Ve vánočním čísle píšeme o solidaritě. Co pro vás znamená?
Dřív jsem nechápala, že chtít něco udělat pro někoho na ulici může být strašně dlouhodobý proces a je k němu potřeba hodně trpělivosti. Ti lidé jsou často závislí, zažila jsem to se synem, a závislost je horší než rakovina. U ní je to dané – doktoři vám pomohou anebo ne. Ale se závislostí musíte bojovat sám.
V podstatě jsem ale vždycky dávala. Možná si sice koupí víno, ale v té jejich bídě, kdy jsou vnitřně zničení a vyprahlí, kdy už jste spíš jako nějaká hadra a co s tím – na sebevraždu třeba nemáte sílu a musíte snášet tu svou vlastní každodenní bezmoc… také jsem to prožila a nedovolila bych si soudit. Lidem, kteří mají peníze, ale můžu vzkázat s určitostí: když dáte bezdomovci, můžete si být stoprocentně jistí, že ho potěšíte. Já když jsem v té šedi jen někde stála a najednou někdo přišel a sáhl do svého ranku, dokázalo mi to udělat hezký den. Myslím, že pro lidi na ulici je to docela dost zásadní.
Nemyslet jenom na sebe?
I když je člověk špinavý, pokálený a sprostý, pořád byl kdysi dítětem, vyrůstal… a také my bychom si měli zachovat lidskost. Vždycky jsem to tak cítila. Mám kamarády z ulice a pomáhala jsem jim, i když jsem sama měla. Kousek od místa, kde jsem bydlela, byli bezdomovci, takže jsem ji dávala peníze i jsem jim brala věci na praní. Jednu zimu bydlelo u nás v 3 + 1 patnáct lidí včetně prodejce Nového Prostoru, kterému jsem dala přezdívku Fugas (smích).
A pak mám příběh – akce Hrdlička, ten vám musím vyprávět (směje se). Jak syn lítal v drogách, měl také kamaráda Hrdličku, a protože byla hrozná zima a Hrdlička neměl kde spát, syn ho vzal do sklepa. Nevěděla jsem o ničem, ale pak přišli sousedi, že mám někoho ve sklepě – tak jsem se šla podívat. Hrdlička tam seděl, omlouval se, že ho syn pustil a nemá kam jít, tak jsem řekla: dobře Hrdličko, přinesu ti peřiny. Nahoru jsem se bála ho vzít, aby mi nevybílil byt.
Vždycky, když jsem se vracela z práce, čekal mě venku na lavičce. Nevydrželo to ale dlouho. Přišel mi dopis od vedení, že sklepní kóje není určená k přebývání lidí a že sice chápou můj soucit s bližními, ale že se to neslučuje se stanovami družstva. Oni na něj volali i policajty, kteří se u mě ujišťovali, že se do sklepa opravdu nevloupal a že o něm vím. Nakonec musel pryč. Rvalo mi to srdce, dala jsem mu aspoň zimní oblečení na cestu.
Zdravila jsem růže
Co jste dělala v životě?
Čtrnáct let jsem pracovala na pozemních a odpadových vodách, zabývala jsem se chromatografií a znečištěním, ale po revoluci jsem si udělala živnosťák a založila malou úklidovku. Pracovala jsem na sebe, uklízela kanceláře, a přes to jsem se dostala k uklízení bytů i hlídání dětí – co kdo potřeboval. Dělala jsem si to sama a nápor to byl někdy obrovský, dneska bych si dala diagnózu workoholik. V době, kdy jsem to přestávala zvládat, jsem vstávala před čtvrtou ráno a pracovala hluboko do noci. Jenže jsem do toho byla zažraná, hodně mě to bavilo a vytvořila jsem si to sama. Od toho pak člověk nerad odchází.
Kde se ukázala chyba?
Bylo tam několik faktorů. Měla jsem ohromné problémy se synem, což mě strašně deptalo. V tom rauši jsou s nimi hrozné věci. Podpálil mi byt, mířil na mě pistolí, milionkrát mě okradl, když o tom mluvím, ještě teď se klepu. Dneska už vím, že tohle je klasika, ale tehdy teprve přicházel boom a já jsem o tom neměla páru. Neznala jsem nikoho drogově závislého.
Přitom jsem přestávala zvládat práci. Do té doby jsem měla všechno přesně v hlavě, měla jsem vypracované postupy, jak to zvládnout co nejlíp za co nejméně času, a ten mozek mi dokázal makat. Pak jsem ale ten nápor také začala řešit panákem a ocitala se stranou. Najednou už jsem nebyla schopná plnit očekávání šedesáti lidí, kteří ráno přijdou do práce a čekají, že bude uklizeno. Dlouho jsem to vytěsňovala, přestala jsem stíhat splátky, a pak to přišlo: Bum. Jak kdyby mě někdo vnitřně vypálil. Už jsem neměla žádnou radost a cit. Předtím jsem třeba milovala květiny a vždycky, když jsem šla ráno do práce, zdravila jsem růže, které jsem měla před barákem. A pak najednou nic – jako by prasklo péro v hodinách. Z toho se v podstatě dostávám posledních šest let.
Byla jste na syna sama?
Částečně. Druhý manžel ale absolutně nepřijal syna v jeho závislosti a kvůli tomu jsme se rozešli. Přišla jsem tak i o druhého syna, protože manžel byl z Finska a chtěl se tam vrátit. Mohla jsem jít s ním, měla bych zajištěný poklidný život, ale dal si podmínku, že prvorozeného syna necháme doma. Tehdy mu bylo osmnáct a lítal v drogách, to jsem nemohla dopustit. A tak mám dnes ve Finsku třináctiletého syna, kterého jsem ale od jeho dvou a půl let neviděla. Hodně jsem to obrečela.
Když se podíváte nazpět, myslíte, že mohlo být něco jinak?
Určitě jsem mohla zvolnit v práci, ale byla jsem zaslepená, v zajetí porevoluční doby. Mnoho nás to tak tehdy dělalo. Se strašnou vervou a nadšením jsme se vrhli do budování kapitalismu, začali jsme podnikat a devadesát procent času jsme věnovali kariéře. Stinné stránky jsme neviděli, všichni jsme dělali šestnáct hodin denně, ale nás to bavilo. Skoro byste za to položil život (smích). Jen doufám, že dnešní generace už není taková, že mají možnost to trochu rozdýchávat.
Musela jsem si hodně věcí srovnat, i když se to ve mně pralo. Moje milované dítě, které v páté třídě šlo na gymnázium, najednou těžko dodělávalo základku a zdravotní následky si ponese napořád. Naučila jsem se, že člověk si nemůže myslet, že věci budou tak, jak si je vytyčil. Život se nedá nalajnovat.
Pojďte ke mně
Přišla jste o bydlení a dostala se na ulici. I vzhledem k dřívějším očekáváním, byl to pro vás šok?
Můj přístup k životu není fatální. Samozřejmě, když člověk už několikátou noc jezdí tramvají nebo se někde krčí, aby na něj aspoň trochu nepršelo, tak je totálně vyšťavenej. Já jsem ale vyrůstala v chudých, byť hezkých poměrech a také jsem nikdy nebyla posedlá majetkem. Tím pádem jsem mohla přežít. Vím, že člověk toho potřebuje k životu jen málo.
Pak jsem díky Novému Prostoru získala nějaké prostředky, takže jsem si mohla dovolit jít na ubytovnu. Dost jsem se protloukala. Naposledy jsem byla na cikánské ubytovně, vydržela jsem tam ale jen jeden den a řekla jsem si, že raději půjdu do stanu do lesa.
Co se stalo?
Přišla jsem tam sama. Na jednom patře mě nechtěly ženské, asi se bály, že jim budu balit chlapy, a také na druhém patře na mě koukali skrz prsty. Já ale proti cigánům nic nemám, oni taky musí být v ohromném stresu. Všechno je založené na penězích, rasismus s tím jen souvisí a nedovedu si představit, jak dlouho tohle ještě může fungovat. Ten kolos se musí vyvrátit, takhle nemohou lidé dál žít. V každém případě jsem si to nebrala osobně, ale raději jsem se klidila (smích).
Jak řešíte bydlení dnes?
Do stanu jsem nemusela, protože zrovna tehdy za mnou přišla paní, která si ode mě kupovala Nový Prostor, a vzala mě k sobě. Někdo by se toho lekl, ale jí nevadí můj osud, i když ví o ulici i alkoholu. O kladných stránkách svého života jsem jí ani nevyprávěla… Nevím, ona mi nedala mikrofon, abych jí pověděla, a podle toho mě vezme nebo ne. Prostě mi řekla „pojďte ke mně“ a dala mi nový prostor k životu.
Vím, že teď navíc zápolíte s těžkou nemocí…
Tři dny poté, co jsem měla nové bydlení, mě už vezli do nemocnice. Dnes mám po šesti chemoterapiích a čekám na termín operace. Samozřejmě jsou propady, deprese… ale člověk se velmi rychle oklepe a jde dál. Rozhodně se nebojím, když to má přijít, tak to přijde. A často vzpomínám, co říkával páter, za kterým jsem chodívala jeden čas na pokec: Všimněte si, jak se ten život dere. Máte asfalt, který najednou pukne a už raší tráva. Prostě život se dere, a tak i my lidé se dereme.
BOX:
Fotografii s paní Ivanou jsme pořídili na náměstí bratří Synků v Praze, i když její prodejní místo je u stanice metra Budějovická. Velmi jí záleželo, aby byla na fotce i s pejskem. „S Mušinkou jsme toho spolu hodně prošly,“ říkala. To ale ještě ani jeden z nás netušil, že záhy bude mít i pejska druhého. „Kamarád bezdomovec jí našel přivázanou ke stromu v Holešovicích. Tak jsme se jí ujali, je to dvouletá fenka a říkáme jí Bejbyna,“ doplnila paní Ivana o pár dnů později.
