vojáků a policistů mimo službu. Ti měli za úkol likvidovat „podvratné živly“, jako třeba v městečku El Mozote, kde v prosinci 1981 povraždili asi 1000 civilistů včetně žen a dětí. Beztrestně zabíjeli i další osoby, jejichž umučená těla vystavovali pro veřejnou výstrahu.
Pozdější vyšetřování a odtajněné dokumenty prokázaly spolupráci komand smrti s armádou a politickými elitami. Aktivní roli tu sehrály i Spojené státy. Ve Washingtonu vyhodnotili povstání jako komunistické vměšování a vláda prezidenta Ronalda Reagana zareagovala odpovídajícím způsobem. Jak připomíná britská historička Grace Livingstoneová, salvadorská armáda dostávala z USA zbraně, peníze i poradce, přestože bylo jasné, že je napojena na komanda smrti. V prvních dvou letech bojů bezpečnostní složky zabily na 11 000 lidí. Do začátku devadesátých let, kdy konflikt skončil, bylo napočítáno zhruba 75 000 obětí a jeden milion těch, kteří museli opustit své domovy. A právě v těchto podmínkách žil i zmíněný Ignacio Ellacuría. Spolu s dalšími se stavěl proti pošlapávání práv a otevřeně hovořil o důvodech, které zavedly salvadorské rolníky do gerilového boje. Příčiny, proč se on i další kněží rozhodli vzdorovat moci, souvisely s jejich vírou. Byli totiž přesvědčeni, že utrpení není dáno osudem a proti bezpráví lze bojovat a zvítězit. V zápase za emancipaci přitom nebyli sami.
NESMIŘOVAT SE S CHUDOBOU
Teologie osvobození, nový myšlenkový proud mezi duchovními, byl ovlivněn revolučním duchem šedesátých let: hnutím za občanská práva, protesty proti válce ve Vietnamu a také Pražským jarem. Zrod teologie motivovalo především rozhořčení nad staletími nespravedlností a tehdejšími diktátorskými režimy v Latinské Americe. Mnoho kněží na celém kontinentu začalo hovořit o osvobození chudých jako o zásadním poslání církve. Chudoba a nerovnosti byly natolik viditelné, že už je nešlo ignorovat. Stejně jako jejich příčiny.
„Byly časy, kdy se chudoba považovala za nevyhnutelný osud, ale nyní víme, že bída není jednoduše ranou osudu. Je to bezpráví,“ řekl jeden z hlavních zakladatelů, peruánský teolog Gustavo Gutiérrez. Křesťané podle něj nemají mlčet o nespravedlnostech. Chudoba totiž není ctnost. Naopak, bída znamená předčasnou a neférovou smrt. S nuznými se nezachází jako s lidskými bytostmi. V ekonomickém, politickém a kulturním životě jsou nikdo, pouhá statistika.
Postavit se za chudé proto znamená vystoupit proti nelidskému živoření. Ve své převratné knize Teologie osvobození: historie, politika a spasení Gutiérrez představil tři roviny osvobození. První spočívá ve vyvázání se z vykořisťování a bezprostředních příčin chudoby. Druhým stupněm je oproštění od fatalismu, který lidem brání vzít osud do vlastních rukou. A konečně, je třeba se osvobodit i od hříchu a sobectví, čímž se posílí vztah k bohu a ostatním lidem. Jen tak se může člověk rozvíjet a vést důstojný život. „Pokud se jako křesťané staneme stoupenci chudých, jejich přítomnost v našich životech zanechá nesmazatelný otisk a je mnohem pravděpodobnější, že boj proti chudobě nevzdáme,“ vysvětluje Guttiérez.
Aktivity teologů osvobození však nemohly zůstat bez náležité odpovědi. Jak ze strany latinskoamerických elit, tak konzervativních duchovních ve Vatikánu. Peruánský teolog si například vysloužil tvrdé odsouzení od kardinála Ratzingera, nynějšího papeže Benedikta XVI., ale vysoce postavení biskupové v Peru se za svého kolegu postavili. Jiní takové štěstí neměli. Kromě zmíněného rektora salvadorské univerzity, Ellacuríi, si nepřízeň mocných vysloužili i další.
ARCIBISKUP A SMRT
Čtyřiadvacátého března 1980 zazněl výstřel také v nemocniční kapli v San Salvadoru. Duchovní, který tu tehdy sloužil mši, byl zasažen přímo do srdce a skácel se k zemi. Obětí atentátu nebyl nikdo jiný než arcibiskup Óscar Romero. O důvodu jeho násilné smrti nebylo pochyb: zemřel, protože si příliš dovoloval. Veřejně odsuzoval mučení i mizení lidí a den před svou smrtí vyzval salvadorské vojáky, aby přestali zabíjet civilisty.
Od Romera přitom odsuzování vládnoucích poměrů čekal málokdo. Léta působil jako konzervativní duchovní, kterého salvadorský režim přijímal s uspokojením. Óscar Romero se narodil v roce 1917 do početné rodiny ve východní části země, vyučil se tesařem a studoval teologii v Římě. V době druhé světové války se vrátil zpět do Salvadoru, kde se vypracoval od obyčejného faráře až k hodnosti arcibiskupa.
Radikální obrat v Romerově životě zapříčinila vražda jeho přítele, jezuitského kněze, a zostřující se armádní represe. Z církevního hodnostáře se stal vlivný kritik bezpráví. Odsuzoval perzekuce duchovních a stal se hlasem těch, které nebylo slyšet: postavil se na stranu lidí, kteří byli vystaveni každodennímu násilí a dlouhodobě sužováni sociální nespravedlností. Romero se veřejně stavěl za chudé nejen při kázáních, ale i v pravidelných rozhlasových pořadech. Odezva však na sebe nenechala dlouho čekat. V kostelích začaly vybuchovat bomby a výhružky smrtí byly na denním pořádku. Arcibiskup dokonce napsal dopis americkému prezidentu Carterovi, ve kterém ho požádal o zastavení vojenské podpory salvadorské armádě. Odpověď ale byla zamítavá a sám Romero se nakonec stal terčem ozbrojenců. Přestože za jeho smrt nebyl nikdo souzen, podle vyšetřovací komise OSN vyšlo najevo, že vrazi pocházeli právě z komand smrti napojených na bezpečnostní složky země.
PODOBY OSVOBOZENÍ
„Dá se říct, že kritici salvadorského režimu byli zavražděni hned dvakrát: fyzicky zlikvidováni a navíc odsouzeni k zapomenutí,“ napsal kdysi lingvista Noam Chomsky (rozhovor s ním vyšel v NP č. 371 – pozn. red.). Málokdo zná jejich jména a ví, co tito lidé dělali a proti čemu stáli. Zůstane ironií, že když v únoru 1990, nedlouho po atentátech na jezuity, navštívila Washington československá delegace, prezident Václav Havel v Kongresu pochválil USA jako ohromnou sílu, která brání svobodu. Salvador byl přitom v poměru k počtu obyvatel druhým největším příjemcem americké vojenské pomoci na světě.
Po pádu berlínské zdi se též mnohým zdálo, že teologie osvobození patří do starého železa. Učení přímočaře odmítající chudobu neodpovídalo podle jeho odpůrců éře globálního kapitalismu, ve které se měly šance lidí zlepšit. Časem se však ukázalo něco jiného. Z odkazu teologie osvobození čerpají kněží, intelektuálové a politici v řadě zemí světa. Hnutí Lavalas na Haiti (viz NP č. 381 – pozn. red.), duchovní angažující se v mexickém Chiapasu (viz NP č. 372 – pozn. red.) anebo v Brazílii, Indii a Jihoafrické republice. „Situace chudých se zásadně nezměnila. Dnes můžeme vidět různé formy osvobozovací teologie v odlišných kontextech. Každá má svůj zvláštní úhel pohledu, ale vždy se bude snažit řešit neutěšenou situaci ekonomicky vyloučených,“ shrnuje výhledy do budoucna peruánský teolog Gustavo Gutiérrez.
